Drásal 2009 s Markusem

Letošní Drásal pro mě byl dvojnásobně zvláštní a mimořádný. Nejen, že jsem startoval po jedenácté v řadě, nepochybuji o tom, že takových pacientů je víc, ale trochu melancholicky na mě působil i fakt, že to bylo posledním rokem v kategorii nad čtyřicet let, což je takový dost smutný mezník. No a asi ještě zajímavější byla skutečnost, že jsem na Drásala pozval svého kolegu Markuse Dahmena, se kterým jsem letos absolvoval Cape Epic. Markus vážil tisíc kilometrů dlouhou cestu z Duisburgu, aby si vyzkoušel český kultovní maraton. Strávili jsem spolu tři pefektní dni a znovu se potvrdilo, jak cyklistika sbližuje lidi a jak se rychle rodí velká přátelství podložená společným utrpením na tratích.

Víkend pro nás ale nedopadl tak, jak bychom si představovali. Markus po technických potížích s kolem závod vzdal na nějakém osmašedesítém kilometru, při defektu pocuchal přední ráfek a nechtěl dál riskovat. Samozřejmě byl notně zklamaný, ale hned po závodě se dušoval, že příští rok přijede zase. Moc věcí se mu u nás líbilo a nebyla to jen pečená kachna s moravským zelím a knedlíky, na které byl pozván do naší moravské rodiny. Večer po závodě jsem ho trochu vyzpovídal a tady je jeho reakce na svého prvního byť nedokončeného Drásala a atmosféru kolem něj.

T.P.: Markusi, tak co jsi říkal na závod?

M.D.: Já jsem strašně překvapený, jakou úroveň mají ti lidé u vás, co to jezdí. Myslím, že je mnohem vyšší než průměr v Německu. Ti lidé jsou fakt moc dobří, i když někteří na to nevypadají, vůbec jsem se nechytal

T.P.: No a co trať?

M.D.: Zdálo se mi to mnohem technicky náročnější než jsou naše maratony. Fakt těžký, když jsem tak sjížděl k Bečvě a od Tebe věděl, že je to půlka závodu, byl bych si věřil na čas tak kolem sedm a půl hodiny. Ale některá místa v tom blátě mi přišla hodně technicky težká. Ale celý závod, když jsem to tady kolem viděl, mi přijde jako velká událost. Trať je moc hezká, chci přijet znovu a napravit letošní výsledek.

T.P.: Chtěl bys ještě něco zmínit?

M.D.: Jasně, ještě jsem se nedostali k lidem okolo. To mě fascinovalo. Nejen ti, co pomáhají při závodě, ale hlavně hodně skupinek po trati, co každému fandí a vydrží tam hodně dlouho. To oceňuji, myslím si, že u nás z pohledu diváků není o maratony zdaleka takový zájem. No a občerstvovačky, to je kapitola sama pro sebe, každý ti rád pomůže. No a když mi došly duše, hned jsem jednu vyfasoval. Bohužel neznám startovní číslo toho kolegy, ať se ti přihásí a dej mu svou! :-)) Taky bych chtěl všem poděkovat za pohostinnost a doufám, že se se všemi uvidím na startu za rok. Je to pro mě motivace.

Foto: Miloš Lubas