Cannondale Jekyll vs. Scott Genius TEST #2

Bike Ride

S nastavenými a patřičně naleštěnými biky jsme tedy konečně vyrazili na obvyklá testovací místa a pro focení jsme zvolili lokalitu uprostřed parku Hostivař. Ti, kdož někdy měli možnost tato kola sedlat, mi asi dají za pravdu, že možnost měnit zdvih a charakter biku v takovém rozsahu, v jakém to nabízejí oba testované exponáty, je ojedinělá. Obě dvě nastavení se od sebe opravdu diametrálně liší. O to víc nás zajímalo, jak se budou lišit tahle dvě kola navzájem a věřte nebo ne, bylo to velké překvapení.

Hned první dojem z posedu naznačoval, že Scott bude inklinovat více ke švihákům, zatímco Cannondale bude doma více v enduro a sjezdových pasážích. Scott svou kratší a vyšší stavbou doplněnou navíc o strmější hlavový úhel vyniká XC obratností. Oproti tomu delší Cannondale s níže situovaným středem a vůbec celým svým těžištěm, delším rozvorem a vyšším úchopem, působí na první osahání jako stabilní enduro bike se vším všudy.

V terénu nejprve nastavujeme biky na plné zdvihy a zkoušíme jim dát co proto. Několikrát střídáme Genia se Scalpelem na stejných pasážích a jen si potvrzujeme naše předpoklady. V disciplíně "stabilita" ve vyšších rychlostech a prudších pasážích vítězí Jekyll. Klidněji se ovládá, lépe drží stopu, v zatáčkách zbytečně neznervózňuje. Subjektivně mu prostě drsnější jízda sedí o trochu víc než Scottu.

Scott je při strmějších sjezdech oproti Jekyllovi více nervóznější. Občas si na něm připadáte jako na koze. Vinu na tom bude mít zejména strmější hlavový úhel a kratší rozvor, ale také výše položený střed. Scott má navíc i níže položená řidítka oproti Jekyllovi, takže posed na něm je sportovnější, byť oproti XC strojům výrazně kratší a vzpřímenější.

Druhá část pak spočívala v ryze XC části testu. Zdvihy kolem stovky milimetrů jsou pro tyto disciplíny typické, takže tlumiče putují na spodní hodnoty, vidlice taktéž a my začínáme testovat švihové, akcelerační a záběrové vlastnosti našich nových XC mazlíků.

Necelých třináct kilo občas váží nejeden XC celoodpružený bike, takže naše specifikace "původně" enduro biků rozhodně nějakou extra nadváhou netrpí. Kdo by ale očekával, že se z endur stanou XC speciály, bude zklamaný. Ano, zdvihy a charaktery odpružení se XC strojům přiblížily, ale co se nezměnilo, je posed. iXCéčkaři jsou totiž zvyklí na daleko nataženější sportovnější pozici za řidítky zatímco krátké rámy (z XC pohledu) a představce našich dvou testovaných kol přeci jen nezapřou, že sedíte na uměle "dotvořených" XC strojích.

Vzpřímená pozice prostě naštelováním vidlic ani tlumičů nezmizí a výše položená řidítka také ne. To má za následek zejména v prudších stoupáních tendenci zvedání na zadní kolo. To se projevuje o malinko víc u Scottu, než Jekylla, ale nikterak zásadní rozdíl v tom není. Správnou prací s těžištěm dokážete mnohé eliminovat a po chvilce zjistíte, že i se zapnutými vyššími zdvihy si biky ve výjezdech docela dokáží poradit.

Co nás hodně překvapilo, byla skutečnost, že oba dva stroje výborně eliminují vlivy šlapání na odpružení. Ani při poměrně silové akceleraci se zadní stavby zbytečně nepropadají a nekonzumují část vašeho výkonu. Tady je potřeba přiznat, že v disciplíně "XC" se misky pomyslných vah naklápějí více ve prospěch Scottu. Okřídlená a často používaná formulace o živějším ovládání kola prostě tak nějak samozřejmě teď přichází na jazyk a tam, kde Scott se Scalpelem díky němu prohrával, tak v tuto chvíli vítězí. Ono popsat naprosto správně a přitom jednoznačně rozdíl mezi těmito dvěma koly není vůbec jednoduché. Napadla mě v tomto ohledu ještě jedna taková malá paralela, která se některým možná nebude líbit, ale ti, kteří zkusili, tak budou vědět daleko lépe "co tím chtěl básník říci". Rozdíl mezi Geniem a Jekkylem na mě totiž působil tak trochu jako rozdíl mezi 26ti a 29ti palcovým kolem, přičemž pomyslným twentyninerem byl v tomto případě Cannondale.

Soustředíme-li se na charakter a funkci odpružení, musíme konstatovat, že ačkoliv se oba dva stroje foukají na výrazně rozdílné tlaky v tlumičích, zásadní rozdíl v jejich fungování není. Oba implicitně po správném nastavení využívají spíše větší SAG a oba by se daly nazvat slušně progresivními "houbami". Scott měl poněkud tužší zpětný doraz tlumiče, který na sebe občas upozornil malým ťuknutím, které ale nešlo eliminovat úpravou zpětného odskoku. \U Cannondale jsme zase měli pocit, že jsme neustále někde na 50% SAGu nicméně nadoraz jsme tlumič nikdy nedostali a zadní stavba pracovala zejména na kořenech a ve sjezdech bez zaváhání.

Co se týká osazení, tak ve specifikaci musíme v obou případech pochválit trojpřevodníkové kliky. Díky nim jsme si mohli užívat jak velmi rychlé sprinty po lesních i polních cestách, tak zkoušet náš technický um při extrémních výšlapech strmých stoupáků na tak zvaného kašpárka, kde se ukáží mezní vlastnosti rámu a jeho geometrie stejně tak jako záběrové funkce použitých plášťů.

Poslední zmínku týkající se našich jezdeckých zkušeností s těmito koly věnujeme lockoutu. Oba dva biky ho mají k dispozici. Cannondale pouze na přední vidlici, Scott pak také na zadní stavbě. Přiznám se, že já osobně jakkoliv fandím a jsem příznivcem měnitelných zdvihů a teleskopických sedlovek, lockouty prakticky nepoužívám a jediné, kde bych si dokázal představit, že by měly opodstatnění, je na NorthShore ve Vancouveru. Tam pokud nemáte auto a jste nuceni se na vrchol dostat po svých by bylo zablokování tlumičů na těch několik kilometrů klikatých silnic asi opravdu přínosem. U nás ale při běžném ježdění důvod využívat tuhle funkci opravdu nenalézám. Ano, kompletní lockout u Scottu funguje výborně a kdo chce, tak má možnost ho velmi jednoduše aktivovat. U zadní stavby ho můžete využít pouze u zdvihu 95 mm, v případě přední vidlice ho pak můžete aktivovat kdykoliv při jakémkoli nastaveném zdvihu.