Bikový průzkum v dole Bílina v podání Mr. Gaspiho

Bílina… co si pod tím představit? Město v Ústeckém kraji na úpatí Krušných hor, kde se celé moje dětství těžilo uhlí. Jako malý kluk ze Severočeského kraje si moc dobře pamatuji uhelné prázdniny a dávky pro rodiny, které přišly o své muže. Když vyrůstáš v kraji zimní, sirnaté mlhy husté jako mléko a cestu do školy musíš znát poslepu, stejně nezatrpkneš a uděláš si k němu vztah. Jsem rád, že jsou tyhle časy minulostí a Krušné hory dnes patří k nejkrásnějším místům v Česku.  

Díky investicím uhelných společností do odsíření a rekultivace se obnovila fauna i flora. Rány v krajině se zacelily a na mnoha místech už úplně zmizely. Dlouho jsem si přál dostat se s kolem do hnědouhelného dolu s aktivním těžbou, a to legálním způsobem. Kvůli mediálním sítím se dneska udáš, ani nevíš jak. Po několikaletém úsilí se povedlo dostat povolení na vstup do největšího povrchového dolu SD Bílina pro mě, fotografa Miloše Štáfka i ZAM Sprintera. 

Nebylo to jednoduché, protože zde vládnou přísná bezpečnostní pravidla omezující pohyb, která ani v nejmenším nepamatují na to, že by se tu objevil klaun na kole. Stále se měnící terén dolu o rozloze přes 40 km2 a hloubkou okolo 250 m je těsně propojený s elektrárnou Ledvice, která dodává proud do celé země. Z energie odsud svítí snad každá čtvrtá žárovka v republice. 

Kromě toho, že pro mě se důl jeví jako nekonečné freeridové hřiště, musel jsem si položit také otázku, co se stane, až to tady opravdu zavřou. Kolik budeme muset na horách postavit větrných elektráren, fotovoltaických polí a dalších zdrojů takzvané zelené energie - obnovitelných zdrojů? To ty naše hory budou zas vypadat, aby uspokojily nárůst elektromobility. To je ale téma k zamyšlení pro někoho jiného. Já jsem tu naštěstí pro jiné srandy.

Nastává den D. Za předpověď počasí bych prst do ohně nedal. Dokumenty vyřízené a podepsané, bezpečnostní složka SD Bílina připravena a přichází chcanec. Míla omdlévá, já se směju, že nás budou tahat bagrem. Po čtyřech hodinách objíždění lokací za dozoru bezpečáků to uvnitř šachty vzdáváme. Je zřejmé, že víc z toho dneska nevymáčkneme, protože vše zde připomíná jeden obrovský hrnec rozteklé čokolády. Největší nápor deště nás dostihne na největším rypadle v ČR s názvem K74/typově K10.000/, o němž před pár lety točila kanadská produkce Discovery Chanel jako o World Huge Machines. Jeho posádka je zvyklá na to schovávat se hluboko uvnitř stroje v případech, kdy se rýpadlo pohybuje v nebezpečném pásmu s rizikem, že narazí na nevybuchlou leteckou munici z druhé světové války pocházející z náletů na chemičku v Litvínově. Jojo, těžký je život horníka v drsném, ale krásném Severočeském kraji. 

Já se těším na srpen, kdy se sem vrátíme s foťákem i kamerou a budeme si přát jen a jen krásné počasí, protože příležitost jezdit v hnědouhelné pánvi se nemusí opakovat. Někdy je opravdu zvláštní, kolik úsilí jsou někteří lidé ochotni obětovat pro unikátní fotku.

Na závěr děkujeme celému týmu SD Bílina v čele s Lukášem Kopeckým za super podporu v naší první expedici do středu země.