Specialized MTB Trilogy 2012 - jaký byl první český etapák?

Prodloužený víkend státních svátků na začátku prázdnin byl již mnoho let výzvou plnohodnotně využít tohoto termínu. Je to sice termín nejstaršího bikemaratonu v Čechách, ale to je jednorázovka. Téměř dvacet let tak bikemaratonci čekali na vícedenní etapový závod, který je u silniční cyklistiky díky trojici klasik samozřejmostí. Mnoho našich bikerů slavilo úspěchy na věhlasných bikových závodech v zahraničí. Vyhráli na Crocodile Trophy, Ironbike nebo naposledy letos na Alpen Tour. Nejstaršímu etapáku La Rutě v Costarice je dvacet let. Území České republiky se etapové závody nevyhýbaly. Již dříve se jezdily tradičně české etapy německého Mad East Challenge, polského Sudety MTB Challenge, který se jezdí v Kladské kotlině, která byla v minulosti součástí zemí Království českého. Také mezinárodní polsko-česko-slovenský etapák Beskidy MTB Trophy je částečně český. Ryze český etapák horských kol vznikl až letos, v roce 2012, když se odhodlali pořadatelé kultovních bikových Sudet a skupina pořadatelů časomíry Sportchallenge s "polskými" zkušenostmi, začít psát historii etapových závodů horských kol v České republice.

Specialized MTB Trilogy Broumovsko
Název s magickou trojkou je symbolický z několika důvodů. Tři jsou hlavní pořadatelé, jak je komentátor nazval ředitelé - Tomáš Čada (Tomas), Jan Kolaja (Pttak) a Véna Hornych (Véna). Já bych je raději nazval "Tři králové" a ten černý vzadu je oblíbený trasér Véna. Nebo věrozvěstové, protože termín etapáku je o státních svátcích slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a dni upálení mistra Jana Husa. První dva přinesli vzdělanost a toho třetího upálili. Naši tři novodobí věrozvěstové nás přišli učit opravdové MTB. Kde je hranice bikového kacířství je obtížné hledat a snad upálení Vénovi nehrozí. Dva svátky a víkend k tomu jsou dohromady tři, ale sečteno matematicky čtyři dny volna. Stejně jako MTB Trilogy, tři etapy a prolog k tomu, je trilogie o čtyřech dějstvích. Trojka jako logo vypadá lépe než čtyřka a "za tři" znamená "dobře", což je lepší než dostatečně. A pro mě jako horolezce se závod jede v Ádru, i když se koná v Teplicích nad Metují.

Den první

Ve středu ráno balíme přepravník sportovního náčiní vším, co předpokládáme, že by se mohlo na takovéto akci hodit. Nikdo neví, do čeho jde, ale nějaké tušení máme. Bereme raději náhradní kola, nějaké pláště, duše a pit stop, řetěz, náhradní patky, brzdové destičky, tretry, a oblečení na každý den. U nás na Moravě sice ani nekáplo, ale v rádiu hlásili, že jsou v Čechách bouřky. Co dělá písek s blátem, si pamatujeme ze Sudet 2001 a etapák se jede čtyři dny. Jsou tady sice šikovní mechanici a ledacos se dá koupit i v prodejně Redpointu, ale speciality je lépe mít svoje.

Přijíždíme do Teplic nad Metují a v kině, které pamatuje řadu festivalů horolezeckých filmů, je již tradičně registrace závodů Sudet. Je tady i registrace MTB Trilogy. Potkáváme zde řadu známých, zejména ze závodů Bikechallenge a Trophy. Mnozí mají trička jiných etapáků, nebo se již stačili převléknout do nového. V poklidu se zabydlujeme u místní školy a na start to máme jen pár metrů. Kemp závodníků a společné stravování patří ke koloritu etapáku a zde tomu není jinak. Je tak větší možnost pokecat a sdělit si dojmy a zážitky z tratě. Mnozí srovnávají s jinými závody a dobrých referencí a tipů kam vyrazit není nikdy na škodu. Start je v parku vedle stadiónu, kde jsou i sprchy, záchodky a wapky na mytí kol. Pod stromy v příjemném stínu je postaveno pódium a velký stan a startovní a cílová brána časomíry. Scházejí se i favorité, ale mnoho eliťáků si na takovou akci netrouflo a tak bude něco pravdy, že se chystá "výlet důchodců".

