Ahoj, tak jsem tady s prvním delším reportem z Cape Town. Včera večer už jsem nebyl schopen napsat ani řádku. Let se nám totiž dost protáhnul, v Istanbulu jsme vartovali asi šest hodin.
Každé letiště má svá specifika, na Ruzyni je draho jako nikde, tady zase pro jistotu neprodávají v žádném obchodě pití ani normálni housku nebo rohlík se sálamem, takže jsi nucený jít do restaurace a pořádně hluboko sáhnout do kapsy. Ještě že v místním "bazaru" měli nějakou předváděčku tureckych sladkostí, aspoň trochu jsme se najedli zadarmo.
Let do Cape Town byl spestřen tím, že se konalo ještě mezipřistání v Johannesburgu, takže o další hodinu a půl víc než obvykle. V Cape Town jsem nebyl tři roky a byl jsem překvapen tím, jak bouřlivá je výstavba. Důvod je ten, že se tady bude konat MS ve fotbale takže zvětšují letiště a staví na jednom z nehezčich míst blízko moře nový obrovský stadion. Taxikář co nas vezl, černoch, byl neuvěřitelně znalý, dokonce vědel, že Praha je centrem kultury a umění! Za v přepočtu pětikilo, což je vzhledem ke vzdálenosti z letiště do města hodně málo, nás dovezl až do našeho nového dočasného domova, malého penzionku na úpatí Table Mountain, pár stovek metrů od startu první etapy resp. časovky. Je to taková krasná vila, kterou vlastni Francouz, jmenuje se Marco a schází se u něj francouzská komunita. Už večer měli nějakou pařbu, pro dým z cigaret a doutníků nebylo vidět a přišlo mi, že spíš než alkohol je zajímaly hry na počítači nebo nějaké sázky.
Odpoledne jsme pak sestavili kola, při překládání mi stačil nějaký blbec nakopnout přední kotouč, budu to muset rovnat. Dali jsme si takovou malou okružní porojížďku po měste, rybu v přístavní restauraci a po necelých třiceti kilometrech jsme se vratili domů. Cesta nás tak zdevastovala, že jsme vlastně od šesti hodin až do rana do osmi pořád jen leželi a pospávali. K ránu mě pořád budily helikoptéry, nechápal jsem, co se děje, ale domácí nám pak sdělil, že kousek od nás byl obrovský požár, pár lidi bylo zraněno a asi sto evakuováno. Nevím, asi je tady oheň na denním pořádku, protože když jsem tu byl minule, hořelo také.
Dnes není počasí podle mého gusta. Je zataženo, kolem dvaceti stupňů, ale zatím nefouká. Včera to byl uragán. Viktor už se na mě významně kouká, asi by byl raději, kdybych šel na kolo a neseděl ve sklepě u počítače. Tak budu muset kvůli týmové pohodě běžet a snad se zase brzy ozvu. Dnes je totiž náš poslední úplně volný den. Zítra je registrace a první tréninky na uzavřené trati sobotní časovky. Tepovka jde nahoru už při tom pomyšlení. Mějte se všichni fajn a já se zase ozvu, Tomáš.
