Redakční

Sám na Cape Epicu II

Závod

Sedmnáct hodin před startem, krátce po registraci všech účastníků, se sešlo nás několik nešťastníků, kteří zůstali bez týmového druha z různých příčin. Bylo nás celkem deset a během pár minut se mělo rozhodnou, kdo s kým vytvoří novou týmovou dvojici. Věru nelehký úkol! Snažil jsem se dopátrat, kdo jak na tom je, přeci jenom absolvovat takovou „nakládačku“ s někým, kdo by výrazně zaostával nebo naopak byl příliš kvalitní a nad mé síly, to by nebylo dobré. Nakonec situace vykrystalizovala tak, že tým ČS MTB pod číslem 144  jsem vytvořil společně s jihoafričanem Willie Landmanem, dvaatřicetiletým borcem z městečka Patchewstroom ležícím nedaleko Johanesburgu.. Ročně najezdí něco kolem 13 tis. km, ale ohromující informace mě čekala až na společné večeři, kterou jsme zvolili jako nejlepší formu pro stmelení týmu; Willie absolvoval ve svém životě pouhé tři závody na horském kole! 

Dvaadvacátého dubna v sedm hodin ráno jsme tak nastupovali na startovní čáru první z osmi etap nevědouc, jak nám to společně pojede. Stáli jsme mezi stovkami týmů v neutuchajícím lijáku pod temnou oblohou  s ambicí dokončit pro nás oba první etapák v životě. Vzlétl vrtulník a po výstřelu jsme se vydali na prvních 130 km úvodní etapy. Pro popis jednotlivých dní není dostatek prostoru, tak se aspoň obecně zmíním o  charakteru tratí a podobnosti s našimi českými závody. Jak už jsem naznačil výše, nebylo žádným problémem počasí, přes veškerá varování se teploty ráno na startu pohybovaly většinou jen někde kolem deseti stupňů, a když vylezlo sluníčko, bylo teplo, ale zřídka tepleji, než u nás v létě. Pokud jde o profily etap a povrch na kterém se jede, tady byl rozdíl markantní. S výjimkou první a poslední etapy, které více či méně připomínaly naše závody, odehrávala se drtivá většina závodu na širokých afrických silnicích druhé třídy, což ovšem v praxi znamená, že jde o prašné, jako mlat tvrdé cesty široké pět a více metrů, po kterých zde normálně jezdí auta. Tomu také odpovídá jejich stav. Před každou zatáčkou, ve sjezdech ale často i na rovině jsou všudypřítomné „rolety“ a výmoly, které devastují vaše pozadí neskutečnou měrou.. Však také hledání správné stopy vám zabírá hodně času a postupně je vám úplně jedno, že jedete vpravo (v RSA se jezdí vlevo), i když provoz  není při závodě podobně jako u nás výrazně omezen. Osobně jsem byl  z profilu trati nadšen; tyto široké cesty se vinou krajinou tak, že místy vidíte několik kilometrů před sebe, nastoupáte sice hodně metrů, ale často jde o takové nevinné brdky, kde můžete nechat „velkou“ a v rychlosti se přes ně přehoupnout. Tento typ trati nahrává silničářským typům. Hodně se jezdí ve skupinách a  spolupráce týmových dvojic nabývá na významu, v oblacích oranžového prachu je zhoršená orientace a kdo se umí pořádně schovat v háku, může ve větru ušetřit dost sil. Na to, že etapy měly (s výjimkou posledního dne) 117 až 148 km, byly naše dosažené průměrné rychlosti někde kolem 25km/hod famózní. A to nemluvím o týmech z první desítky, tam byla několikrát dosažena průměrná rychlost, kterou se já pohybuji na silnici. Také sjezdy stály za to. Když se před vámi otevře taková rozbitá široká cesta a vidíte půl kilometru dlouhý padák, začnete rádi věřit, že dole vás nepřekvapí nějaká „utažená“  zatáčka a pustíte to dolů děj se vůle Boží. Dvakrát jsem na takto rozbitých cestách zaznamenal maximálku vysoko nad 80 km/hod, z čehož mě dodatečně zamrazilo.