Prolog – Bischofstein 3 km / 250 m

Spravedlivé rozdělení do startovních koridorů neexistuje a tak je tady prolog neboli časovka jednotlivců, která v závodě nemá jiný význam, než seřadit účastníky zájezdu podle výkonnosti. Pořadatelé vypsali sice spoustu kategorií, ale u takovýchto závodů je podstatný jen celkový vítěz a vítězka. Na další pořadí a kategorie se historie neptá a ta se zde začíná psát. Vyjíždím z parku přes mostík a následuje ostrá serpentina a stoupání po chodníku na cestu ke kostelu. Kolem kempu Kamenec se najíždí do promočené louky a dál se jede chodníkem proti proudu regulérního potůčku. Strmé pasáže jsou kamenité a ve vodě to jde celkem dobře, rovinky jsou ale plné bláta a tekutého písku. Pěkná kaše na úvod. Původně měla trasa vést na Kraví horu, po zelené značce, což se ale asi nelíbilo zeleným. Co se dá dělat, myslel jsem, že úvod bude více skalní a pojede se do skal nebo alespoň symbolicky ze skal. Závěr výjezdu na Bišík tak vede po asfaltu notoricky známém z mnoha všemožných místních závodů. Zatímco výjezd byl ještě v pohodě, tak sjezd jsem si měl raději odpustit. Díky pár blátivým pasážím vše dokonale od bláta a tak mytí kola a hadrů trvá déle než závodní čtvrthodinka. Účel je splněn, favorité vyhráli. První bedna, první metály a hlavně seznamovačka a brífink probíhá v kinosále. Na úvod koncert skupiny Ostaš. Pak se představují tři králové a hlavně komentují svůj etapový závod. Ve stručnosti zítra to bude KPŽ, pak nějaký sjezd nebo jiná Vénova vychytávka pro bikery, pak zase pár kiláků KPŽ. Následuje noční bouřka, abychom si snad nemysleli, že trať bude ráno suchá.

Den druhý

1. Etapa – Jestřebí hory 72 km / 2400 m

Výhodou červencového termínu je, že nesněží. Jinak je horko, dusno a mokro po dešti. Neřeším co si vzít na sebe, protože ponožky krátké kalhoty a dres jsou až moc na to, co nás dnes podle rosniček čeká. Léto pokračuje v plné síle, stále se točí kolem třicítky a hrozí bouřkami. Ráno na snídani potkávám staré známé, mechaniky, značkaře, traséra Vénu, zdravotnice a masérky. Taky již první skalní bikeři jsou v jídelně. Véna mi dává nějakou pásku na značení a vyrážím na trať asi hodinku před startem.

První stoupání vede asfaltovými serpentinami na Bišík. Kopec po ránu krásně táhne a tak hlavně na pohodu. Start etapáku se nesmí přepálit. Kroužím kolem zámečku Bischofstein a vychutnávám si první kontakt s pískem a pískovcem. Na loukách trochu větší kaluže, ale stále se to dá jet. Myslel jsem si, že bude více bláta, ale zdejší písek rychle saje. Sjezd do České Metuje měl být plný ostrého kamení a mechanici si měli vzít gumy, že se zde bude hodně píchat. No já si nezapíchal, byl jsem tu sám. Frčím si to dál kolem řeky Metuje, když za posledními domy se náhle propadám do tekutého písku a bláta. Udělalo to mlask a byl jsem tam po náby. Sápu se z naplavené hlíny a písku ven a bořím se do půlky lýtek. Co teď? Je teplo, a tak i s kolem skáču do řeky a dělám očistu kola i sebe od bahna. Na dalších místech si dávám větší pozor a raději podezřele vypadající kaluže a bláto přenáším bokem.

Pak následují přejezdy tří dřevěných lávek, naštěstí nejsou mokré a slizké, jak sliboval Véna, a tak se je snažím projet. Čekají tady již první držkopáduchtiví diváci z nedalekých pionýrských táborů. Něco sjedu něco raději přenesu. Opravuji poškozené značení v okolí Stárkova a dojíždím k prvnímu bufetu. Za chvíli přijíždí motorka a za ní skupinka prvních jezdců. Vydávám se dál po trati, kde i zbytky značení potvrzují, že se zde jezdí závody největšího seriálu na světě. Jenže to by nebyl Véna, aby za prvním řopíkem prvorepublikového opevnění trasu neopustil. Dojíždím ke značce zubícího se vysmátého bikera a stačím si přečíst jen začátek textu "FOR …". Asi nějaký vtípek Vény. Až dole pod nějakou strmou strání haldy nebo okraje lomu si uvědomuji, že to nebyl vysmátý biker, ale značka FOR BIKERS ONLY s lebkou a zkříženými hnáty. No já se učil rusky a moje první kolo, ještě před vynálezem Garyho byla Ukrajina. Sjel jsem to se zadkem na zadním kole, ale jelo to jako "Stalinovy saně". Ještě že jsem jako malý kluk jezdil na skibobu, a dole jsem elegantně zahranil dle vyznačené šipky.

