Maraton Huka XL rozfoukal vítr

Kája a Petr Polívkovi se s námi podělili o zážitky z Nového Zélandu, kde se zúčastnili národního šampionátu v maratonu. Jak závod dopadl? Velmi netradičně...

Autor: Redakce
Maraton Huka XL rozfoukal vítr

Tak. Co napsat? Hned na začátku musím napravit omyl, do něhož jsem vás uvedl pojmenováním jezera v předešlém článku. Jmenuje se Lake Taupo a je to největší jezero na Novém Zélandu. Tongariro je sopka na jeho břehu.

Závod Huka XL se jede jako součást týdenního festivalu cyklistiky konaného v Taupu a jeho nejbližším okolí. Začíná se DH závody a přes různé dětské a charitativní akce, vytrvalostní, BMX a další taškařice, se na konci týdne jede nejmasovější silniční závod kolem jezera na 160 km. Startuje v něm kolem 9 tisíc účastníků. Součástí je také závod žen na 100 km a závod tříčlenných štafet. A před pár lety přidali pořadatelé pro narůstající zájem bikerů také MTB závod HUKA XL, letos jako mistrovství Nového Zélandu v maratonu.

U jezera většinou fouká a nejinak tomu bylo i na Lake Taupo. Ovšem to, co se tu dělo noc před závodem... Prý to byla největrnější noc za posledních 10 let. Však nám taky okenní tabulky v hotelovém pokoji pěkně drnčely. Ráno jsme si s Kájou říkali, že jet na silniciHuka XL 2011 - Kája Polívková 160 v tomhle uragánu bychom tedy opravdu nechtěli. Těšili jsme se, že po ujetí asi 2km nájezdu zmizíme v lese a tam, jak známo, nefouká.

V 7:00 zazněla siréna a vyrazili jsme. Startovali jsme z elitní vlny, takže start i následné metry byly v pohodě, dokonce ani tempo se nám nezdálo nijak závratné. Jak se ukázalo, bylo to zejména díky velmi silnému větru do zad. Následoval tradiční kvapík do prvního kopce.

Dovedete si jistě představit, jak kvalitně se člověk rozjede v 6:30. Tomu také odpovídala bolest nohou, ale patrně jsme na tom byli všichni stejně. Již první, asi kilometrové stoupání natáhlo startovní pole, následoval kilometr po trávě podél mírně se svažující silnice a najednou je tady odbočka do lesa na single track, a už to jede. Levá, pravá, kolem stromu, klopenka nad strží a tak dál. Občas někdo zmizí ze zatáčky po tečně.

Náš support team v osobě našeho syna, který na Zélandu již druhým rokem žije, hlásí, že jsme vepředu, takže to vypadá dobře. Na singlech je předjíždění dost složité, takže zvládnutý úvod závodu ušetří dost nervů i sil. Po 20 minutách závodu jsem asi minutu před Kájou a vjíždíme do oblasti zalesněného kopce za městem, kde je namotáno přes 80 km singlů obtížností 2 – 5. Nás se budou týkat 3 a nějaké 4.

A zase levá, pravá, nahoru a dolů. Občas hodně nahoru. Nějak se nad ty sjezdové pasáže musíme dostat. Všímám si, že na zemi je nějak hodně větví, a najednou je před námi čerstvě padlý strom, který tam předevčírem nebyl. Pomalu mi dochází, že ten praskot není od soupeři přejížděných větví, ale že ho vydávají notně se ohýbající stromy, pod nimiž jedeme. Na vrcholu kopce vyjíždíme z lesa na otevřený úsek vedoucí cik cak prudkou strání a tam fouká tak, že dá nejvíc práce se na trati vůbec udržet! Ne každému se to daří. Navíc zvířený prach v očích – prostě paráda.

A zase do lesa. Vítr je cítit i v něm a znovu přelézáme padlé stromy, kolem lítají větve a poprvé slyšíme také zvuk praskajícího a padajícího stromu. To už není úplná sranda, ale na dlouhé přemýšlení není v mozku dost kyslíku. Znalost trati hraje velkou roli, a tak se ve sjezdech držíme domácích ze všech sil. Nohy mě pálí jako čert od neustálého vstávání a sedání. Palec na levé ruce mám vyvrácený, jak střídám malou a střední placku. Ale začínám si zvykat. Pořadí se stabilizovalo a my jsme usazeni celkem pěkně vpředu. Teda hlavně Kája mezi ženami.

Jsme na trati 90 minut a ocitáme se zase dole pod kopcem. Teď vede trať na druhou stranu kopce, jak se ukazuje, tak návětrnou... Tady už i otrlé povahy místních znervózňují a začínají se koukat víc nahoru než na trať. Stromy praskají opravdu blízko, dost jich musíme přelézt a asi minutu poté, co jeden spadl pár metrů za námi, se na trati objevuje pořadatel s vysílačkou a volá: "Danger!!!". A zastavuje nás.