Značení trati cedulkami „Cape Epic“ bylo na takové úrovni, že nikdo nebloudil. Nahrával tomu i zmíněný fakt relativní jednoduchosti trati v tom smyslu, že třeba deset km žádná cedulka být ani nemusela. Prostě není cedulka, jedu rovně. Tři občerstvovačky na etapu byly avizovány jeden km předem, našli jste na nich nápoje (cola, ionťák, voda) a banány. Dojezdy etap byly vymyšleny bezpečné a většinou na asfaltu. Značeno vždy pět km do cíle, pak poslední km a šlo se do spurtu. Docela prima vyvrcholení každého dne. Jak už jsem zmínil, trať se mi celkově zamlouvala, ale ne pro každého je takový profil optimální. Jen tak pro zajímavost; když jsem večer prohlížel ty stovky kol soupeřů, nedalo mi to a zhruba jsem si spočítal poměr celoodpružených proti pevným. Věřte nebo ne, bylo to  5:1 ve prospěch celopér. Já sám jsem jel pevné kolo a nelituji toho. Pokud bych měl jet někdy příště, rozhodně nebudu měnit, časté „silniční“ úseky  podle mého názoru plně vyvažují menší komfort.

Jak jsme si vedli.

První deštivá etapa nás prověřila jako „tým“ od samého počátku. Její písčitý povrch podobný „Sudetům“ způsobil, že jsme postupně oba přišli o brzdové destičky, a tak opět přišlo na pořad dne brždění tretrou, už to mám vyzkoušené. Nicméně jsme se začali sjíždět, poznal jsem Willieho silnější i slabší stránky a etapa pro nás nečekaně dopadla výsledkově velmi dobře. Bohužel, hned večer jsem byl stižen velkou zdravotní indispozicí, celou noc jsem nespal a na start jsem ráno s obrovským sebezapřením nastoupil bez jídla, s horečkou a pocitem, že 120 km s převýšením 2000 m nemůžu v žádném případě zvládnout. Utrpení, které jsem si během druhého dne prožil nejde popsat. Ale v krizových chvílích, kdy jsem uvažoval o tom, že vzdám, se projevil správný týmový duch. Willie mě podpořil maximální měrou, staral se o mě před etapou i v jejím průběhu jak o malé dítě  a psychicky mi dodal nakonec tolik potřebnou víru v sebe sama, že jsme dojeli v časovém limitu. Od tohoto momentu jsme vytvořili opravdu nerozlučnou dvojici, skutečný tým. Během celého Cape Epic nedošlo k jedinému případu vzájemného naštvání, podrážděnosti nebo nepochopení. Vzájemný respekt byl na obrovské úrovni a od třetího dne jsme jeli jako z partesu, to si dovolím říct. Kde se ve mně vzalo takové množství sil, to skutečně nevím. Perfektně jsme spolupracovali a každým dnem se přibližovali zpět pozici, kterou jsme si vybudovali v první etapě. Když jsme nakonec před sedmou, nejtěžší etapou, stáli na startu opět ve startovním boxu „B“ na dohled těm nejlepším, byla to velká satisfakce. (pozn.: podle výkonnosti je startovní pole po první etapě rozděleno do startovních kójí A — E). Tato etapa (148 km) by se bez nadsázky dala nazvat královskou. Ve své podstatě se z nulové nadmořské výšky postupně stoupalo až na nejvyšší bod celého Cape Epic ležící ve výšce 1200 m, ale posledních 16 km tohoto stoupání se dalo jet buď na „zoufalce“ nebo se smířit s chůzí. Podklad na jakési horské stezičce tvořil písek a kameny, technicky i fyzicky velmi obtížná pasáž, zvlášť, když jste daleko před vámi viděli jako tečky ty lepší, kteří se už dokázali vyškrábat o něco výše. Bylo to nekonečné. Nikdy jsem takto dlouhou trať na biku neabsolvoval, ale na etapáku je všechno jinak. Posledních třicet km jsme zase jeli jak dobře namazaný stroj, vzdálili se pronásledovatelům a dnes věřím tomu, že být před námi dalších dvacet km, jeli by jsme pořád dál.