Znovu zpátky na trať KPŽ. Kochačka opevněním různé velikosti a další sjezdík, tentokrát jen s vykřičníky. Zde se přejížděl příkop u silnice a číhali tady fotografové. Pak se konečně vyjelo na hřeben Jestřebích hor a byl to parádní hřebínek, sem tam i výhled do krajiny a skalka a kámen pro zpestření. Z idylky mne probírá nenápadný sjezdík v úbočí, kde se zapíchnu do vymleté díry po deštích a zakončuji to úspěšně parakotoulem. Na okolojedoucí borce volám, že jsem "ready", že si jen něco vyfotím. Fakt pěkné výhledy. Předjíždějí mě první děvčata a na bufetu se na ně vymlouvám, že jsou to pěkné dračice. Mám totiž roztržené kraťasy a mechoši by se mi smáli, tak posměškům předcházím osvědčenou taktikou, nejlepší obrana je útok. Plním si dva bidony a jedu dál, těším se na Čížkovy kameny, kde je nachystaná další Vénova "Proba speciale", jak by řekli Italové. Jede se super okrajovka a pak je kamenitá, hodně technická pasáž. Blbě do ní najíždím, až později vidím značení a lepší stopu více vlevo. Objektivně hodnotím situaci a kousek snáším. Budou ještě lepší věci. Tak proč se zrakvit první den.

Následuje návrat na bufet pod Žaltman. Horké počasí dělá své a oboustranný bufet je téměř vypitý. Pořadatelé operativně naváží další balenou vodu Toma Natura, Birell už není. Do cíle je to z kopce. Pár stoupáků tam teda ještě bylo, také nějaká pasáž, která se jezdila asi před povodní. Pak ještě pěkný brod a za ním poslední čtvrtý bufet. Díky za něj. Přes osadu Studnice nahoru na Skály a od zámečku po trati prologu dolů, aby se využily wapky. Zase blátem, loužemi a hnojůvkou vonící podmáčenou loukou. Já teda parfém Chanel 50 nemusím a tak to po okrajích přenáším. Kolem projíždí závodníci a ti se v tom rochní.

Dnes taková zahřívací etapa, vítěz Honza Hruška v čase 3:36:52, vítězka Anna Krejčová za 5:00:06 a poslední klasifikovaný Dalibor Gut ( Masters 3) vydržel na trati 8:31:49. Všichni jsou borci.

Den třetí

2. Etapa – Broumovské stěny 62 km / 2300 m

Jak Véna řekl, tak se stalo. Odpočinková etapa byla v podstatě výběrem toho nejlepšího a asi i nejhezčího z kultovní dlouhé trasy Rallye Sudety. Také se jelo po trvalém sudeťáckém modro - žlutém značení a byla to trasa o level náročnější, než včerejší oranžovo - žluté značení KPŽ. Vyjíždím od kina kolem kostela a na polní panelovou zahřívací klasiku. Tekoucí voda z noční bouřky na panelech nevadí a tak brzy podjíždím železnici a začíná velice hezký výjezd na Honský Špičák. Špičáků je zde hodně a je to oblíbený název zdejších vrcholků. Každá vesnice chce svůj Špičák. Já dávám jedničku tomu dnešnímu prvnímu v řadě. Super celý jezdivý kořenový singlík, pak hřeben s výhledy a pak sjezdík. Prostě Amerika, teda sjezdík do Ameriky. Stoupání do sedla pod Václavem taky vyjíždím. Kupodivu zde asi méně pršelo a vše je téměř ideální. V sedle je přeznačená trať a tak raději volám Vénovi a otáčím šipky do správné pozice. Jo lidi jsou škodolibci a někdo to poslal po červené turistické do skal.