Otáčíme se zpět a nejkratší cestou nás pořadatelé vyvádějí z lesa ven na otevřenou plochu. Na ni se sjíždějí závodníci ze všech stran. Je nás tam opravdu hodně a vousáč v klobouku stojící na džípu nám oznamuje, že závod je zastaven. Hledám v tom davu Káju, nevidím ji, ale slyším, jak na mě volá. Nacházíme se a sdělujeme si dojmy. Čekáme, co bude dál. Už jsme zažili ledacos, ale tohle ještě ne. Trať je tady neuvěřitelně promotaná pomocí tunelů a mostů, a tak již není možné po stažení závodníků regulérní restart. Závod byl zrušen. Chybělo nám projet ještě asi 40 minut ve strašidelném lese a pak už "jen" 30 km houpavým trailem podél řeky.

Paradoxní bylo, že když jsme potom už výletem přijeli na občerstvovačku, která byla dole u řeky, tak tam skoro nefoukalo a přihlížející na nás nevěřícně koukali, proč nezávodíme. Teď s odstupem si říkáme, jestli to bylo nutné, ale když si vzpomenu na tu spoušť a taky na to, že za námi bylo ještě pěkných pár stovek jezdců, tak to bylo správné rozhodnutí. Abychom nejeli na Zéland úplně zbytečně, dojeli jsme si trať v poklidném tempu, takže na příště, pokud nějaké bude, už víme zase o něco víc.

Pokud vás baví technické ježdění, tak je HUKA XL tipem pro vás. My jsme tady zvyklí na to, že když je 10 zatáček za sebou, říkáme tomu technická pasáž. Nevím, kolik jich je na HUKA XL, ale 65 km jen zatáčíte v takovém fofru, že než vytáhnete z kapsy gel a otevřete ho, jedete dvě točky jednou rukou. Ale neskutečná paráda!

Tak to byla naše novozélandská mise. Tady by mohl být konec. My jsme ale na Novém Zélandu strávili 18 dní, během nichž jsme díky doprovodu a péči našeho "malého" Péti, zažili a viděli spoustu úžasného, ale to je již jiné vyprávění.

Petr Polívka

P.S.
Ne webových stránkách závodu se objevily výsledky, kde nás pořadatelé patrně z obdivu k naší jízdě:-) napsali jako vítěze našich věkových kategorií. Za gratulace děkujeme, u Káji by to asi platilo, ale závod byl opravdu zrušen a vyhlášení se nekonalo...

Přečteno - 5792x Tagy: kája polívková huka xl bikecestovani
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníBike tour: po hřebeni nebo po bikeparkové lajně
    Bike tour: po hřebeni nebo po bikeparkové lajně
  2. OstatníApeniny - východoevropská nálada západu
    Apeniny - východoevropská nálada západu
  3. OstatníBiketour: Lipno – pohoda na Floutrejlu
    Biketour: Lipno – pohoda na Floutrejlu
  4. OstatníBike tour: Innsbruck – traily nad městem
    Bike tour: Innsbruck – traily nad městem
  5. OstatníBiketour: Kouty nad Desnou – bikepark i největší div ČR
    Biketour: Kouty nad Desnou – bikepark i největší div ČR
  6. OstatníBiketour: Velké Karlovice – po stopách Valachy tour
    Biketour: Velké Karlovice – po stopách Valachy tour

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #3 pavelp - vloženo: 05.01.2012 v 09:50:56

    ovsem tragedie je jezdit v australii na silnicce, neni totiz kde. Kdyz uz se nejaka silnice najde a neni to highway, vede nekam a tam konci, takze otocit a stejnou cestou zpet. Vpodstate kazda silnice mimo mesto je "highway", zivotu nebezpecno. Silnice v queenslandu sice lepsi nez v nsw, zato ridici jeste horsi. A cyklistika ve velkomeste = pro mne bes a hruza. Ala beach road v melbourne, la perouse v sydney apod., onanie.. Ozici sou ale ok, nic jinyho totiz neznaj. Vetsinou po 40km stavi na kafi a placaj se po zadech, jak to bylo dneska zase dobry, i kdyz drtili tu samou mestskou trasu po tisici :)

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #2 Ota Zima - vloženo: 03.12.2011 v 13:23:03

    podobný styl závodění je i tady v Austrálii. Plno singlů typu, levá, pravá, levá, pravá. Motanice kolem stromů pěkně v kopečkách. Není výjimkou udělat 15 km okruh na 5 km čtverečních :-D Při australském XCM mistráku se mi i z jedné pasáže tak motala šiška, že sem myslel, že obsah svého žaludku pošlu za nejbližší strom :-))

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #1 petr123 - vloženo: 01.12.2011 v 19:52:34

    parádní článek, gratulace k v vítězství a za rok to určitě už dopadne i s tou bednou ;-)

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744