Asi nejdramatičtější a zároveň svým způsobem osudová byla poslední, „pouze“ 67 km dlouhá etapa situovaná v kopcích mezi vinicemi. Dílem nastřádanou únavou, dílem velice odlišné trati oproti předchozím rychlým cestám a velkou měrou i z toho důvodu, že se bojovalo v jedné z kategorií o posty nejvyšší, došlo k několika vážným zraněním — zlomené klíční kosti, zlomená noha. Tam jsme si kupodivu vedli úplně nejlépe a v celkovém pořadí dojeli na 32. pozici. S celkovým umístěním v kategorii mužů (42) a v celkovém pořadí (64) jsme byli při pohledu na celkové výsledky nadšeni; jsou z mého pohledu mnohem lepší, než jsem očekával.

Závěrečný velkolepý banket konaný na účet organizátorů ve stylovém areálu vinných sklípku v cílovém městečku Spier, to byl jednoznačně další velkolepý zážitek. Mnoho místních závodníků, ale i někteří ze zahraničí, využili této příležitosti pozvat své příbuzné a přátele  a touto formou jim poděkovat za podporu. Velkorysá hostina proběhla v neskutečně přátelském duchu; ze všech spadla nervozita. Lidé se za těch několik dní už  částečně poznali, každý si užíval svého triumfu, mnozí oblečeni ve vítězných tričkách „Cape Epic 06 Finischer“, která nelze koupit a jsou pro každého definitivním potvrzením jeho úspěšné africké mise.   

Závěrem

Po všech zkušenostech doporučuji každému, ať překoná všechny nástrahy a na tento, nebo jiný etapák se pokusí dostat. Je to něco úplně jiného než jednorázové závody a úplně vás to pohltí. Jste nuceni žít nějaký čas odtrženi od standardní reality života, v hlavě máte jen to kolo a o to nám přeci jde, ne? Uvědomuji si, že třeba Cape Epic je náročnou záležitostí i pokud jde o finanční stránku věci, ale zážitek značně převýší náklady, to mi věřte. Vím, že mám v sobě něco na celý zbytek života a v neposlední řadě nového velkého kamaráda vzdáleného 11 tisíc kilometrů. A to se přece počítáຯ



Text a foto: Tomáš Přibyl, Česká spořitelna MTB Masters

25.05.2006 - Redakční - autor: Jan Němec - 5727x bike cestovani
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyPeggy Marvanová vyhrála jako první Evropanka Tour Divide
    Peggy Marvanová vyhrála jako první Evropanka Tour Divide
  2. OstatníZ Valašska do JAR. Čeští traséři odjeli mapovat bikové traily v Africe
    Z Valašska do JAR. Čeští traséři odjeli mapovat bikové traily v Africe
  3. OstatníNa bikový zájezd s Kudrnou
    Na bikový zájezd s Kudrnou
  4. OstatníBike Tour: Jedovnice - Singltrail Moravský Kras
    Bike Tour: Jedovnice - Singltrail Moravský Kras
  5. OstatníPřed čtyřiceti lety se v Kalifornii začalo závodit na horských kolech
    Před čtyřiceti lety se v Kalifornii začalo závodit na horských kolech
  6. OstatníPodpořme stavbu Trutnov Trails na Hithitu
    Podpořme stavbu Trutnov Trails na Hithitu

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #4 piwnik ponury - vloženo: 01.06.2006 v 01:34:18

    parada - moooc pekne poctenicko!

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #3 Petr Bůžek - vloženo: 25.05.2006 v 10:56:45

    Pearl IzumI - Zdravím Tomáše, už jsem měl tu čest na Malevilu pár zážitků z "Cape Epicu" s Tomášem probrat a po shlédnutí fotek a přečtení reportu taky jen tiše závidím. P.S.: ještě držím všechny palce Viktorovi, aby se mu taky podařilo tento krásný sen někdy v budoucnu změnit ve skutečnost !!! .....ať nám to všem šlape

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #2 Mike - vloženo: 25.05.2006 v 07:19:31

    1+ - Vybornej clanek. :) A hodne motivacni ... kdyz vidim ty fotky a ctu pribeh, prepada me desna zavist. :)

    odpověz na tento komentář
  4. avatar
    #1 Meesha - vloženo: 25.05.2006 v 01:50:59

    super pohadka na dobrou noc!
    ja chci este! :-))

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744