Jak říkal Véna, text Triogy Broumovsko na šipce musí být vždy dole. Šipky jsou rovně, vlevo a vpravo. Dávám populární sjezd s jedním koloběžkovým odrazem. Po ránu je to tady dosti vlhké, tak raději na jistotu. Pak další pasáže kořenů a kamenů kolem Suchého dolu a výjezd na louky před Slavným. Zde čekám na první borce a stíhám pár fotek. Dojíždím do Slavného a k mému zděšení u hospůdky nikdo. Naštěstí občerstvovačka je výše na parkovišti a tankuji vše, co teče. Je zase horko a provozní kapaliny rychle mizí. Pár rychlejších pasáží a jsou tady Vodní zámky, na můj vkus velký nepořádek. Ale jedu dobrou stopu a překvapí mě jen zoufalci tlačící kola i s bagáží v protisměru. Jó, to je závod 1000 mil. A Véna si udělal z borců, co jedou Kopkův závod, dobrý den a poslal je do protisměru Trilogy. Teda před všemi velký respekt, mě berou záda i z malého batůžku a jezdit tyhle kousky v Sudetech s naloženým kolem, tak to teda nemusím. Raději drkotám zuby a vyklepávám ruce a nohy na velkých pískovcových kostkách. To by v Roubaix koukali, z jak velkých dlažebních kostek se v Sudetech dláždilo.

Je škoda, že trasa bikemarathonu Sudety není chráněna státem jako přírodně – technická památka. Zákaz vjezdu pro těžkou lesní techniku na tyto historické cesty by si jistě tato stavební díla zasloužila. Tak se pomalu rozpadají a brzy nebudou použitelná, ani pro sport a turistiku. Tentokrát na Božanovský Špičák stoupám po další dlážděné historické cestě a ta je na tom bohužel podobně. Některá místa jsou již značně poškozená erozí. Za bufetem v Machově to zkratkou bere trasa Trilogy přes Bělý a Machov na Hvězdu. Legendární sjezd sbíhám pěšky, protože nebyla jasně vyjetá stopa a celý svah byl rozdupán od toho, jak to lidi sbíhali. Možná ti první měli lepší podmínky, mně se ale směs bláta a jehličí mezi stromy, ostré schody a mechem porostlé kameny moc nelíbí a přidávám se k většině, co Vénu nepotěší. Je to sice "pure biking", ale pro cizince, co to nemají najeté ideální stopou, by se lepší vyznačení hodilo.

Zubící se biker je hezký, ale kde mám jet, mi neukázal. Pod hvězdou nasedám a následuje nová pasáž po loukách. Nejede se asfalt přes Pěkov. Parádní výhledy a ještě lepší sjezd po loukách vyjetou traktorovou stopou. Letecký den, kdyby jsem měl tacháč, tak padla určitě maximálka. Pokud mě zrak nešálil, tak jsem viděl i Sněžku a bílý flek firnu. Do cesty se ale staví Ostaš, od bufetu zajídajícím se asfaltem na parkoviště a pak rychlé sjezdy. Závěrečný sjezd do Dědova končím v první zatáčce tobogánu. Dole vidím před sebou jen hluboké bahno. Na to se můžu teda vykašlat. Vydrápal jsem se nahoru nad břeh úvozu a jedu lesem. Je zde sice nepořádek po těžbě, ale lepší než po uši v blátě. Opravdu příkladná spolupráce správce lesa a subjektů cestovního a turistického ruchu. V oblasti, kde je za každým bukem cedule chráněné území, jsem toto nečekal.

Z Dědova začíná peklo, strmý výjezd na Skály je zejména v horní části na slunci opravdu výživný. Konečně les a pak zámeček Bišík. Notoricky známou cestou do cíle. Toto mě fakt už nebaví. Chvíli váhám, jestli nejet po asfaltce, ale když už to jedu celé, tak to teda sjedu. Bláto a sračky jsem zase přenášel pěšky a kdyby se do času počítalo i umytí kola, byl bych rychlejší, než ti co mne dole předjeli.

Odpočinkovou etapu zajel nejrychleji Jan Hruška v čase 3:13:12 a Pavla Nováková 4:31:15. Nejvíce "odpočíval " dnes František Beneš 7:51:51.

Den čtvrtý

3. Etapa – Vraní hory 75 km / 2800 m

Tak a je tady to, proč jsem tady přijel. První opravdu bikerská etapa, která je zahalena rouškou tajemství a před startem unikly ojedinělé záběry z Vénova království, kde bylo vidět jen obrovské kapradí a lidi co nosili kola. Konečně český Ironbike. Není to notoricky známé jako tratě s trvalým značením Jestřebí hory a Sudety. Do této oblasti zavítal jen Bikechallenge a to jen na některé úseky.

