Redakční

Jihoafrická republika na kole tak trochu jinak

Hrnu to do táhlého stoupání, oči mi lezou z důlků a nohy pekleně bolí. Jen tak letmo kontroluji Polar a čísla se pomalu blíží ke stosedmdesáti. Co by tomu asi řekl Vojta Beran, zazní mi s trochou sarkasmu v hlavě. Visím za zadním kolem triathlonového speciálu mého kamaráda Willieho, který je ve finální přípravě na závod ze světové série Ironman. Stát: Jihoafrická republika. Místo: silnice Potchefsrtroom - Parys. Datum: druhý dubnový den.

Jihoafrická republika je mým údělem. Od roku 2006, kdy jsem poprvé okusil kouzlo této země a zejména magického etapáku Cape Epic, nemohu si pomoci a táhne mě to tam znovu a znovu. Žádný jiný problém než čas a peníze nevnímám. Tak se stalo, že v loňském roce jsem Epic zopakoval a hned po jeho skončení věděl, že se musím vrátit. Letošní ročník mi byl zapovězen z prostého důvodu; neprošel jsem sítem loterie, která každoročně určuje přibližně šest stovek šťastlivců, kteří smějí se svými týmovými druhy za své peníze desítky hodin trpět v neopakovatelné atmosféře závodu. A tak přišla na řadu "náhradní" varianta. Využil jsem pozvání svého historicky prvního afrického týmového kolegy Willieho a po mnoha a mnoha letech vyměnil osvědčenou Gran Canarii za městečko Potchefstroom přibližně 140 km jihozápadně od Johannesburgu za místo pravidelného jarního soustředění. Upřímně řečeno, důvody byly dva. Kromě toho, že jsme se čtyři roky neviděli a chtěli naplánovat další společný Epic, hrála roli i otázka finanční. Paradoxně mě tři týdny v Africe stály zhruba polovinu toho, co bych standardně zaplatil za pobyt na Kanárech. A to se vyplatí, ne?

Byl jsem z toho ale přece jen trochu rozhozený, protože s jezděním na silnici nemám v Africe žádnou zkušenost.

Willie mě po mailu přesvědčoval, že silnic je dost, kvalita přiměřená, nebezpečí minimální, jen kopců prý moc není. To mi přišlo jako dobrá zpráva, přes zimu jsem toho moc neobjel a z Kanárů jsem měl vždycky nohy jak kámen, protože stoupání jsou brutální. A tak se stalo, že jsem v půlce března zakotvil v jejich domku na okraji města a třesoucíma rukama začal okamžitě vybalovat kolo z krabice, abych ještě odpoledne stihnul první rozjetí. Willie mě vzal na jeho oblíbenou silnici. Málem jsem nechal svačinu z letadla hned na prvních kilometrech. Ten pitomec to hnal jako kdyby nevěděl, že jsem seděl třináct hodin v aeroplánu, jako by nechápal, že jsem starý chlap a už vůbec nebral v úvahu, že jsme v nadmořské výšce zhruba 1400 metrů nad mořem, takže vlastně absolvuji své první vysokohorské soustředění. Po necelých dvou hodinách mě dovláčel domů a jestli mi chtěl snížit sebevědomí, tak se mu to podařilo dokonale.

Místní krajina je hodně specifická, to jsem nakonec poznal v následujících dnech, kdy jsem se už na trénink vydával sám. Předně, nedá se vůbec mluvit o dostatečnosti terénů pro silniční cyklistiku z pohledu Evropana. Willieho jsem začal nekriticky obdivovat. Celý svůj cyklistický život tráví na čtyřech (!!!) silnicích, které ovšem nejde zkombinovat do nějakého smysluplného okruhu. Takže jezdíš jak cvičený šimpanz padesát tam a padesát zpátky, nebo osmdesát tam a to samé zpátky, případně si vybereš jiný směr a jedeš to samé. Vzácnou výjimku tvoří dvě silnice slepé, takže můžeš jenom dvacet, resp. třicet tam a - světe div se- zase zpátky. Za celé tři týdny jsem byl schopen jezdit jen jeden stodvacetikilometrový okruh, byl tam pak jeden ještě o čtyřicet delší, ale ten nejel nikdo, protože není kde doplnit pití.

To byl velký problém. Afrika je velká, ale uvědomíš si to až na místě. Jezdit se dvěma velkými bidony je nutnost, ale i tak máš sakra hoňku doplácat se do nějakého městečka, kde můžeš doplnit tekutiny. Když to dáš dohromady v kombinaci s teplotami, které se i na začátku podzimu pohybují kolem třiceti stupňů a sluníčko pálí tak, že osmička faktor byla jen trapnou atrapou skutečného sunblocku, stane se velmi lehce, že člověk dojíždí trénink a vypil by i mrtvýmu voko.

Psychicky devastující je i design silnic. Což o to, jak jsem se zmiňoval výše, převýšení není nijak dramatické, spíš naopak. Jsou to takové táhlé vlny, nikdy nenastoupáš v jednom kuse víc než nějakých 150 výškových metrů. Ale pořádně se ti to zakusuje do nohou; v té rozlehlé krajině strašně klamou vzdálenosti, takže jedeš do kopce a říkáš si: těch tři sta metrů k zatáčce už to nějak doplácám. A ejhle, k zatáčce je to kilometr. Párkrát jsem měl takový zhovadilý nápad docvaknout si vršek kopce ze sedla (to by mě asi Vojta vykrákal za vlasy), ale nikdy jsem to tak dlouho nevydržel. Pak už jsem se naučil počítat telegrafní sloupy vedle silnice, jejich padesátimetrový rozestup dával spolehlivou informaci, kolik stovek metrů ještě zbývá.

