Zdenda Kříž: Končím s 24 hodinovkami!

"Sakra, musím nasadit pásy na rolbu!", posteskl si Zdeněk Kříž, šestatřicetiletý biker z Jihlavy, který nyní žije se svou rodinou na hřebenech nejvyšších českých hor. Na tom by možná nebylo nic až tak divného, kdyby ovšem neseděl uprostřed buše a teploměr neukazoval 50 stupňů Celsia...

V Austrálii strávil celý měsíc. Jeho prioritou bylo mistrovství Austrálie ve 24 hodinovém závodě MTB. Jak Zdenda na tomhle extrémním podniku dopadl jste si mohli přečíst ve článku Zapráskaný klokani! Po něm se se svým týmem tvořeným manželkou Kamčou a mechanikem Romanem autem přesunul o téměř tři tisíce kilometrů severně do města Cairns, kde se spolu s týmem VIG Racing, který sestavil a zorganizoval, pustil do 14. ročníku etapového závodu Crocodile Trophy. Nakonec ve své kategorii skončil třetí.

Ve druhé polovině desetietapového závodu v extrémních podmínkách, už byla na Zdendovi znát únava. Na kvalitní regeneraci po 24 hodinovce nebyl prostor. "Zítra se vezu!" byla oblíbená Zdendova hláška po tom, co zničený dojel etapu a praštil sebou do skládacího křesílka. Druhý den se ale opět klasicky ve prospěch týmu větral na špici a udával tempo balíku v prvních desítkách kilometrů etapy...

MTBS.cz: Zdendo, vraťme se ještě k australské 24 hodinovce. Jaká byla?
Zdeněk Kříž: Čtyřiadvacetihodinovka v Canberře byla šílená a to doslova! Pro mě to byl boj o život se vším všudy. Už jsem jel hodně těžkých závodů, ale tohle jsem ještě nezažil... Tam už jsem to asi přehnal a přepálil. Jsem člověk, kterej se dokáže vygumovat za hranice lidskejch možností a myslím, že tam už to bylo víc, než jsem schopnej unést. Bylo to ošklivý. Neměl jsem z toho vůbec žádnej zážitek. Bylo to prostě za hranou všeho...

Po závodě nebo ještě při něm si říkal, že je to tvoje poslední 24 hodinovka. Jak se na to díváš s odstupem času?
Mé rozhodnutí se nezměnilo. S odstupem času si naopak uvědomuju, že jsem byl při tom závodě v docela velkým průšvihu. Pojedu ještě jednu poslední 24 hodinovku a to v Liberci, kde to mám rád. To bude taková rozlučka, kterou si užiju. Víc už jich potom nepojedu!

Kolik jsi takových závodů objel?
Asi kolem dvaceti. Čtyři, pět, šest ročně. Šest bylo maximum.

Jak hodnotíš výsledek VIG Racing týmu na Crocodile Trophy? Splnil se úkol a očekávání?
Myslím, že úspěch je to obrovskej! Takhle s odstupem času si uvědomuju, že je to úspěch větší, než jsme si mysleli ve chvíli, když jsme tam po poslední etapě naskákali do moře. To jsme to po průběhu závodu brali jako samozřejmost.
Řekl bych, že je to historickej úspěch pro nás pro všechny. Jak pro kluky, tak pro tým, tak i pro vůbec všechny v Čechách, protože zopakovat to bude určitě, když ne nemožný, tak hodně těžký. Jednoznačně to je úspěch, se kterým jsem já osobně nepočítal!

Než se do Austrálie odjíždělo, tak si se bál, že tým nebude fungovat a bude problém kluky ukočírovat. Potvrdily se tvé obavy?
Samozřejmě obavy byly, že ten tým, ve složení, ve kterém na Crocodile Trophy jel, tak ne že nebude fungovat, ale že kluci, kteří jsou obrovský individuality jak na biku tak v osobním životě, se nedokážou sjednotit v tým. Biky jsou přeci jen individualistickej sport.
Tým ale spolupracoval. Samozřejmě tam bylo pár neshod a dohod o taktice, ale myslím si, že kluci jsou natolik profesionální, a to se mi potvrdilo, že v důsledku a v konečný fázi spolu dokázali spolupracovat a šli za tím cílem, který jsme si určili.



Byl tedy tým na Crocodile Trophy rozhodující? Myslíš, že kdyby tam kluci přijeli jako jednotlivci, že by nevyhráli?
O tom jsem přesvědčenej. A potvrzují mi to všichni, kteří ten závod znají nebo konec konců i Ondra Fojtík. Jednotlivec proti týmům, které se tam formují, jako jsme letos byli my nebo australská Merida nebo loni Italové, nemá téměř žádnou šanci vyhrát.

Jaké jsou tvé osobní dojmy z Krokodýla?
Jsou trochu smíšený. Závodní část je jedna věc a zážitková část druhá. Rozhodně to není závod pro jezdce mýho charakteru, kterej má radši těžký a technický tratě. Tady to bylo hodně silniční, i když ne po silnici, ale po písku a v roletách. Pořád to má ale hodně společného se silnicí, hlavně tou taktikou a způsobem závodění. To mi nebylo úplně vlastní. Líbilo se mi ale to prostředí. Krásná exotická krajina a tak.



Vrátit se tam tedy zřejmě neplánuješ...
To určitě ne. Pokud se někdy někam ještě vydám závodit, tak to budou jiné destinace. Klidně na etapák, protože to má něco do sebe - odvíjí se tam různé příběhy a je tam co sledovat, ale pokud vůbec, tak někam jinam.

Co plánuješ na příští sezónu?
Já moc neplánuju. Chci si odpočinout, protože jsem už opravdu unavenej z těch posledních náročnejch sezón. Nejsem úplně nejmladší, tak tomu ten rok klidu dám. Připravím se ale na libereckou 24 hodinovku, protože, jak jsem řekl, bude to moje rozlučka a rozhodně tam nechci hrát druhé housle. Chtěl bych tam po třetí v řadě vyhrát. A pak asi opravdu nebudu jezdit vůbec nic. Můj tajnej cíl v pokročilých letech je mistrovství Evropy v maratonu na Malevil Cupu v roce 2012, kdy mi bude asi 14 dní před závodem 40 let. Titul mistra Evropy veteránů je výzvou...