Podle informací z brífinku a zkazek by se dala napsat řada bikerských pohádek: o utopené sekačce, o jediném kroku vedle vyznačené trasy, kde nepomůžou nikomu ani velká kola v bezedném bahně a trhlinách mezi skalami, o alpských výjezdech v ani ne tisícových brdcích, o anomálii tachometrů, výškoměrů a GPS přístrojů v Sudetech.

Vyjíždím proto brzy ráno po snídani klasikou na Bišík a cestou na Janovice potkávám osamělého mílaře. Osamělé hory mají svojí krásu, pozdravíme se a každý si užíváme po svém. Průjezd šikanou do ohrady se opravdu projet dal, pokud by tam neležel spadlý strom. Odtahuji jej stranou a na cestu dávám pro jistotu červeno bílou pásku od spešla, aby odbočku nikdo nepřejel. Čára od vápna moc vidět nebyla a značení bylo po noční bouřce poškozené. Klasické Švýcarsko, směs bláta a kravinců, přenáším a nasedám si až v lese. Pěkným kamenitým sjezdem dolů do Janovic a za kolejemi hurá do lesa, kde je jedna velmi pěkná pasáž na skalním hřebenu a hlavně sjezd. Začíná to hrankou okrajovky, nic vysokého, mezi stromy a kameny se to klikatí chodníčky od jelenů a divočáků. Véna nějakou zvěř trefil a večer se má opékat na grilu. Není však jisté jestli to bude divočák nebo jelen. Co je jasné, bude to divočina. Teda jízda je divočina a na grilu zvěřina. Vjíždím do vymačetovaného kapradí a trávy. Házím prvního tygra, když jsem trefil nějaký kámen. Je to ale stále pěkná jízda, která pokračuje chodníčky v lese. Přejíždím silnici a následuje blátivá cesta. Nadávám na motorky, které urychlily tvorbu mazlavého červeného bláta. Dnes budou všichni rudí jako indiáni. Pár míst vytlačím, ale celkem to stále jde a jsem na Hraničním hřebenu.

Žulové muchomůrky červené neboli hraniční patníky, budou dnes dominovat trase. Dojíždím na rozpraskané okrajovky a čekám na první jezdce. Dnes je pod mrakem a tak to není ideál na focení. Skalní plotny jsou nádherné a prolézám po okrajovkách a snažím se najít zajímavá místa na focení. Konečně motorka a za ní brzy přijíždí vedoucí skupina. Úzkým chodníčkem v borůvčí, kde jsou ukryté zrádné trhliny a kameny, si to kluci pěkně rozdávají. Jedou pěknou kaši, jak jsem se později dozvěděl, někde kousek dále se smotal Honza Hruška. Je to ryzí pohraniční singl v borůvčí. Žádné bagry a buldozery zde nebylo potřeba. Jen vyšlapaný chodníček se vine od patníku k patníku. Následuje strmý a šikmý sjezd, kde Véna osobně hecuje – provokuje. Kousek jedu, ale když mě začíná předbíhat zadní kolo, tak to vzdávám, vysedám a sbíhám k první občerstvovačce. Jsme v Polsku. Tady jsou ty alpské šotoliny a nabírá se solidně a hlavně jezdivě výška. Pak zase pohraniční hřeben. Strmé sjezdy a výjezdy se střídají. Občas něco nevyjedu a chvíli tlačím kolo, někdy i záměrně, abych si protáhnul ztuhlá záda. Tak to jsou ty bájné Vraní hory. Najednou hřeben končí a přede mnou je jen daleký výhled do údolí. Pode mnou strmě klesá hřeben. Zkouším chvíli jet, ale na blátě a volném kamení mi ustřeluje přední a přistávám na nejbližší žulové muchomůrce. Taky to mohli nastavět více bokem do Polska. Ztrácím náladu a jsem rád, že kolo je celé, brzdí i řadí. Já se vyválel jen v borůvkách. Po vzoru většiny beru kolo na záda a scházím dolů dosti dlouhým sestupem. Tak takhle si bikování nepředstavuju. Takhle ztratit pracně nastoupanou výšku. Dole se trasa stočí a zase se dá jet. Brzy dojíždím do lomu, kde je druhý bufet. Jelikož lom má blízko k důlní činnosti, používám na Vénovou adresu několik výrazů ostravských havířů a nejsem sám.