A že na padesáti kilometrech takového terénu bylo třeba jen tolik zatáček, že by jsi je na prstech spočítal, to je také fakt. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Za pár dní jsem si na to zvyknul a celkem se mi začalo jezdění líbit.
Jasně, už slyším ty pochybnosti o tom, jestli je vůbec takové místo pro samotného člověka na kole bezpečné. Jezdí se tady vlevo a pro řidiče zejména náklaďáků a kamionů je člověk (ještě k tomu bílý) na kole jen obtížný hmyz. Willie mě nabádal, abych jezdil až za žlutou čarou oddělující krajnici, ale já na něj moc nedal. Asi proto, že hned první den po deseti kilácích jsem měl defekt díky nějakému svinstvu, co se tam válelo. Postupně jsem se oprásknul a jezdil tam, kde to i cyklista má teoreticky povoleno. Vlastně jen dvakrát se mi stalo, že jsem ve zmatku rychle opustil silnici až do travnatého pásu, protože proti mě jedoucí tlama v kamiónu předjíždějící jinou tlamu prostě nějakýho magora na bicyklu v tomhle vedru a tak daleko od civilizace nepovažovala za normálního a pravděpodobně mi vystavila virtuální úmrtní list.

Ale to jen na okraj, opravdu to chtělo dávat na provoz pozor, ale na druhou stranu, jeho hustota je asi taková, jako u nás na Silvestra ve tři hodiny ráno. I na té nejfrekventovanější silnici se stávalo, že třeba pár minut žádné auto nejelo. Na vedlejších jsem snad žádné nepotkal nebo jo?

Ale já vím, vaše pochybnosti nesměřovaly k bezpečnosti silničního provozu, ale bezpečnosti jako takové. Už jsem to pár lidem popisoval. Když se svým spešlem pojedete v noci do pražského Karlína, také se možná vrátíte domů pěšky. Každá země, každé město a vesnice má svá bezpečnější a nebezpečná zákoutí, a tak je to i v Jihoafrické republice. Nechci ji v žádném případě vynášet do nebes, ale ani démonizovat. Odpovědí na otázku je snad samotný fakt, že jsem tři týdny jezdil, nakupoval pití, zastavoval na vykonání potřeby a nikdy mi nepřišlo, že bych byl nějak ohrožen na životě nebo majetku. Pravda, zastavení jsem si nechával na otevřenou přírodu a ne na centrum černošského ghetta.

A jak tedy shrnout zážitky z netypického soustředění. Čeká vás plno adrenalinových zážitků; na asfaltu jsem potkal vztyčenou kobru, stádo opic a v neposlední řadě další vyznavače cyklistiky, pohříchu většinou triathlonisty, protože tento sport je tady neskutečně populární. Po večerech jsem sledoval v TV famózní sestřihy z jednotlivých etap Cape Epic a bylo mi líto, že tam taky nejsem, přesto, že se nacházím tak blízko. Kromě toho jsem s Williem hodně diskutoval o naší společné sportovní vášni; největší jednorázový silniční závod světa Argus se jel v okolí Kapského města právě v den mého příletu a věřím, že všech třicet pět tisíc účastníků bylo nadšených. S trochou závisti a velkým překvapením jsem vstřebával informace o práci jihoafrického cyklistického svazu, který zpracovává pro závody silniční i bikové kompletní ranking závodníků, samozřejmě i amatérů; u důležitějších závodů se vám nestane, že by jste stáli neprávem někde vzadu nebo naopak v první lajně. Bylo by toho ještě hodně co napsat. Odlétal jsem domů na výsost spokojený. Počasí bylo skvělé, najel jsem to, co jsem si předsevzal a snad jsem svůj amatérsky vedený společensko-tréninkový proces moc nezvojtil...

Text a foto: Tomáš Přibyl

14.04.2010 - Redakční - autor: Jan Nemec - 4851x cape epic jižní afrika
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Týmy a klubyKulhavý dál ve Specialized, se Sauserem se chystá na Cape Epic
    Kulhavý dál ve Specialized, se Sauserem se chystá na Cape Epic
  2. Ostatní závodyCape Epic 2017 – návraty plné vzpomínek
    Cape Epic 2017 – návraty plné vzpomínek
  3. Ostatní závodyCape Epic 2017 vyzkouší Evans s Hincapiem
    Cape Epic 2017 vyzkouší Evans s Hincapiem
  4. Ostatní závodyCape Epic představil trasu ročníku 2017
    Cape Epic představil trasu ročníku 2017
  5. Ostatní závodyJan Jobánek & Filip Adel a jejich zážitky z Cape Epic
    Jan Jobánek & Filip Adel a jejich zážitky z Cape Epic
  6. Ostatní závodyPoliticky (ne)korektní povídání o Cape Epic
    Politicky (ne)korektní povídání o Cape Epic

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744