Simpleride adventure – Rumunsko 2011

Den třetí

Ranní siesta v kadibudce, vydatná snídaně – žádný umělý nesmysly – prostě maso, vejce, pečivo, med, zelenina – den bude dlouhej, a že byl :). Start bikování je cca 60 km od vesnice kde bydlíme, takže kola do vozejku, sváča do batohu a hurá mažem toyotou do míst kde svýho času byly doly a to co z nich permoníci vykutali, se k Dunaji sváželo po úzkokolejce, která vedla nádherným kaňonem. Cesta uběhla v klidu – motor 4,2 L v Toyotě si chrochtal jako by nic.
Před prvním šlápnutím do pedálu ještě malé posilnění a jedem.

Začátek byl po široký uježděný cestě – šlape se lehce – kecáme a trochu zvyšujeme tempo. Tohle mám rád, nahoru, dolu – pořád velká placka - uhání to – no nádhera. Začínáme klesat, přibývá víc a víc a víííc kamenů – super – letíme jak magoři :) a zase rohlík – jak jinak :-) Jenže tahle nádhera trvala tak 20 sekund a už krotím kolo s proraženým předkem – nakonec 16 děr zase není tak málo, trvalo to sice asi hodinu a půl, ale všechny jsem zalepil až nakonec po dalších 100 metrech duši vyměnil :) Pro mě velké meditační cvičení – pro ostatní obrovská komedie. No nic, jedeme dál – cesta pořád z kopce nás přivádí až k řece – ta bude nedílnou součástí našeho dnešního dne. Brody – super – začínám si to užívat, bláto, voda, kameny – pecka – šestidenní hadr.

Nádherné prostředí – super lidi, počásko na výbornou – co víc si přát. Hodně luxusní poježdění dneska – tu svačinka, tu někdo opět lepí – pořád rohlík. Není přeci nic lepšího než strávit celej den na kole. Asi tak po 4 hodinách jízdy se dostáváme k prvnímu stavení – jeden rybář, čtyři slepice, dva čuníci, dvě kozy a vostrej hafan. Tady se cesta poprvé dělí – buď varianta vlevo, což je do kopce a vzpomínka na včerejší 7,5km závěrečný kopec nás všechny tak trochu vylekala. Je rozhodnuto – pokračujeme podél řeky – což jak se ukázalo po pár hodinách, bylo velice odvážné rozhodnutí :) Cesta se pomalu začíná ztrácet – moc se nám nechce do džungle dvoumetrových kopřiv, ostružiní a nelogicky popadaných stromů . Takže nejlepší cesta je řekou. Rychle si začínáme zvykat na poslouchání jednoduchých hesel jako – VODA – a všichni jdou svorně opět do řeky – na břehu se nedá projít.

To, že už jsme na kole neseděli poslední 3 hodiny nikdo neřeší – prostě se jde dál . Lukáš jako první vyslovuje myšlenku, že se udělá čaďák a přenocujeme v lese. No to Gaspi asi zešílí – neví kde jsme, co se stalo, ale trochu toho adrenalinu nikomu ještě neuškodilo – snad nebude zmatkovat. A zase se brodíme vodou – už to není taková legrace jako před 3 hodinama, páč se začíná stmívat. Ze zadu slyším jen – bude čaďák, bude čaďák. Válečná porada a verdikt? Jdeme do doby než nám zhasnou mobily – pak bude čaďák. :-) Už je pro nás dobře, že je tma jak v pytli – alespoň nevidíme ten mordor, kterým se prodíráme. Nálada je zatím v pohodě, rohlíky neustále nasazený, proto jsem přeci tu – dobrodružství. Konečně palouk a otevřené prostranství – měsíc už je dost vysoko a nám se naskytnul neskutečný pohled na krajinu v mlžném oparu, lehce osvětlenou měsíčním svitem, kde bandička bikerů šlape do pedálů neznámo kam – pro tyhle chvíle to všichni děláme. Najednou nám je jasno, tady jsme byli včera, na rozcestí se doleva už nikdo raději nedívá – to byl včera závěrečný 7,5 km vejšlap jen tak na vyjetí nohou :-)

Jedeme v pravo po zpevněný cestě – když tu náhle Lukáš říká klidným hlasem "tak vám tedy nevím, ale asi jsem píchnul." No nic naučený jak servisáci od Forda měníme duši ať můžeme doklepnout posledních 10 km. Tlačím celou cestu Martina – utržený šaltr o 4 hodiny dříve a ne dobře fungující provizorní singlespeed nic jiného nedovoluje. Je jedna hodina ráno a my dojíždíme do vesničky Berzasca, ze které se už přes vysílačku dokážeme spojit s Gaspim. Byl tak nervozní, že zaparkoval u krajnice a spokojeně usnul. Ještě, že měl o nás takový strach.

Shrnuto – za 13 hodin jsme ujeli a ušli celkem cca 30 km, které v nás zanechaly velikou pokoru a respekt k tomuto kraji, ale taky nás naplnily dobrodružstvím, únavou, zážitky a neutuchající touhou po dalším bikovém dobrodružství tohoto druhu. To ale zase někdy jindy, pro nás tato výprava do pustin rumunského Banátu končí – teď už jen zítřejší přesun do Čech a zapojení se opět do reálného života. Ne na dlouho – to víme všichni co jsme tady – je to jako droga, čím víc toho zažíváš tím víc toho chceš. Tohle ti nikdo neveme. Další destinací je listopadové Maroco – kdo se přidá? Info. Simpleride.cz

Text a foto: Márty Smolík