No, díky příjemné obsluze bufetu a usměvavým servisákům, co tady řeší problémy těch co měli smůlu a potřebují zprovoznit kolo, mám hned zase lepší náladu. Vyrážím vstříc dalšímu kopci. Královecký Špičák kupodivu jen objíždíme, i když na rozcestí je provokativní cedule " kdo vyjede nahoru bez sesednutí, je králem Královeckého Špičáku". Véna nás asi zkouší, jestli si to dá někdo navíc. Já teda jdu na sjezd. Korunovaci přenechám někomu jinému, adepta znám. Je to mokré, slizké a šikmé. Vedle je sice nějaká turistická značka, ale je zapáskovaná, asi moc jednoduchá. Hážu dalšího tygra a dávám tentokrát kopřivový wellness. Následuje bahenní koupel a rašelinový zábal u pomníčku Ptákovy sekačky. Léčivé účinky mají asi i zdejší hovada nebo ovádi. Prostě takové ty kousavé mouchy. Pak najednou široká šotolinová dálnice vedoucí nikam, jakoby se tady někdo chystal zaútočit na Polsko. Po pár kilometrech ji opouštím a jedu a tlačím na Janský vršek. Ten již zažili ti, co jeli Bikechallenge. Taky že je to paráda. Krásný singl po exponovaných okrajovkách, vyšperkovaný dropíkem na padlém stromu. Jen ten závěr nechápu. Příště bude ve sjezdu asi slaňovací kruh. Dech mi vyráží vysmátý biker s hnáty na posledních deseti metrech. To co je výše jezdí asi v pohodě báby na skládačce s nůší. Fakt začínám věřit tomu, že o horské cyklistice nemám páru.

Pro uklidnění zase bufet, kde si dávám i grilovaný salámek na slunci a další pochoutky a zapíjím pivečkem. Tak to je MTB. Další trasa je již celkem na pohodu, jen nějaké drobnosti jako sjezdová MTB trať, výlez na haldu po trati motocrossu a podobné bezvýznamné epizody. Mám dobrý čas, když vidím za sebou značku "auto na střeše", kde se trasa vrací zpět a znám to z rána. Z Janovic se stoupá asfaltem a pak již jen nostalgické pohledy na krásně nasvětlené Teplické stěny z louky před Bischofsteinem. Zlatý hřeb je každodenní sjezd, pro mne sestup kolem stezky prologu plné bláta. Kolo fakt nefasuju a tak komponenty si pošetřím. Jsme takový menší rodinný tým.
Jak by řekl klasik: "Taková to mohla být krásná etapa, kdybych si vzal lano". Vážně, dnes nádherné pasáže v divoké krajině a jiná dimenze horské cyklistiky. Někdy i to kolo na rameni k tomu patří. A pokud bude jeden biker, co to sjede a vyjede, tak se to dá jet. Véna a další dva to údajně jeli. Fakt borci. Já na to neměl morál.

Dnes nevyhrál Honza Hruška, užil si své, ale je pan cyklista a i horský. I přes pád a defekt a zničené kolo uhájil celkové prvenství v etapáku. Závěrečnou etapu vyhrál Tomáš Vokrouhlík v čase 4:31:36, nejrychlejší mezi děvčaty byla Anna Krejčová 6:05:57 a Davidovi Burešovi se trasa tak líbila, že ji jel a šel 11 hodin 4 minuty a 4 sekundy. Borec je i Marek Rauchfuss, který byl na trase téměř deset hodin a pak se chopil kytary a hrál se svou kapelou až do rána. Byli tady i tři mušketýři Rallye Sudety včetně nejzkušenějšího Pavla Soukupa, který to ve sjezdech pěkně válel.

První český etapák Specialized MTB Trilogy Broumovsko 2012 se zapsal do historie.

Vítězem se stal Jan Hruška ( Toyota Dolák MTB) v čase 11 hodin 32 minut 11 sekund.
Vítězkou se stala Anna Krejčová (Ghost-Mojekolo.cz) v čase 15 hodin 59 minut 14 sekund. Do cíle dojelo 144 bikerů a 16 bikerek.

Všichni v cíli obdrželi tričko FINISHER Specialized MTB Trilogy Broumovsko 4 -.8. 7.2012 s malým překvapením, oficiální parametry etapáku byly 233 km / 8650 m. Takže první pískařská osmitisícovka.

Více informací: www.mtbtrilogy.cz

Foto: Bob Damek