Transalp 2007 ze sedla

Letošní Jeantex Bike Transalp je sice již pár dnů v cíli, jeho čeští aktéři Pavel Vančuřík a Martin Ševčík však stále mají zážitky stále živé a s nimi se s námi rozdělili....

Autor: Jan Němec

Letošního Transalpu jsem se chtěl zúčastnit už jen proto, že to byl 10.jubilejní ročník. Trasa byla zvolena co nejpodobnější k původní verzi — napříč Alpami od severu k jihu. Startovalo se 14.7. v německém Mittenwaldu a končilo 21.7. v italské Rivě del Garda. Celková délka 628km a převýšení 20863m.

Transalp je závod dvojic a je nutné se na něj přihlásit již v prosinci předchozího roku. Startovné je 595Eur na jednoho. Můj okruh kamarádů závodníků, se kterými bych chtěl tento závod jet, se tedy značně zúžil. Volám Martinovi Ševčíkovi — Pari, jestli nechce jet. Odpovídá hned napoprvé, že rozhodně ano! To mě hned přesvědčilo o tom, že Pari bude dobrý parťák. Je v reprezentaci MTBO a má zkušenosti s dlouhými maratony. Já už jsem před třemi lety Transalp absolvoval a zhruba jsem věděl co lze od závodu čekat. Nebyl to také pro mě první etapák. Pro Pariho to byla novinka. Na závod jsme odjížděli s tím, že chceme být do 20.místa celkově. Název našeho týmu byl podle klubu za který závodíme: Merida Biking Team 2.



Trénink jsme víceméně brali oba dva v průběhu roku každý individuálně s ohledem na základní pravidla přípravy na důležitý závod sezóny. Pár týdnů před závodem Pari najížděl dlouhé švihy na silnici. Já zvolil horskou přípravu na biku v Alpách v okolí Livigna a ve Švýcarsku.

Naše zázemí při závodě jsme chtěli přiblížit profesionálním týmům. Sháněli jsme tedy schopného mechanika a fyzioterapeuta, kteří si umí poradit v prostředí etapového závodu a poradí si s řízením auta v Alpských průsmycích. Jako mechanik s námi jel Miroslav Hloušek a jako fyzioterapeut Jakub Veškrna. Zatímco já s Parim jsem závodili, Mira s Kubou převáželi auto a podávali nám jídlo a pití na občerstvovačkách. Až potom začala jejich hlavní práce. Rozbalit stany, umýt kola, seřídit je, namasírovat a všechno zase poklidit na noc.

Na startu první etapy v Mittenwaldu nás pořadatelé neúprosně zařadili zhruba do poloviny startovního pole podle našeho startovního čísla — 238. Celkem závodilo 550týmů. Předjížděli jsme co to šlo a v cíli z toho bylo 21. místo. Uvědomili jsme si, že opravdu budeme moci závodit vpředu a to nás povzbudilo. V průběhu dalších etap jsem se pohybovali víceméně mezi známými dvojicemi. Jen tu a tam někdo zajel o hodně lepší nebo horší výsledek. Naše strategie byla nic nepřepálit a postupně se den po dni propracovávat stabilními výsledky dopředu v průběžném pořadí. To nám celkem vycházelo a v závěrečných třech etapách jsme obsadili 13., 11. a 12.místo. Tím jsme se vyhoupli na konečnou 15.pozici celkového hodnocení.

