Sudety na vlastní kůži

Na Sudety jsem se chystal už třikrát, ale vždy z toho nakonec sešlo. Přiznám se, že to v jednom případě bylo z toho důvodu, že jsem si na proslulý závod broumovským výběžkem prostě netroufnul. Letos už jsem ale sebral všechnu sílu, k závodu se přihlásil a tak jako asi většina účastníků jsme v pátek 7. září s Kájou Hartlem a Mirou Janotou do Teplic nad Metují....

Jak už jsem naznačil výše, k Rallye Sudety jsem přistupoval s respektem — hodně jsem slyšel o náročnosti a obavy ve mně vzbuzovala už jen délka závodu, jež činí 123 km. U nás na Moravě v týdnu před závodem už od úterý takřka v kuse pršelo, takže nejenže jsem se nedostal na kolo, ale hlavně jsem byl v permanentním stresu, jak budou ty letošní Sudety vypadat. Ve čtvrtek jsem si na webu RedPointu přečetl vzkaz Tomáše Čady, že déšť skoro není poznat a to mě uklidnilo. Přesto jsem ale do Teplic nejel závodit — cíl byl jediný: přežít a dojet. A strategie „začít volně a pak se uvidí“ mi vyšla.

Na startu je nás přes pět set maratonců a v osm hodin se ozve rána jako z děla. Hned po startu jedeme po asfaltu do kopce, stoupáme do nějakých 700 metrů nad mořem. Prvních 36 km, tzv. „Malé Sudety“, jsou docela rychlé a hlavně matoucí — člověk si řekne, že jestli je to takhle až do konce, tak že je to v pohodě a má tendence plýtvat silami. Jenže ony ty pravé, obávané Sudety vás při nájezdu do okruhu „Velkých Sudet“ teprve čekají, a proto se vyplatí se držet na uzdě. Přede mnou jede skupinka s Lucií Čuříkovou a Barborou Radovou. Dlouho tomu nechci věřit, ale tyhle dvě se střídají na špici a ZA NIMI se vyváží skupinka asi deseti chlapů.... gentlemani. Náměstím v Teplicích nad Metují projíždím podruhé po necelé hodině a půl — na druhé z jedenácti špičkových občerstovacích stanic jen měním bidon. Na špici už tady máme ztrátu asi šesti minut, ale tentokrát mě tato informace nechává opravdu naprosto klidným. Nemíním se při mé první účasti na Sudetech do cíle protrápit na hranici fyzického zhroucení....

Už někde od 40. km opravdu přituhuje — tato část tratě je sérií těžké rozbitých výjezdů, kde přijde párkrát ke slovu i malá placka. Na té se mi ale nějak sukuje řetěz, takže nakonec ty nejprudší stoupáky běhám. „Paráda, jsi rychlejší než ti, co jedou,“ křičí na mě jeden z diváků. Tím ale asi mým kolegům ve skupině radost neudělal — místo aby povzbudil je, tak nepřímo pochválí ulejváka, co slézá z kola. Věřím, že to bylo k vzteku. Netrvá dlouho a přichází na řadu i proslulé kamenité sjezdy, jež znám z videa a z fotek. Druhá série kamenných schodů (prý na Vodní zámky) je pro mě neznámá. Borec přede mnou ale jede, „tak to přece sjedu taky“, říkám si. Chyba lávky: stačí trocha nepozornosti a jdu přes řidítka. Diváci ztichnou, asi si myslí, že jsem mrtvý.... docela depresivní atmosféra. Hned, co se mi podaří vysvobodit se z pedálů, sbírám si bidony a pokračuji. Až o pár kilometrů dál zjišťuji, že jsem si asi odřel bradu. Zuby mám ale všechny a není tedy důvod k panice...jen mě ve sjezdech dost bolí naražené zápěstí. Trať nás dále vede úchvatným prostředím - názvy Amerika, Kamenná brána, Machov, Vysoká Srbská a Hvězda jsou známé i mně, který tady v životě nebyl, a to právě díky tomuto - troufnu si říct - dnes už kultovnímu závodu. Mezitím nám začalo střídavě pršet, ale na 80 procentech tratě to není vůbec znát.... písčité podloží vodu rychle vsakuje.

Zatím bez jediné krize nebo známky únavy se drápu na proslulou Hvězdu. To je nějaký stý kilometr, ale nějakou dobu už jedu sám. Vlastně někde od 50. km už jen předjíždím (zezadu mě dojel jen Honza Hruška který si zde prožil své první dva defekty v bajkovém závodu) a čím blíž jsem k cíli, tím víc se mi zdá, jakoby se vše kolem mě zastavilo. I bikeři-závoďáci se zdánlivě mění v turisty. Sjezd z Hvězdy, alespoň tu jeho nejhorší část, běžím pěšky a ani na chvíli mě nenapadlo, že bych to jel. Běhají to i lepší a asi vědí proč, snad tedy není za co se stydět. Do cíle už to mám víceméně „za pár“ a poslední kilometry už utečou jak voda.

Nechci vás zatěžovat líčením všech mých zážitků, těch jste si na trati Sudet jistě každý užili dost. Mohu-li ale vyjádřit svůj názor, tak těžšího závodu podle mého názoru v českých krajinách není. Sudety jsou často srovnávány s Drásalem, přitom ale každý závod je jiný svým charakterem. Na Sudetech nejsou tak dlouhé kopce, stoupání jsou prudší a kratší a o náročnosti sjezdů ani nemluvě. Přestože jsem Moravák a měl bych preferovat domácí podnik, titul nejnáročnějšího maratonu u nás bych přidělil Sudetám. Vždyť i čas vítěze — letos Tomáše Vokrouhlíka - je tady o půl hodiny víc.... to taky o něčem svědčí. Specialized Rallye Sudety je tedy velmi důstojné finále Českého poháru v bikemaratonu. Když jsem u toho, v Teplicích nad Metují se rozhodovalo o celkovém vítězi ČP a stal se jím Olda Hakl (Merida Biking Team). Tomáš Trunschka se ale pral statečně: „Seká mi“, hlásil nám v pátek u prezentace, ale jeho výkon podle toho vůbec nevypadal.... taky bych někdy chtěl, aby mi sekalo, a dojel na Sudetech druhý.

Zajištění závodu je jedním slovem špičkové. Bidony připravené, ochotní pořadatelé podají, co je potřeba, stačí si křiknout. Až po závodě jsem se dozvěděl, co všechno na občerstovačkách měli za dobroty. Ke konci závodu jsou navíc občerstvovací stanice takřka pod každým kopcem, takže i když někomu hodně sekne, nějak se do cíle určitě dohrabe. Nemám důvod příští rok na Sudety nepřijet — není to taková hrůza a pokud máte ze Sudet podobný respekt, jako jsem měl já, stačí si vzít ponaučení z výše uvedeného. Objet se to dá a litovat nebudete. Trať je nádherná, stavěná pro horské kolo (úseky asfaltu nebo zpevněné cesty na trati samozřejmě jsou, ale člověk je za ně v závěru rád) a za pěkného počasí nabídne trasa závodu určitě i pěkné výhledy.

Jsem rád, že jsem konečně našel odvahu a do Teplic nad Metují vyjel.... Specialized Rallye Sudety mi daly hodně — mimo jiné dva stehy na bradě :o)