Made in CZ - Sensor

Dokonalé utajení?

Do Bystřice jsem dorazil o den dřív, protože jsem v rámci svého výletu měl v plánu navštívit několik firem a také proto, abych mohl být hned ráno ready na návštěvu, která měla začít na devátou. Najít průmyslový areál, ve kterém se výrobní prostory Sensoru nacházejí, nebylo nic složitého. Výpadovka na Přerov je tu jenom jedna a poznávací znamení "kousek za Tonetkou" bylo také velice srozumitelné. V areálu to pak spravil jeden krátký telefonát s rychlým navigováním ke správným dveřím, kde se šéfová, paní Ilona Pecháčková, ochotně ujala role průvodkyně.

"Jsme tu dost zastrčení," začíná skoro omluvným tónem, "ale moc návštěv sem za námi nejezdí, a proto nepotřebujeme mít vysloveně reprezentativní prostory," doplňuje vzápětí. Usmívám se nad vůní ocelových špon, když procházíme kolem dveří vedoucích k sousední firmě, která se zabývá zpracováním kovů. Pokračujeme do patra. "Tak tady je to naše království", vcházíme do prostorné haly, ve které se rozléhá jemný zvuk mnoha šicích strojů.

Vezmeme to ale pěkně popořádku, přecházíme do kanceláře šéfky, kde se ptám na pár základních informací, abychom poté mohli začít samotnou tour po výrobě. Sensor tu má zhruba patnáct zaměstnankyň, ke kterým občas, zejména v hlavní sezóně, přibude i nějaká ta brigádnice. "Máme tu občas takto několik důchodkyň, které nám vypomáhají, když je to potřeba," říká paní Ilona. "Celkem je tu asi 600 metrů čtverečních včetně skladů materiálu kanceláře a zázemí," pokračuje, ale to už se zvedáme, abychom začali naši pouť na prvním místě, kterým je výtah. Ano, slyšíte správně. Jelikož kompletní firma sídlí v prvním patře, musí se látky v dvoumetrových rolích nějak dostat do skladu a toto je tedy první místo, se kterým jsou v Bystřici v kontaktu. Kulisa minulého století z výtahu čiší na sto honů, ale přitom je to taková ta přátelská retro kulisa, díky které vnímáte prostředí úplně jinak.

Chodbička je skoro plná krabic s připravenými objednávkami na expedici. Prý kdybych přijel o týden později, bude daleko víc místa. Sklady látek a dalšího materiálu jsou rozloženy do několika místností. To, co v nich najdete, je odvislé od konkrétních typů látek. Syntetika je oddělena od vlny. Důvod je prostý; vlna totiž láká moly, a proto je potřeba ji skladovat ve speciálním režimu, častěji kontrolovat a preventivně ošetřovat. "Zatím se u nás nikdy naštěstí nic nestalo, ale také se dost snažíme problému s moly předcházet," říká paní Ilona, ukazujíc také preventivní prostředky proti molům, které jsou prý ve skladu vlny stále v permanenci.

Kromě látek, uskladněných zde v rolích, procházíme kolem polic se stovkami špulek různobarevných nití, nebo policemi, ve kterých jsou naskládány desítky typů zipů, šňůrek a dalších maličkostí, které jsou potřeba pro kompletaci celého sortimentu Sensor. Nechybí zde pochopitelně ani na zakázku vyráběné potištěné cedulky s označením velikostí, typů nebo pracích režimů a své místo zde mají také nažehlovací potisky s logy určené pro následnou aplikaci.

Pravdou však je, že současné prostory už nejsou zcela vyhovující a firma se snaží najít pro své aktivity prostory jiné, vhodnější. Loni to v jednu chvíli už vypadalo, že se firma bude stěhovat, jednání s městem však nakonec nedopadla a tak se prý ve volných chvílích hledá dál...

Tři, dva, jedna start...

Vlastní výroba začíná na velkém střihacím stole s pásovou pilou. Tady se nejprve naporcuje látka z velkých rolí na menší části, na které se pak přenesou jednotlivé díly střihů v předem připravených blocích, aby se následně na speciální pásové pile neřezaly po několika desítkách kusů najednou v přesných tvarech připravených pro následné šití.

Kolik střihových šablon obnáší celá současná kolekce Sensoru, nikdo spočítané nemá, ale vzhledem k množství velikostí a sortimentu firmy to bude mnoho stovek. Na ukázku paní Ilona vyndavá jednu z krabic se střihy s výpisem jednotlivých dílů potřebných ke kompletaci pánských šortek.

Uff, říkám si v duchu, v tomhle systému mají šanci uspět snad jedině ženy s jejich smyslem pro pořádek, protože představa, že musím být schopen rychle dohledat šablonu pro přesný díl produktu, který je součástí několika desítek modelů navíc ještě vyráběných vždy i v mnoha velikostech, je pro mě poměrně dost stresující. Je mi jasné, že investice do chytrého programovatelného stroje, který by nařezal vše potřebné na základě počítačového programu, je v našich podmínkách zřejmě utopií, a tak se tak nějak vracím k pocitu, který jsem měl už při jízdě výtahem. Ne, automatizace a robotizace ala Čína to tu opravdu není. Tady je to jen a jen o ruční práci a je to tak správně. 

Takové to klasické lidství, které byste na robotických linkách, kde chodí lidé v rukavicích a bílých pláštích, marně hledali, vám tady přijde zcela přirozeně sympatické, přestože se holky hodně snažily, abych ho nefotil :-)

Ale pojďme zpátky do výroby. Máme nastřihnuto a teď následuje aplikace nažehlováků. Ty se totiž musí dát na konkrétní panely ještě před tím, než jdou do kompletace. Na speciálním lisu německé výroby se při teplotě 165 °C nažehluje vždy několik kusů najednou s tím, že aby byla produktivita práce co nejvyšší, jsou po obou stranách lisu dvě pracoviště. Zatímco jedno se "zapéká" uvnitř, na druhém se může rovnat další várka, která jde na řadu hned po vyndání té předchozí a takto se to střídá stále dokola.