Náročnost etap jsme hodnotili víceméně podle výšky převýšení. Délka nebyla až tak určující. Například nenápadnou, ale o to náročnější etapou byla 5.etapa v samotném srdci Dolomit s délkou pouze 51km. Vedla ze St.Vigil do Arabby. Krátká prudká stoupání na nejlehčí převody odrovnala ve velkém vedru hodně lidí. Nejdelší stoupání jsme zažili ve 3.etapě, kdy jsme stoupali na Pfitscherjoch. Převýšení 1700m na jednom kopci jsme zdolávali nejdříve po silnici a šotolině k velké přehradní hrázi. Odtud následoval trialový výjezd na vrchol. Sjezdy byly na letošním Transalpu vedeny hodně po rozbitých šotolinách. Tam se občas jezdilo rychle. Rekord jsme měli 80km/h. O pády nebyla nouze. Nám se ale naštěstí všechny vážnější vyhýbaly a to bylo pro tento etapák důležité. Postupně bylo zajímavé sledovat, kolik na startu přibývá lidí s různými obvazy a náplastmi. Drobné odřeniny se nevyhnuly ani vítězné dvojici Karl Platt — Stefan Sahm.



Letošní trati hodně lidí vytýkalo malé procento singletracků a technických úseků. Převážná část trati vedla v Itálii a celé Dolomity jsme přejeli po šotolinách. Na druhou stranu ale nechyběl ani 400m dlouhý úsek, kde museli všichni kolo nést nebo tlačit. Byl to poslední úsek stoupání na Passo Padon po suťovém svahu mezi rozeklanými vrcholky hor. Odtud měl být prý nádherný výhled na okolní scenérie. My jsme ale neviděli vůbec nic a ani se o to nepokoušeli. Vydrápali jsme se na vršek, vzali od diváků vodu a pustili jsme se do sjezdu, který byl hodně nepříjemný. Technicky nejnáročnější byla poslední 8.etapa z Folgarie do Rivy. Sklesali jsme o tisíc výškových metrů více než nastoupali. Všechny sjezdy toho dne byly pro Gardu typické. Úzké pěšinky s nepřestávajícími trialovými úseky, volnými kameny a zakončené prudkými asfaltovými klesáními. Při každém takovém sjezdu jsme si už přáli ať už to skončí a jsme dole v údolí. Tam jsme vytřepali ruce a oddychli si, že jsme vůbec dokázali udržet řidítka po celou dobu sjezdu v rukách. Na brzdy byla nejhorší asi 6.etapa s cílem v Predazzu. Pořadatelé nás vyhnali na nejvyšší stanici lanovky lyžařské oblasti Obereggen. Odtud jsme jeli přímo dolů po červené a černé sjezdovce. Závěr vedl pod lanovkou, kde zatím ještě sjezdovka není vůbec :-) V tomto sjezdu už jsem několikrát pocítil, že brzdy začínají měknout. Já i Pari jsme byli rádi, že máme vepředu 180mm kotouč.I přesto ho Pari dokázal tak zabarvit, že ho dole po sjezdu málem ani nepoznal.

Velké specifikum tohoto závodu spočívá v tom, že se jedná o závod dvojčlenných týmů. Dle pravidel nesmí být od sebe členové dvojice vzdáleni více než dvě minuty. Jinak hrozí časová penalizace. Toto kontrolují pořadatelé na takzvaných „checkpointech“, které jsou umístěny tajně po trati. Původní myšlenku tohoto způsobu závodění vysvětluje otec a vynálezce závodu Uli Stanciu tím, že druhý ze dvojice může v případě úrazu nebo jiných nečekaných událostí vždy pomoci tomu prvnímu a naopak. Je to tedy kvůli bezpečnosti. Při samotném závodění jsme se snažili jet co nejvíce s Parim společně. Občas jsme kolem sebe viděli dvojice, které byly od sebe hodně daleko. Ty jsme ale také většinou předjeli, protože buď silnější nedokázal v kopci podpořit toho druhého, a nebo při defektu mu jednoduše nepomohl. Naše dvojice samozřejmě nebyla úplně vyrovnaná. Každému z nás šly některé časti trati lépe a jiné hůře. Dokázali jsme se ale sladit natolik, že ve stoupáních, na rovinách i ve sjezdech jsme si vzájemně jeden druhému pomáhali.



