!!! SOUTĚŽ !!!BLOGY
- Výběr
- Nejnovější
- Nejčtenější
Možná si někteří z vás ještě vzpomenou na mé vyprávění z účasti na famózním etapáku Cape Epic v Jihoafrické republice. Rok se sešel s rokem a já se zase chystám. Ba ne, uplynuly už roky tři, tak to letí. A další velká změna, která mě moc těší. Jedu, tak jak to původně mělo být i v roce 2006, s Viktorem Zeiselem.
Jak k tomu všemu došlo? Loňského roku jsem se s tímto mým parťákem, zřejmě stejně šíleným jako jsem sám já, pustil do přípravy na Trans Germany. Chtěli jsme po prvním nevydařeném pokusu (do Afriky jsem tenkrát odletěl jen já) absolvovat něco bližšího, takže Německo bylo úplně na pohodu. No ale zase to nějak nevyšlo. Jeli jsem fakt docela dobře, to musíte ale brát s rezervou, jsme přece jen veteráni. Naši takticky rozehranou bitvu o bednu pokazil nenápadný pařízek, který se Viktorovi tak nějak připletl pod přední kolo a on chudák mohl místo na bedně skončit v truhle. Nakonec to spravilo pár deka kovu v pravém rameni, ale co bylo horší, Viktor mi odmítal určitou dobu jezdit na kole! Měl zkrátka nějaký blok a možná i pocit, že se nám společně nedaří.
Kdo ho znáte, už asi tušíte, že mu poměrně brzy otrnulo a jednou mi takhle volá, což je skoro zázrak, a povídá; poslechni, co kdybychom ten Epic přece jen zkusili? Přiznám se, měl jsem trochu smíšené pocity. Můj nový parťák z roku 2006 chtěl také znovu jet se mnou, kromě toho představa té ukrutné přípravy mě malinko zmáhala. Ale čas a potažmo život běží sakra rychle, není čas na luxus nějakého váhání a odkládání, mnozí takhle odložili své tužby úplně definitivně k ledu. Řekl jsem zkrátka ANO, což mi ulehčila i zpráva od mého teammate z Afriky, že tento ročník musí obětovat práci. Ve chvíli, kdy mi Viktor v srpnu loňského roku zavolal a spiklenecky sdělil, že byl v loterii pro účastníky vylosován, nebylo cesty zpátky. K „radosti“ našich nejbližších začalo všechno nanovo.
Letošní šestý ročník Cape Epic bude zahájen co nevidět. Pořadatelé chytře využili toho, že na africký kontinent se shodou okolností po deseti letech vrací rovněž světový pohár MTB a přesunuli termín konání etapáku do března tak, aby hvězdy světového bikingu mohly účast na závodě pojmout jako smysluplnou část závěrečné přípravy. To všechno pro nás přináší určité těžkosti. Už když se závod konal v dubnu, bylo dost složité v amatérských podmínkách přijet do Afriky v uspokojivém fyzickém stavu. Ano, díky možnostem strávit nějaký ten týden spolu s borci z ČS MTB na Kanárech to bylo trochu jednodušší, ale kdo si pamatujete na zimu před třemi lety, víte, že třeba do terénu se u nás nedalo vyjet.
Letos je situace ještě o poznání horší. Pokusili jsme se zahájit přípravu už někdy v listopadu, ale střídavé sezení v kanceláři a na biku v dešti a mrazu mělo a má prozatím na zdraví dost zhoubný vliv. Musím se přiznat, že to už nějak hůř snáším a aniž bych si myslel, že jsem nějaký bolestín, nevím, zda se v budoucnu ještě k podobné šílenosti přemluvím. I letos jsme se dostali na dva týdny na Gran Canarii a najezdili dost zásadní vytrvalostní tréninky v kopcích, ale obávám se, že na nějaký solidní výsledek to nebude stačit.
Změnil se totiž, a to dost zásadním způsobem, i charakter etapáku. Zatímco v roce 2006, kdy bylo odjeto v celé historii závodu nejvíce kilometrů, se jednalo o poměrně jezdivou záležitost na širokých a přehledných cestách, letos to pravděpodobně bude úplně jiná káva.
Celková délka Cape Epic se sice smrskla o nějakých 200 kilometrů, ale zato profily etap se dramaticky naježily. Víc kopců, víc technických úseků, celkově pomalejší závod a z mého pohledu, bohužel, více podobný třeba těm evropským.
