Kterak jsem se stal cyklokrosařem #4

Závodní sezóna 2. část

Holé Vrchy

Klasika v místech, kde jsem dříve u dědy a babičky trávil prázdniny, to jsou Holé Vrchy. Vždy jsem říkal, že zde pojedu závod, a letos se mi to splnilo. Místní trať je pověstná svou náročností, především pokud je bláto nebo nasněží. Tady byla asi největší zima. Já se svou vrstvou podkožního tuku promrznu během chvíle. Absolvovali jsme tedy prezentaci a otočili to zpět k Mladé Boleslavi, kde jsme ještě hodinu seděli v McCafé. Letos bylo bláto, ale ne až tak extrémní jako v jiných letech. Charakterem se okruh trochu podobá trati v Hlinsku – jeden dlouhý výjezd a dlouhý sjezd. To celé proložené bahnem, kalužemi a v jednom místě i pískem. Trať se mi líbila. I zde se mi podařilo slušně odstartovat. Trochu problém jsem měl na vrcholu asfaltového výjezdu, kde místní topili něčím velmi nepěkným, což mě dost dusilo. Vzhledem k tomu, že bydlím v Praze, to možná někoho překvapí, ale tohle bylo opravdu moc. Po pár kolech jsem pak měl problém ještě s tím, že mi přehazovačka začala střílet na kazetě. Rezervní kolo jsem si ale nepořídil, takže jsem si s tím musel poradit a dojet. Při servisu se ukázalo, že mi tráva zamotala kladku přehazovačky, která se přestala točit. Jet se tato trať na suchu, byla by to naprostá paráda. Žádné umělé překážky, ale pěkný přírodní terén. V cíli jsem se pak dozvěděl, že v sobotu pojedeme na otevřeném cyklokrosu v Kutné Hoře. Do závodu zbývaly dva dny, ale přehodnotili jsme plány na sobotu a jelo se opět závodit.

Kutná Hora

Kutná Hora byl závod, se kterým jsem dopředu nepočítal. Bylo to dáno složitějším vysvětlením pojmů v kalendáři Toi Toi Cupu, kdy zde nebyl zaškrtnut závod pro kategorii Elite. Nakonec jsme se zde ale ukázali a bylo to jen dobře. Sice to byl už třetí závod v tomto týdnu, ale i tak super. Krásné počasí a další pěkná trať, kde nechybělo vůbec nic. Nejvíce jsem se těšil na nejprudší výběh sezony, kde někteří lezli skoro po čtyřech (vlastně po třech – jednou rukou bylo třeba držet kolo).

Závod nebyl vypsán pro bodování do Toi Toi Cupu, takže se zde sešlo trochu méně jezdců. Přesto nechyběla většina závodníků včetně těch, se kterými jsme pravidelně objížděli závody a byli si navzájem rovnocenými soupeři. Zde se neodvolávalo po dojetí o kolo, takže na nás všechny čekalo 60 minut totálního závodění. Hned po startu byl výjezd, poté se trať točila kolem depa a pak směřovala na místní „skládku“, kde byl i zmiňovaný super prudký výběh. Na kole by to nevyjel nikdo, ani na biku. Moje dlouhé nohy mi zde byly velkou oporou. V každém kole jsem zde získával pár vteřin k dobru. Přímo u stadionu pak byla dvojice umělých překážek. Asi jste již viděli Vaška Svatoše, který zde předvedl neskutečný dopad na tvrdou zem. Určitě by si to zasloužilo titul „borec na konec“.

V tomto závodě jsem od nejrychlejších závodníků dostal jedno kolo, ale hodina závodění mi ukázala, že ke konci závodu mám ještě dost sil. Asi opravdu budu spíš vytrvalostní typ. Každopádně z Kutné Hory jsem odjížděl spokojený. Sice rozhodčí udělali pár chyb ve výsledcích, kdy si špatně spočítali kola některých závodníků, ale to je asi jedno. Třeba se dočkáme chvíle, kdy se i zde bude používat taková ta maličkost zvaná čipy. Jedinou kaňkou na celém dni pro mě bylo to, že zde prý bylo výborné občerstvení. Před závodem jsem si žádnou „prasárnu“ dát nemohl a v cíli už mi to všichni diváci snědli. Každopádně Kutná Hora do té doby nejlepší závod.