Organizačně je celý Transalp na vysoké úrovni. Ať už se jedná o registraci na startu, značení parkovišť a jiných potřebných míst v cílových městech, výdej jídla, informovanost o všech důležitých momentech závodu, každodenní večerní promítání fotek a videa a v neposlední řadě značení trati. Za celý závod se nám nepodařilo ani jednou zabloudit. Co lze naopak organizátorům vytknout je dostatečné neuzavření cyklistických stezek a úzkých pěšin v okolí měst. Takovými místy se občas prohnal balík 1100 lidí a maminky s kočárky a důchodci nestačili uskakovat. Asi dvakrát jsme měli také problém s bydlením na parkovišti vyhrazeném pro karavany. Pro stání na takovýchto parkovištích jsme zakoupili nálepku na auto a dostali mapku s nejkratšími přejezdy pro auto mezi jednotlivými etapovými městy. V Brixenu nás ale čekalo překvapení. Pořadatelé nás poslali na parkoviště obehnané betonovými zdmi bez jakýchkoliv WC a sprch. Místní Signor(Mira mu hned začal říkat Fantoci) si sice důkladně zapsal naši SPZ, ale vzápětí se nestačil divit, když mu z jeho parkoviště začalo odjíždět jedno auto za druhým. Na opačném konci města byl totiž daleko přívětivější plácek s několika stromy a hlavně blízko vodě a toaletám. Tam jsme se odebrali nakonec i my. Další dobrodružství nás čekalo v Predazzu, kde bylo na parkovištích tak málo místa, že jsme museli zaparkovat hned vedle silnice. Za našimi zády byl zase sklad dřeva. Místní lesák Agostino se rozhodl, že se svým kamionem vjede mezi karavany Holanďanů a začne odebírat dřevo jako vždy každý den odpoledne :-) Při masáži jsme celé toto divadlo sledovali a bavili se. Zároveň jsme ale měli i trochu strach o naše bydlení a pozici na parkovišti. Naštěstí byl Agostino při manipulaci kmenů nad obytnými vozy tak obratný, že nikomu nespadl ani jeden kmen na karavan. Ve Folgarii jsme se zase setkali s tím, že v oficiálních umývárnách v rozestavěném sportovním stadionu odpoledne došla voda a už žádná další netekla. No prostě Itálie :-)

Těmito drobnými dobrodružstvími se ale pro nás stal Transalp velkým zážitkem, na který nezapomeneme. Mira s Kubou po dvou dnech zjistili, že týden na Transalpu pro ně bude jeden velký „full time job“. Stále se ale muselo něco vymýšlet a práce to rozhodně nebyla stereotypní.

Z materiálu jsme na kolech nezničili prakticky nic. Jeli jsme oba dva na shodných kolech Merida Carbon FLX Team-D. Je ale třeba říci, že jsme na Transalp vyráželi s kompletně fungujícími a vyladěnými koly. Na závod jsme také obuli úplně nové pláště. Za celou dobu jsme neměli ani jeden defekt. Jen jednou jsme měli asi dva kilometry před cílem problém s ohnutým řetězem. V rámci preventivních výměn se vyměnila jedna patka přehazovačky a každému brzdové desky dopředu i dozadu.

Krizi jsme měli každý z nás jinak. Pari se cítil asi nejhůř po první etapě. Než jsme si zvykli na to, že si musíme dát velký pozor na místní šotolinové sjezdy, tak si Pari stihl ustlal na bok v jedné pravotočivé zatáčce. Mě bylo zase mizerně, když jsem ve druhé etapě ve sjezdu z Geiseljochu dostal křeč do obou stehen zaráz, což se mi ještě nikdy nestalo. Ve čtvrté etapě se také začal ozývat můj úpon u kolene a to mi na psychické pohodě moc nedodalo.



Na to, jaké panovalo celé dva týdny před startem v Alpách počasí, se vše vybralo úplně neskutečně a ani jednou nám nezapršelo. Chvílemi jsme si přáli i chladnější počasí. Vždy jsme si ale vzpomněli na to, jaké by to mohlo být, kdyby pršelo. V ten moment jsme zase byli rádi, že je teplo a krásně.

