Hanka Ebertová: Po letech dřiny si užívám život!

O tréninku, zdraví a krizích

Jsi důkazem toho, že se dá připravit na extrémní závod přes zimu pouze v našich podmínkách. Nikdy jsi nejela za teplem a místo toho i v nejhorší slotě hoblovala Štěchovickou nebo jiné výpadovky z Prahy. Jak se na to díváš s odstupem?
Pořád jsem přesvědčená, že to bylo správně. Pokud člověk nemůže odjet na měsíc či dva do tepla, pak je výsledný efekt 14denních kempů velice sporný. Kromě prvotní adaptace na teplo přichází návrat do mrazů a riziko onemocnění. Kromě toho jsem získala obrovské zkušenosti, jak se dlouhodobě – a tím myslím pět a více hodin – pohybovat na kole v dešti a zimě. Nechci, aby to znělo nějak lacině a vychloubačně, ale tahle moje schopnost mi třeba naprosto klíčově pomohla při jednom z mých nej úspěchů na ultramaratonu DOS RAS Extreme 2010, kdy jsme víceméně dva a půl dne jeli v dešti a v 10 stupních, takže masakr. A většina závodníků včetně tehdy ženské světové jedničky Caroline van den Bulk z Kanady postupně kvůli špatnému oblečení či stravování vzdala! Ultramaraton přece jen není běžná proficyklistika, jak ji lidé znají z televize. Většinou je potřeba se vyrovnat s podmínkami, ve kterých běžní profíci už slézají z kola...

Může takový extrémní a hodně vyhraněný přístup k oblíbenému sportu člověku ublížit? Jak jsi na tom ty?
To je otázka hodně na tělo, ale já si myslím, že ne. Za posledních patnáct let jsem byla asi čtyřikrát nachlazená a antibiotika nebrala nikdy. A co se týče oblečení, je třeba si prostě pořídit a naučit se používat veškeré vymoženosti současného textilního průmyslu. A vždy jsem zastávala heslo (a to považuji za hodně důležité), že rozepnout se lze vždy, ale pokud je cyklista oblečen nedostatečně, tak prostě ohrožuje tělo a hlavně jeho některé citlivé části.

Pojďme tedy ke zdraví. Ultramaratonec asi sám sebe dokonale pozná a obrátí své tělo i hlavu naruby, když jede závod několik dní, je to tak? Co jsi zjistila?Klíčem k úspěchům na ultramaratonech je hlava, a tudíž psychika. Podle mne její podíl na výsledku je až 70%. A dále je třeba mít zkušený a obětavý tým složený ze špičkových lidí daných oborů. Prostě ke špičkovému výkonu nestačí vzít si do auta kamarády a rodinné příslušníky. Že vše musí být podloženo špičkovou kondicí, asi není třeba zdůrazňovat.
Co se týče fyzické stránky věci, je nutné třeba roky ladit jídlo, suplementy, správný posed, správné kalhoty včetně mazací alchymie citlivých partií. Dále je důležitá ochrana rukou, kdy jsem začala asi jako první standardně používat dvě gelové omotávky na sobě. Stejně klíčové jsou speciální vložky do treter připravené přesně na míru. Prostě to, co bolí trošku na normálním závodě, je veliký problém na maratonu. A na ultramaratonu to znamená důvod k zabalení závodu. Nemluvě o medicínských následcích pro tělo...

Zavzpomínej na nějakou zajímavou krizi během těžkého závodu. Všichni znají fotky závodníků odpočívajících na karimatkách vedle auta, aplikace infuzí nebo minimálně srkání teplé polévky pod deštníkem. Co se ti vybaví při slově krize?
Krize při ultramaratonu jsou stavy, které si asi lidi neumí pořádně představit. Kromě fyzické únavy a vyčerpání se v nich zásadně projevuje obrovský deficit spánku. Například jsem spala pouze 14 hodin za 7 nocí! Mimo fyzické bolesti, která je asi nejmenším problémem, se jedná především o kritický útlum, stavy halucinací, neschopnost používat mozek.

