BLOGY
- Výběr
- Nejnovější
- Nejčtenější
...nejedná se o vítěze závodu, nýbrž o fotografa Robyna Trnku, vítěze naší fotosoutěže, který nám poskytnul vlastní pohled na druhý závod světového poháru XC v Madridu
Na světovém poháru horských kol jsem byl zatím 5x, jednou jako divák a 4x
fotit na vlastní pěst. Poprvé jsem byl mezi akreditovanými fotografy. Takže
zkusím celý Madrid shrnout jak jsem ho viděl jako celek. Ne jako report ze
závodu. Už to tak vypadá, že tam mají standardně nastavených něco přes 30st.C
bez oblačnosti, takže jsem si asi po minutě, co jsem vylezl z letadla připadal v
riflích a mikině trochu mimo mísu.
Čtvrtek jsem věnoval akorát courání po Madridu a pátek dopoledne opět cestě na
letiště vyřešit ňákě problémy s poškozenými zavazadly po tom co prošly rukama
letištního personálu. Tak jednoduchá činnost jako vyplnit jeden formulář zabrala
téměř 3 hodiny. Takže jsem sedl na metro a kmital se převléct a na okruh.
Nevědomky a zcela klidně jsem odjel až na Casa Del Campo, konečnou metra, s tím,
že vylezu a uvidím expo areu. Omyl. Vylezl jsem v parku, kde jsem to chtěl najít
sám, za pomoci jedné ochotné Španělky, která uměla anglicky a jednoho upovídaného
španělského veterána. Tomu, jakožto lokálovi, na rutinní každodenní procházce
bylo všechno naprosto jasné a tak mě s naprostou jistotou nasměrovali. Po půl hodině
jsem si uvědomil, že jsem ztracen. Další postarší Španěl válející se na trávě mi
s neskutečnou kadencí "sí" vysvětlil kde je "Lago", kde to podle Michalovo SMS
mělo být a jak dlouho to trvá než se tam dostanu. Opakovaným rychlým otevíráním
obou pěstí, které znamenali "10min", mi ukázal směr kudy tím tropickým porostem.
U 30min jsem ho přerušil a naznačil, že bych radši věděl, kde je metro. Za deset
minut jsem do něj sedal a jel dvě stanice zpět na "Lago". A tam už bylo vše
jasné.
Šel jsem si prohlédnout okruh. Na focení se mi zdál opravdu dobrý. Hlavně díky
prostředí parku, kde byl chvílemi opravdu "australský look" na okolí trati,
které se dalo vkomponovávat do záběrů. K večeru už jsem zase chodil po Madridu.
V sobotu už jsem vstával kolem 8hod a hned mazal na okruh, kde se začalo
trénovat. Namačkal jsem pár záběrů na které bylo v tréninkovém tempu času
opravdu požehnaně.
Varováním pro mě byl odpolední závod juniorů, kde jsem si uvolněně přecházel
ze spotu na spot jak na nějakém sjezdovém závodě a na každou fotku jsem si pěkně
čekal až najednou bylo ticho a po dlouhé chvíli klečení s foťákem u mě zastavil
chlápek na motorce, že už skončili a jsou v cíli. Tak jsem měl tak 6 mizerných
fotek, dojem úplné
zbytečnosti a strachu co mě čeká v neděli za masakr, pokud si to nechci
zopakovat. Večerní relax procházka po starým Madridu mi zase dodala trochu
kuráže a odfiltroval jsem zklamání.
V neděli jsem se vyvalil z postele radši už v sedm ráno, vyměnil brašnu a vzal
jen přes rameno, která je pohotovější, trekový boty a vydal se odhodlaně
napravit sobotní debakl a doufal. Nenechal jsem nic náhodě a fotil a lítal o106.
špinavý, spálený a uleptaný od potu s hromadou kilometrů v nohách v plné polní
jsem to docela postíhal a i doběhl těsně před vítězným příjezdem Gun-Rity do
cíle vyfotit dojezd žen. Pohyboval jsem se v co největším rozptylu po trati, aby
to bylo rozmanitější a ne se jen snažil držet poblíž startu-cíle, ale to také
stojí něco sil. Pak jsem se dopotácel pro VIP Pepsi a zásobu vody a padal vstříc
úplně hladový dalším sedmi okruhům v tom vedru a hrozným prachu elitnímu závodu
mužů. Ještě před tím jsem si našel asi metr čtvereční stínu pro výměnu karty a
vyfoukání prachu z objektivů, těla a vůbec jsem se nestačil divit, kam všude se
dostane. Byl všudypřítomný.
Muže jsem se snažil fotit v trochu jiných spotech,
ale co se tam v prvním hyperrychlém okruhu strhlo za maso, tak to jsem koukal.
Lítal jsem znovu jak ocas, abych byl všude a stíhal se ještě trochu soustředit
co mačkám, nechal jsem se unést, takže, když jsem byl připraven si na
předposledním kole udělat ještě každého zvlášť z čelní skupiny pěkně kontaktně,
tak jsem najednou zjistil, že jsem se přepočítal a cíl nestihl... amatérská
bota.
Stálo mě to hromadu sil, že jsem na svěťáku najednou fotit, né "mohl", ale
dokonce "měl". Asi by si to měl zkusit každý, kdo má dojem, že to není až takový
problém přijet na XC závody a nafotit je. Sice zkresluje pocit, že "přeci budou
kroužit 2 hoďky..", ale skutečnost je taková, že máte 6-7 pokusů, kdy kolem Vás
v hrozným presu prolítne smečka chrtů odhadnout koho fotit, orientovat se,
hledat místa na x kilometrech a v neposlední řadě ještě technicky správně fotku
udělat. Z toho všeho potom vznikají ty galerie na který se rádi kouknete. Snad
se budou líbit i tyhle fotky "vyhraný v soutěži".
No a na závěr pobytu jsem tam málem zůstal, když jsme si asi 3min od dveří A3 na
letišti jedli těstoviny a jen tak mezi řečí Milan Spěšný povídá, že za 10min to
letí... jsme se líně zvedli a šli k nim. Tam stál takový prťavý Španěl a řekl
nám, že je změna a nastupuje se na B28... nevěřícně jsme si to nechali 2x
hláskovat jestli se nám to nezdá. Za mnou kdosi od meriďáků poznamenal "ty vole
to jsou 3 kiláky!!!" a v následujících pár minutách jsme špagety spolehlivě
spálily na můj vkus poněkud brutálním joggingem přes půl "Aeropuerto Barajas" v
Madridu. Dveře od Boeingu zavřeli těsně za námi a já byl zralý na kapačky.
Jsem moc rád, že jsem tam mohl jet! Bylo to super.
Text&Foto: Robyn Trnka