Po dojezdu do Rivy, koupání v Gardě a následné Pizze jsme byli s naším působením na Transalpu spokojeni. Měli jsme pocit, že vynaložené finance a úsilí při přípravě celé akce se nám nakonec vyplatilo. Mira a Kuba odvedli výbornou práci a mimo to, že dávali naše kola a těla dohromady, dělali i všechny ostatní práce.

Celkově závod vyhrála mužská dvojice Karl Platt, Stefan Sahm (Team Bulls)
Náš Merida Biking Team 2 ve složení Pavel Vančuřík a Martin Ševčík dokončil na 15.pozici

Vítězná dvojice žen:
Sandra Klose, Peggy Klose (Zwillingscraft), čas 34:43.20h

Vítězná dvojice mix:
Alison Sydor, Carstev Bresser (Rocky Mountain / Haywood)

Vítězná dvojice masters:
Ekkehard Dörschlag, Heinz Zörweg (Team KTM)

Vítězná dvojice senior master:
Walter Ehrler, Markus Gisler(D'Ürner Oldies)

Kompletní výsledky a další info o závodě najdete na www.transalp-challenge.com
Krátké zprávy, které jsme psali v průběhu závodu naleznete na našem týmovém webu www.meridateam.cz/2

Autor: Pavel Vančuřík
Foto: Miroslav Hloušek, Jakub Veškrna, eventshot.eu

Přečteno - 8769x Tagy: marathony 2007
Zapojte se do diskuze

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #3 Raf - vloženo: 16.08.2007 v 20:58:25

    BikeChallenge - K Bikechallenge (letos poprvé): představu jsem měl o středně těžkých etapách, které se budou jezdit 3-4 hodiny (obvykle délka 70 km). Realita byla dost jiná. Véna Hornych postavil dost těžké etapy, technicky mnohem náročnější než se v Čechách jezdí. Většina etap se tedy jezdila 4-6 hodin (byli jsme ve třetině pole). Pátá etapa byla potom skutečně královská, kdy prvních 40 km se jelo průměrem 13 km/h (a to jsme bušili :-) Těžké sjezdy měly bohužel za následek hodně pádů ... Každopádně je to skutečně bikerská "challenge", člověk si hodně sáhne.

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #2 Vojtíšek - vloženo: 02.08.2007 v 11:29:06

    congratulations! - Skvělý výsledek! Gratuluji. Sám jsem Transalp absolvoval 3x, ovšem jako hobík, takže moje nejlepší umístění je 150. místo. Tím spíše hodnotím Váš výkon jako vynikající!
    Letos jsem měl tu čest se účastnit česko-polského Bikechallenge a můj názor je, že tyhle dva závody jsou stejně náročné. Neříkám, že jsou stejné. Naopak svým charakterem jsou hodně odlišné. Ale Transalp je hodně o fyzičce a o morálu, kdežto Bikechallenge dostává svému jménu a je to opravdový bikový závod. Mnohem více terénu, neustále lesem, přes kořeny, kameny, těžké sjezdy, členitější trať. Osobně si myslím, že jsou to náročností srovnatelné závody, s přihlédnutím k tomu, že Bikechallenge je o 2 dny kratší. Pokud příští rok pořadatelé přidají ještě jeden den, tak si myslím, že už to bude 1:1. Howgh

    odpověz na tento komentář
  3. avatar
    #1 tomas - vloženo: 01.08.2007 v 11:20:39

    gratulace - blahopřeji k vynikajícímu výsledku, který ale asi dokáže opravdu ocenit jen ten, kdo si sám něco podobného na vlastní kůži vyzkoušel ... a to já nejsem :-(. docela zajímavé by mohlo být srovnání transalpu s českopolskou bikechallenge. kdo se do toho pustí?

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744