Možná po návratu změním názor, ale zatím si myslím, že Afrika měla zůstat věrná svým specifickým tratím a mít svůj jedinečný Cape Epic, než se přibližovat trendu nastolenému na evropských podnicích.
A je tu ještě další odlišnost. Doposud se závod jel vždy point to point, každý den jinam, každý den jiné etapové místo. Tradičně se startovalo východně od Kapského města a po nějakých devíti stech kilometrech se končilo v jeho bezprostřední blízkosti, když řada etap měla zastávku přímo na pobřeží Indického oceánu. Letos je to něco jiného. Pořadatel vyhlásil, že chce závod přiblížit více divákům, takže změnil od základu jeho charakter. Velká bomba je to, že první den se jede horská časovka na devatenáct kilometrů přímo v Kapském městě a někde jsem si přečetl, že očekávají desítky tisíc diváků. To bude velké divadlo! Bezprostředně po dojezdu se celý cirkus přesune do několik desítek kilometrů vzdálené zátoky Gordons Bay a tam teprve druhý den v sedm ráno výstřelem odpálí start do první etapy. Ale znovu je tu pár zásadních odlišností; sedm etap má nepočítaje startovní a cílové město, jen tři další zastávky, čímž chci říct, že v každém etapovém místě se spí dvě noci.
Někdo to možná přivítá, mě osobně se mnohem víc zamlouvalo poznat každý den jinou část té zajímavé země.
Důvody mohou být různé; počínaje prozaickým, jako je úspora nákladů pořadateli, až po dramatičtější, kterým by mohla být snaha o zajištění větší bezpečnosti všech účastníků, protože celková atmosféra v zemi ovlivněná současným politickým vývojem může být mírně napjatá. O tom se nechci dohadovat a věřím, že podstatu věci zjistíme na místě.
A s čím budeme do Jihoafrické republiky odlétat? No hlavně s minimem věcí, protože moje tři roky stará historka s osmi kilogramy nadváhy mě straší dodnes! Bude to od prvních minut trochu adrenalinové; díky panu Špačkovi ze SIT TRAVEL jsem sice ušetřili obrovskou sumu za letenky, když nám sehnal spoj s Turkish Airlines, ale těm spadlo před pár dny letadlo a pochybuji, že se mi na tuto skutečnost při nasedání podaří zapomenout.
Výzbroj a výstroj jsme také po předchozí zkušenosti doladili. Viktor pojede poprvé v životě na celopéru, a to na „ninety six“ od Meridy, vepředu pruží Reba, pověšené na tom bude mít Shimano a FSA komponenty, roztáčet bude DT výplety a týmové Schwalbe Racing Ralph asi v dušové variantě. Já zůstávám věrný hardtailu od Supoše na týmovém rámu G7 s R7, řadí a brzdí mi ixtéerko, výplety mám od 9395 takové, jak nakázal Dlouhán a zbytek obstará FSA. Na ráfcích budou také Ralphy, ale já nedám dopustit na bezdušové, minule mě ve štychu nenechaly ani jednou. Na strašně rozmlácených cestách s roletou před každou zatáčkou a v mnoha sjezdech strašně trpí zadnice. Tak jsme si od Lawi vyžádali ty nejlepší vložky do kraťasů, za vzor jsme si vzali ty, které dělali pro kluky na Crocodile Trophy, stejně jako odlehčené ČS MTB týmové dresy, mimochodem individualizované přímo pro příležitost afrického dobrodružství obrysem Afriky a jménem závodu. Funkční prádlo nám poskytli lidé z firmy Moose a byli moc vstřícní.
Kdo budete pořádně číst a odpovíte na zvídavý dotaz MTBS týkající se etapáku, můžete se od nich na něco určitě těšit.
A abych nezapomněl; ze spřátelených zdrojů jsme čerpali i pokud jde o výživu a nějaké ty potravinové doplňky, Aminostar a Survival už patří léta mezi naše osvědčené lahůdky, někdy si dokonce myslím, že bychom bez nich nepřežili.
|
Tomáš Přibyl
ČS MTB Masters
hodne stesti chlapi a piste casto, at mame co zavidet a prozivat ;-)
odpověz na tento komentářGood luck chlapci :-)
odpověz na tento komentář