Pod Ještědem úřadoval Hynčica

Píše se 30. leden roku 1963. Nad Libereckým Ještědem plápolá oheň, který pomalu stravuje dřevěnou část místního hotelu s rozhlednou. Později zjištěným důvodem požáru bylo neopatrné rozmrazování vodovodních trubek. Dlouho se neví, co s kopcem a především hotelem na něm bude. Po třech letech je znám vítěz výběrového řízení na novou stavbu. Stává se jím architekt Karel Hubáček z liberecké projekční kanceláře SIAL. Jako jediný, se svým projektem rotačního hyperboloidu, porušil zadání umístit vysílač a hotel odděleně. Místo konvenčního řešení, na které byli obyvatelé Liberce do té doby zvyklí, nabídl projekt neobvyklé stavby, která se měla stát, a také se stala, dominantou tohoto kraje na několik dalších desetiletí. Stavba, která započala v létě 1966 se dlouho protahovala. Ještěd, jak ho známe nyní byl dokončen až v roce 1973.

Divoká privatizace koncem devadesátých let znamenala pro stavbu a její fungování pohromu. Nový majitel nejevil o provoz hotelu valný zájem, budova začala pomalu chátrat a vnitřní zařízení se rozprodalo za pakatel jeho původní ceny. Tento fakt je paradoxně také jedním z hlavních důvodů, proč se Ještěd nedostal na tolik diskutovaný seznam památek UNESCO. V roce 2000 koupily Ještěd za 85 milionů České radiokomunikace a následně investovaly ještě několik desítek mil. do jeho obnovy, zejména však jeho vysílací části. Hotel se rekonstrukce nedočkal a pokoje tak zejí po dlouhé roky prázdnotou.

V polovině prvního desetiletí třetího tisíceletí se začíná nad Ještědem vznášet další hrozba. S přechodem na digitální vysílání, které má vyvrcholit v roce 2010 kompletním přechodem na digitální signál a ukončením analogového vysílání totiž České radiokomunikace avizují, že pro ně Ještěd přestane být zajímavý a ačkoliv to oficiálně nezveřejnily, proslýchá se, že zvažují jeho prodej. To by ovšem ve chvíli, kdy je potřeba do této unikátní stavby investovat mnoho desítek, né-li stovek mil. korun, bylo pro Ještěd zřejmě posledním hřebíčkem do rakve. A tak nezbývá nyní nic jiného, než čekat na podzimní konferenci, kde se budou přidělovat nové vysílací kmitočty. Podle toho se rozhodne, jak to s Ještědem nakonec dopadne.

Tolik malé dějepisné ohlédnutí za historií místa, kde letos zahájil Motorola český pohár ve sjezdu svým prvním závodem. Ačkoliv se píše druhá polovina června, čeští sjezdaři měli letos teprve první příležitost vzájemného setkání, poklábosení a zjištění co kdo pořídil přes zimu, jak je na tom s fyzičkou. Možná právě proto se nad Libercem sešla hezká partička downhillerů a jejich doprovodu. Chyběl vlastně jen Michal Maroši s Kamilem Tatarkovičem, kteří si o víkendu užívali freeride závody v rakouském Saalbachu, jinak byla soupiska na startu nabitá. Dorazili například staří známí Petr Joch a Vlasta Tlašek a přijela i početná skupina zahračních riders.

Trať na Ještědu patří u nás spíše k těm kratším, nicméně co do náročnosti si nezadá se svými konkurentkami. Nechyběla opět populární "muddy wall", která si své jméno vysloužila hned po své premiéře v roce 2003. Vylepšen byl i skokanský můstek několik stovek metrů za ní a překopána byla také závěrečná pasáž, kde šlapavý úsek na cestě nahradila nová sekce vedoucí po sjezdovce až do cíle u spodní stanice kabinkové lanovky.

Dvoudenní přepršky v pátek a sobotu udělaly v některých místech tratě jezdcům ze závodu celkem peklo. Mokré kameny a kořeny tak prověřily většinu neprofíků a muddy wall posílal k zemi jednoho ridera za druhým.