Jabkenice

Dalším závodem mimo bodovaný kalendář Toi Toi Cupu byla Velká cena Jabkenic. Původně jsem v tomto termínu měl jet na hory, ale počasí lyžařům nepřálo, takže cyklokros byl o poznání lepší volbou. Ani zde se neodvolávalo po dojetí o kolo, takže další hodina tvrdého závodění. A místní trať byla velmi atraktivní, a to i pro diváky. Obsahovala mimo jiné písek, bahno, prudké výjezdy a přeskoky překážek. V lese bylo dost kořenů, takže ani zde se nejelo zadarmo. Tady jsme si zazávodili asi nejlépe za celý rok. Tedy aspoň já určitě. Stále bylo s kým jezdit a žádná pasáž okruhu nebyla nudná. Tady musím pořadatele opravdu pochválit, trať to je boží. Kdyby se tady jezdil kros každý měsíc, jezdil bych sem asi pořád. Do posledního kola jsme jeli ve třech lidech společně a podařilo se mi v technické pasáži odskočit a malý náskok udržet až do cíle. Pár nejrychlejších závodníků mě sice opět dojelo o celé kolo, ale to prostě patří k tomu, jaká je moje výkonnost. Na kole jsem se ale cítil už jako doma a neměl jsem žádné problémy.

Kolín

Svou cyklokrosovou pouť jsem zakončil v Kolíně, kde se jel poslední závod roku 2011. Nedlouho před Kolínem jsem sledoval světový pohár v Koksijde, kde se na písku jede většina závodu. Vypadalo to pěkně, ale jezdit bych v tom nechtěl, říkal jsem si tehdy. Pak jsem přijel do Kolína a viděl jen první úsek trati. Právě tou dobou zde závodily ženy o republikové tituly. Sledoval jsem to a nevěřil. A to jsem zde měl za chvíli startovat i já. Při tréninku jsem si zkusil párkrát projet hlubokou kolej v písku. Háže to s vámi ze strany na stranu a písek se vás snaží pohltit a často i poslat k zemi.

V botách to také není moc příjemné a kolo nedostane zabrat o nic míň. To ale ještě pokračovalo náročnou pasáží, kde každoročně padá řada závodníků stylem „chyť králíka“ přímo na zem. Já jsem zde nespadl ve sjezdu, ale ještě v tréninku jsem se proletěl přes řídítka ve výjezdu. Písek mi schoval do cesty kořen, který si moje přední kolo jistě podržel. Rána to byla slušná a pak už jsem zde byl opatrnější. Aspoň do prvního kola závodu. Po startu jsme první úsek v písku, až na čelo závodu, všichni běželi. V dalších fázích už to jezdit šlo. Celý dlouhý úsek písku jsem dokázal projet bez šlápnutí jen jednou a dalo mi to dost zabrat. Každá sebemenší chyba vás zastaví a donutí běžet. Nechápu závodníky v Belgii, já bych tam asi umřel. Tento závod mi ale vůbec neseděl. Postupně jsem se propadal startovním polem, a vy víte kam. Úplně až na jeho samotný konec. Do posledního cyklokrosového závodu jsem si mohl říkat, že jsem nikdy nedojel poslední. Zde se to ale změnilo. Za mnou už zůstali jen ti, kteří závod vzdali nebo nedokončili pro technické problémy. I když ne tak úplně. V závěrečném kole jsem za pokřiku diváků a před televizními kamerami dokázal dojet malého chlupatého závodníka. Sice v té chvíli běžel po čtyřech, ale i tak. Dotáhl jsem si ho a zavěsil se za něj. Pak jsem vycítil příležitost, tak jsem mu nastoupil. On už na to nedokázal reagovat. Prostě neměl šanci...