Gardská extrémní trať na vlastní nohy

Rocky Mountains Marathon v okolí Lago di Garda potvrzuje známé pravidlo: „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.“ A přesně takové to bylo...

Autor: Jakub Jirků
Foto: Henning Angerer, Miha Matavz - Ziener BIKE Festival Garda Trentino
Gardská extrémní trať na vlastní nohy


V případě tohoto závodu by se hodilo použít i adjektiva jako ojedinělý, nenapodobitelný. Zábavu podobného druhu žádný z tuzemských maratonů zkrátka těžko nabídne. Však trať zvaná Ronda Extrema měří 90 kilometrů, ale hlavně má převýšení skoro 4 kilometry.

Jezero, jehož severní břeh náleží do italské provincie Trentino a jižní zase do Lombardie, se po rozbřesku probouzí do fryšného rána. Právě na jeho severním břehu, konkrétně v letovisku Riva del Garda, už po rozednění korzují borci ze všech zemí Evropy, aby se utkali s výzvou, již pro ně skalnatý masiv severně od města připravil. Je opravdu chladno. Ráno jsme museli z vozidla seškrabávat námrazu, však jsme taky bydleli o pěkných pár set výškových metrů výše u jezírka Ledro. V Rivě je pár stupňů nad nulou a již svítí slunce, a tak se po krátkém rozjetí vysvlékám do kraťasů a razím si cestu na start.

Nějakých 15 minut před startem již všichni docela netrpělivě očekávají výstřel. Po stranách koridorů není moc místa a tak trpělivě čekám, až se dostanu ke vstupu. Alban Lakata, muž se kterým se určitě v háku nevyvezu, hází do sebe ještě jakýsi energetický-taurinový nápoj. Nakoplo ho to docela dobře, dojel třetí. Pak, že se tohle nemá při cyklistice konzumovat. Nikam se netlačím, neboť jsem si vyjednal na registraci jakýsi kartónek, který by mně měl opravňovat startovat z bloku společně s profesionály. Klučina, který mi kartičku dal byl ale tak ležérní, že jsem dostal pozvánku sice do prvního bloku, ale také krátké trasy. Povedený rozjezd. Děsí mě představa, že mám startovat z úplného konce „výletnického“ koridoru, který navíc startuje až 5 minut po elitě, nebo ještě lépe jít do koridoru na krátkou trať, kam bych se měl s kartónkem de facto zařadit. Nakonec nepozorovaně proklouzávám na konec druhé vlny, ani nevím, jestli tahle parta startuje společně s elitou, nebo také až po ní. Typicky italsky se neodstartuje přesně v 7:30, ale já spíš čekám, jestli se pohnou i závodníci kolem mě. Je to velmi nezvyklí pocit, ale za pár vteřin je jasno: Jedeme.

V ulici, kde se startuje, se pár metrů od pásky projíždí zúžením kvůli výkopům. Balík se samozřejmě zasekne, ale jelikož se poté jede dlouho rovně po státovce, tak si zvládám úspěšně doskočit čelu závodu na dohled. Peloton přijíždí pod první stoupání poměrně v klidu, na rozdíl od mnoha českých závodů jsem si ani nevšiml nějakých nebezpečných situací. Však času na dosažení výsledků je tolik…

Po 11 minutách najíždíme do prvního stoupání, které má zhruba kilometrové převýšení. Pro odhad času, jak dlouho pojedu jakkoliv dlouhý kopec, používám jednoduchou formuli: Za hodinu cyklista mé výkonnosti vystoupá zhruba 1000, možná i při větším úsilí 1200 metrů. Na vrcholu prvního kopce budu tedy za necelou hodinku. Hned na úvod má stoupání kolem 15 %, na místy vybetonované, jinak šotolinové cestě se tvoří souvislí had, ve kterém se nacházím někde na 60. pozici. Přijde mi, že jsem se zařadil dobře, jedu v rozumné intenzitě, a tak se dál již nikam netlačím. Stoupáme, stoupáme, stoupáme. Střídají se vinice, vesnice, ke konci stoupání se konečně vjíždí do lesa. Takhle brzy z rána člověk málokdy sám od sebe vyrazí na kolo, navíc se v dlouhém závodě nikde nešponuje, jen jede svižným tempem s ostatními. Přesně to mám na dlouhých maratónech rád. Dobrovolně ze své skupinky v nejprudší pasáži vystupuji, holt nejsem nejlehčí. Abych jí stačil, musel bych vynaložit zbytečně moc úsilí. Do prvního sjezdu již najíždím v následující grupě.