První se na start poslavili největší hardkóráři - muži na pevných strojích. S novým bikem, v novém dresu a s nejlepším časem to pustil na česnekové hoře dolů Michal Červenka (GT Czech) a s náskokem dvanácti sekund v semi a téměř tří sekund ve finále, si dojel pro pvní letoční prvenství v českém poháru. A nutno podotknout, že zasloužené.

Druhá kategorie (ženy) byla jasnou a jednoznačnou záležitostí Slovenky Katariny Šiškové, která vyměnila oproti loňsku bike i dres ale kdo umí, umí na všem a to se potvrdilo. S obrovským náskokem vyhrála obě dvě jízdy před Polkou Annou Sojkou a Katarinou Tóthovou. Pohled na zbytek startovního pole připomínal spíše než sjezd, trápení. Doby kdy Bohdana Půlpánová nebo Klára Šírerová vládly ženskému sjezdu jsou dávno pryč a holky, ačkoliv si určitě zaslouží obdiv za odvahu se kterou do závodu nastoupily, se hodně trápily a bylo to vidět.

Veteráni, neboli kategorie Masters byla ve znamení souboje Vlasty Tlaška (Twisterbikes) s Martinem Srbou (Scott DH). Více štěstí ve finále, které na rozdíl od Srby absolvoval bez pádu, měl prvně jmenovaný. Tláša, jak mu jeho kolegové závodníci přezdívají, vyhrál i dopolední i odpolední jízdu a ujal se tak vedení v českém poháru.

Junioři nám letos opět nějací dorostli do dospělých kategoriií, nicméně někteří nadějní ještě zůstali. Jedním z nich je i Kuba Fišer (Norcobikes), který se letos už podíval i za hranice na několik světových pohárů a zřejmě to k něčemu bylo, protože semi vyhrál a v odpoledním finále byl o 1,5 sekundy pomalejší než Polák Arkadiusz Perin (RADIOSTACJA).

Hobby kategorie patří mezi nejnabitější. Najdou se v ní naprostí amatéři, kteří jezdí pro radost i závodníci v pravém slova smyslu, kteří drtí nemilosrdně sekundy s cílem být v cíli jako první. Někam mezi tyto dvě skupiny patří hobík David Anderle. "Byl jsem v Losinách na iXCéčku, tam jsem dojel v elitě kolem čtyřicítky, tady jsem si jezdil na pohodu. Ani jednou jsem nespad a nakonec z toho bylo 6. místo. Ten sjezd mě nějak víc baví, příští rok asi půjdu do elity" informoval v cíli při čekání na vyhlášení vítězů David. Hobíkům nakonec vévodil Petr Tomša (Remerx Manitou) před Tomášem Floriánem (Rejd Bike) a Jiřím Knapem (Haro Katmar).

Posledním a nejočekávanějším soubojem byl ten v elitní kategorii. Ačkoliv chyběli umělci slovutných jmen jako Peat, Hill, Maroši, nebo Tatarkovič, bylo nač se dívat. Elitní průjezdy muddy wall trvaly těm nejlepším zhruba 3,5 sekundy a to bylo oproti trápení jiných opravdu speed show, které nenechalo jediného diváka v klidu. Dopolední finále vyhrál Vlasta Hynčica (Remerx Manitou) před domácím Adamem Vágnerem (Rock Machine), který se ale očividně trochu šetřil na odpoledne. Ve finále si pak Adam bohužel vybral další ze svých smolných dnů, když se mu během jízdy vyšrouboval SPD pedál z osičky a zůstal nacvaknutý na botě. Spodní šlapavé úseky tak musel absolvovat v aerodynamickém posezu bez razantního šlapání. To ho stálo drahocené sekundy a zklamaný Adam se tak musel v cíli spokojit jen se 4. místem. Vyhrál Hynčica před Petrem Hejníkem (RB) který předvedl skvělou jízdu a bronz nakonec patřil Filipu Matušovi (Twisterbikes).

Další (přeložený) podnik českého Motorola DH poháru se pojede na začátku prázdnin, za 14 dní v Karlovicích.