Až tak?
No, třeba člověk není schopen odečíst dvacet minus deset. Anebo se dá usnout přímo na kole a stále jet... Já tak absolvovala třeba sjezd v noci z Grossglockneru. Dalším aspektem jsou pak obrovské výkyvy psychiky nahoru a dolů. A je vždy na týmu, aby závodníka dostal v sinusoidě do té horní polohy. Kromě opravdu kritického nedostatku spánku jsem zažila asi největší krizi právě při vítězném DOS RAS Extreme 2010, kdy jsem prostě druhou noc, kdy po spánkové pauze začalo opět pršet, najednou uprostřed silnice sesedla z kola, že dál nejedu! A pak byl vyslán z týmu v té době můj lékař Pavel Homolka a po asi 10minutovém stání v dešti uprostřed silnice bez jediného slova mě prostě posadil na kolo a řekl: jedem, ono to půjde. Je hrozně důležité, jaký vztah je nastaven mezi závodníkem a tímto klíčovým člověkem v týmu, je tam nutná naprostá důvěra! A to byl tehdy moment, který rozhodl už asi v polovině trasy celý závod. Nicméně krizové situace závodník zažívá při každém závodě a je na něm, jeho zkušenostech a týmu, aby při nich ztratil co nejméně drahocenného času. To je to, co dělá špičku v ultra! Protože krize zažívá úplně každý, ale jen vítěz je má pod kontrolou a umí s nimi jet.

Který závod byl tvůj nejkrásnější a kam se ve vzpomínkách nejčastěji vracíš?Asi nejkrásnějším a nejprofesionálnějším závodem s největší konkurencí je v kategorii ultra DOS RAS Extreme ve Slovinsku. A moje vítězství v roce 2010 při třetí účasti bylo naprosto fantastické. A to, jak mi snad celé Slovinsko fandilo po celou dobu závodu, nikdy nezapomenu! Závod v Rakousku byl opravdu brutálně obtížný, a tudíž zůstává v mé hlavě jako můj asi nejlepší výkon. Nicméně je strašně obtížné to porovnávat. Velikým a hodně emocionálním zážitkem bylo i desáté vítězství na maratonu Král Šumavy ve spurtu. Jela jsem tehdy svůj poslední maraton v životě, a o to bylo takto těsné vítězství sladší.

Sleduješ i současnou závodní scénu doma nebo ve světě?
Samozřejmě cyklistiku sleduju – kromě zvláštních sjezdových disciplín – v celém rozsahu. V zimě, kdy hodně jezdím udržovačku na trenažeru, pak sleduju třeba i záznamy v TV. Nicméně musím podotknout, že mi hodně vadí styl profesionální cyklistiky, kdy se dva roky po závodě zjistí, kdo dopoval, a mění se zpětně pořadí a podobně. O vysílačkách nemluvě... Čili sleduju, jak to jednotliví závodníci umějí či jaké mají technické vychytávky, ale je mi jedno, kdo ve finále v uvozovkách vyhraje.

Bereš amatéry nebo české "poloprofíky" závodící v seriálech nebo maratonech jako svoji rodinu, anebo jsi vždy stála trochu stranou?
Mezi českými závodníky mám mnoho kamarádů a známých, i když zase dost cyklistů bere ultra jako turistiku. Nicméně pokud někdo z nich nějaký závod zkusí, tak je strašně překvapen, jak velkou výkonnost závodníci musí mít a že to turistika rozhodně není! A to platí jak v mužské kategorii, tak v ženské, kde to je, co se dosažení výsledku týče, samozřejmě snazší. Přece jen se zúčastňuje méně závodnic. Ale to je tím, že prostě je málo žen, které toto zvládnou. Pro ženu je ultramaraton opravdu obtížná záležitost, a o to je každé dokončení jakékoli závodnice cennější.

U tebe možná ještě o to víc, když se lékaři divili, jak je možné, že se svými kyčlemi ještě vůbec chodíš, je to tak?
Největším paradoxem je, proč jsem vlastně začala jezdit na kole. Nikdo totiž dodnes nechápe, že jsem s takovým hendikepem na nohou začala jezdit zrovna tyto extrémní závody. Odpověď je ale velice prozaická; kolo mi bylo doporučeno jako optimální zátěž po mé první operaci kyčlí. Že se ježdění nakonec zvrhne v extrémní cyklistiku, jsem tehdy ve 13ti letech netušila ani já, ani můj lékař, který mi jízdu na kole doporučil.

Který závod byl tvůj poslední?
Posledním závodem byl již zmiňovaný ultramaraton RACE AROUND AUSTRIA v roce 2010.

A kolik kilometrů jsi od té doby najela jako turistka?
Jak už jsem řekla, tak víceméně ze zdravotních důvodů jezdit potřebuju neustále, a v minulém roce jsem najela zhruba 10 000 kilometrů – hodinově asi dvě třetiny na biku a třetinu na silničce. To je podle mě taková už normální hodnota, která dá člověku kondici, ale neomezuje ho v osobním životě.

Popiš stručně svůj oblíbený okruh na biku a na silničce.
Na bajku se nejvíce potuluji po Točné. Co se týče silničky, tak je to asi 150kilometrový okruh Braník – Zbraslav – Štěchovice – Neveklov – Benešov – Sázava – Jevany – Říčany – Jesenice – Dolní Břežany – Braník.

Foto: archiv Hany Ebertové