Jestli na tuzemských tratích ve sjezdech spíše získávám, tak zde se bude konat přesný opak, už v prvním sjezdu mě ostatní rozhodně nebrzdí, jsem rád, že jsem ve skupině zůstal. Následně projíždíme údolíčkem, které je celé pokryto jinovatkou. Pohled na bíle oděné štíty je sice líbezný, ale já se paradoxně těším na další skoro hodinovou nálož do kopce. K té je potřeba nejdříve projet skrz první čistě bajkovou pasáž, ale pak se před námi již otevírá několika kilometrová stojka, kde každý jede čistě za sebe. Jestliže na Salzce je jeden převelice strmý kopec v podobě Salzbergu, tak tady jsou všechny docela bez problémů jetelné. Na nejlehčí převod po dobu půl hodiny. Nakonec si i na tohle zvykám a na vrcholu druhého stoupání se cítím poměrně dobře. Dost mě překvapí, když mě po dvou hodinách zdraví Aleš Strnad, muž, co ovládne skoro každý amatérský maratónek v regionu Podještědí. Na tento typ závodů používá zajímavou strategii, vyrazí pomalu a poté si své soupeře „sbírá“, já se s ním vyvezu pár minut a pak ho z dalšího technického sjezdu musím nechat ujet. Po třetím stoupání počítám, že závod už bude napůl v kapse. Dle profilu je tento kopec nejdelší a nejstrmější. Nejdelší možná byl, nejstrmější určitě ne, snad kromě závěrečné pasáže. Jedu osamocen a občas si kvůli okolním scenériím musím sám sobě říkat: „Nekochej se, závoď.“ Snažím se zvládat obojí, hraju svojí oblíbenou hru, že když mi na displeji klesne tepová frekvence, tak zrychlím. Jet dostatečně rychle znamená zkrátka mít na displeji co nejvyšší čísla. Jak mě pak po zdolání nepojmenovaného 1500metrové sedélka překvapí, že nyní opravdu začíná opravdový biking.

Následujících 30 kilometrů připomíná XC, se kterým jsem rozhodně nepočítal. Navíc je na cestě dost hustý provoz, protože je to společný úsek s kratší trasou. Musím si razit cestu přes slabší závodníky a naopak ve sjezdech tu a tam pustit technicky lépe vybavené borce. Pár sjezdů musím sbíhat, po deštích se v korytech (cesty to opravdu nejsou), jimiž se spouštíme dolů, vytvořila solidní vrstva bahna. Mně ani boty v ní nedrží, takže se zdarma vozím po přírodních tobogánech. „Scheisse schuh,“ trefně komentuje mé počínání jeden z kolegů. V tomto úseku se o slovo také letos poprvé ohlásí křeče, snažím se co nejvíce sníst a vypít (jen, kdyby to v tom terénu šlo), nakonec tento jediný problém, co mě za závod potkal, překonávám, aniž bych někde nabral markantní ztrátu. Nemile mě překvapí, že na žádné „občerstvovačce“ nedávají bidony, závodník musí tak zastavit a nechat si bidon dočepovat, mezitím je povinné do sebe nasoukat co nejvíce krmě. Po průjezdu pár osadami se konečně přiblíží finálové stoupání. Sjíždí se k němu netradičně po asfaltce. Jednoho kluka si držím na dohled asi na 50 metrů, ale ani jeden z nás není schopen se přiblížit, nebo odjet. Mně to je jedno, jemu asi také. Poslední kopec vede po velmi hrubé šotolině, tady jsou cesty o něco hrubší než v Rakousku a s našimi komfortními šotolinami se to nedá vůbec srovnávat. Zdraví mě další známá tvář, Lukáš Pitel jede poslední kopec moc hezky, s ním také prohraju (zvlášť když startoval až ve druhém bloku 5 minut za mnou).

Na poslední sjezd moje závodní intuice očekává nějakou specialitu. Nemýlím se. Více než vertikální kilometr se opět spouštíme po ovčích stezkách, kde mě navíc předjede hned kvarteto soupeřů. Jsem tím trochu frustrován, ale sjíždím takovým způsobem, abych sobě ani kolu nezpůsobil velké škody. Nic jiného dělat nemohu.

Závěrečných pět kilometrů je sice po asfaltu a po rovině, ale také proti silnému větru. Garda se nechce nechat dát zadarmo. Nakonec svoji pozici už bezpečně uhájím a v cíli mohu být se svým výkonem spokojený. Vždyť jsem bez nějakých velkých komplikací zvládl opravdu těžký závod, kterým mi neseděl, ale bavil mě.



A kdo vyhrál? Všechny moje tipy byly liché. I když Urs Huber s Lakatou dojeli druhý a třetí, tak jim rybník vyfoukl Hermann Pernsteiner. Kluk z Rakouska (ano, v porovnání s ostatními bardy je sedmadvacetiletý Pernsteiner opravdu kluk) jezdící za Centurion Vaude vyhrál s náskokem minuty a půl. Překvapení? Trochu ano, ale tenhle střízlíček (168 cm a 58 kg) z Dolních Rakous má pravděpodobně před sebou velkou budoucnost, vždyť je výtečným vrchařem.

Z českých závodníků nakonec docela dobře zajel Jakub Šilar. Jezdec hradeckého Specializedu dojel v elitě 14., porazil tak třeba v předchozím článku zmiňovaného Markuse Kaufmanna.


Dalším závodem v seriálu MarathonMann Europe bude na konci května klatovský Král Šumavy a tam se napíše úplně jiná pohádka....

Přečteno - 2287x Tagy: marathonman europe lake garda
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyGarda se opět ujímá zahájení seriálu MarathonMan Europe
    Garda se opět ujímá zahájení seriálu MarathonMan Europe
  2. Ostatní závodyMarathonMan Europe 2017
    MarathonMan Europe 2017
  3. Ostatní závodyAuthor Marathon Tour 2015 nově i s Malevil Cupem
    Author Marathon Tour 2015 nově i s Malevil Cupem

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744