Čtení na neděli 5

6. závod – MIEDERS 12, září:

Nejtěžší závod celé série byl nachystán jako vyvrcholení nakonec. Čekalo nás krátkých 70 km, ale převýšení 3700 metrů. Závod se jel ve Stubaitalu, 10 km od Insbrucku po Brennerské dálnici. Okolní kopce nevěštili nic dobrého, takové samé dvojnásobné Sněžky. Paní domácí s příjemného penzionu u večeře hlásila na zítra 10 stupňů a déšť, ale tím mně nemohla překvapit. V sobotu ještě proběhl závod štafet, který vyhráli místní „taťkové“. V neděli se předpověď paní domácí splnila a bylo zle.

Tento závod byl zařazen do bodování UCI a byl označen jako E1. Na startu nechyběla celá rakouská maratónská špička a jelikož jsem byl do 20. místa celkové klasifikace musel jsem stát mezi nimi. Po startu nás městečkem provedli dva „Harleyáci“ na obrovských mašinách a hned za městečkem jsme dali „malý“ a hodinu jsme stoupali. Občas jsme si dali 100 metrový sjezdík po šotolině, ale celkem nuda. A to už se před námi tyčil vrchol zvaný Hochserles. Docela vtipný, ale to už jsme sjížděli přírodní sáňkařskou dráhu. Se mnou ve skupině jel borec na prototypu celokarbonového kola nejmenované značky a to kolo mu strašně vrzalo a praskalo. Když jsme vjížděli ze šotoliny do lesa tak jel přede mnou a v takových 50 km/h mu uletěla zadní stavba. Rakušan se neuvěřitelně vyválel a byl dost v šoku. To že se mu nic nestalo byl jen zázrak. Kolo mu drželo pohromadě jen díky řetězu a lankům. Jeho komentář: „Mein Fahrrad ist kaput“ hovoří za vše.

Ani jsme si neodpočinuli a už jsme zas stoupali. Opět hodinu do kopce a zase 10 minut z kopce. Povrch byl podobný jako mají Sudety a tak jsem po 25 km musel měnit špalky. To mně trochu znervóznilo, protože přede mnou bylo ještě 5 ostrých sjezdů, ale měl jsem ještě jedny náhradní. Pod třetím výjezdem ze sedmi míjíme cirkus, který se utábořil na parkovišti pod lanovkou. Třetí výjezd byl největší, byl to naprostý očistec. Začínáme stoupat nenápadně: serpentiny jsou celkem pohodlné na prostřední převodník. Po deseti minutách se dostáváme na modrou sjezdovku a vidíme na druhé straně sjezd který budeme muset absolvovat. Když jsme vyjeli modrou, tak na nás čekal bufet ale hlavně sjezdovka červená!! Nevím jestli někdo už jel nahoru po červený, ale není to dobrý nápad. Docela bych uvítal tak převod 15/40, protože jsme šli asi 800 metrů pěšky. Nějaká babička - turistkyně nám ale říkala, že to nevadí, ani ten první to prý nevyjel. Ovšem ani nahoře jsme nevyšel z šoku. Potom co jsem se vyplazil nahoru, sednu na kolo a po modré sjezdovce s mokrou trávou jsme drandili dolů. Takovou zábavu bych každému doporučoval: max. rychlost asi 30 km/h, pádu během dvou kilometrů asi 50. Kdo tohle sjel bez pádu tak mu postavím pomník.

Po šedesáti kilometrech jsem přijel do prostoru cíle a trochu bez šťávy jsem zahnul opět na oblíbený kopec Hochserles. Po hodině stoupání jsme jeli trochu jiným sjezdem a k mé škodě jsem už nemohl brzdit. Prostě prostředí a masy vody se postarali o to, že mi došly všechny tři!!! sady brzdových gumiček. Trošku jsem obrzdil ráfky, ale rozhodně - "kov na kov" dobře nezastavoval moje kolo. Po tomto závodě jsem musel vyměnit kompletně c lanka a bovdeny, řetěz, pneumatiky, kazetu atd. Ale byl to nejtěžší maratón a zároveň nejhezčí v mém životě a doporučuji všem extrémistům. V roce 2005 se jede v létě, takže by mělo být sucho. V cíli mi sdělili dobré 25. místo – takže dobrý. Ještě sbalit si věci a 550 kilometrů + jedna zácpa u Mnichova domů.

Top Six je prestižní série a trošku se divím, že tam čeští bikeři nejezdí. Ve výsledkách jsem objevil akorát dva: a to Ivana Rybaříka (vítěz Maria Schmolln 2003) a Petra Cirkla, který závodí za Hrinkow (hl. sponzor série). Některé závody jsou opravdu blízko „čáry“ a z Jižních Čech je to blíže než do Prahy a na Moravu. Značení tratí je velmi dobré (až na Steyr), bývají šipky na zemi, natahané mlíko, pořadatelé kam oko dohlédne – většinou místní hasiči. Co se týče občerstvovaček, bývají tak po 20 kilometrech zásobené Power Bar tyčkami, Red Bullem, a klasikou ve formě iontových nápojů, banánů a různých místních specialit. Pivo tam rozhodně nenajdete, stejně jako jiné kalorické bomby jako u nás. Trať je vždy jen jedna, Medium ji jedou jednou, Extreme dvakrát. Má to své výhody: když jste na tom špatně, tak se v půlce maratónu objevíte u svého auta a to platí i u technických potíží. Ovšem je to i trošičku nápor na psychiku zatočit do druhého kola:o)). Co se týče závodníků, konkurence je dost ostrá. Startujících bývá okolo 100 na Extreme trati a 300 na Medium trati. Těch 100 Extreme lidí by se teoreticky vešlo do první pětistovky na „Králi“ na dlouhý. Občas se objeví i superprofíci typu Rametsteiner, Soukup, Lakata, Obwaller, Bettin, Acquaroli atd. Nakonec jsem skončil v celkovém pořadí na Extreme trati na bombastickém 12. místě takže si sebevědomí rozhodně můžete zvednout. Každopádně to stojí za vyzkoušení. Náklady jsou kapánek vyšší (děkuji rodičům za přísun celoevropské měny a Karolínám za podporu), ale zážitky, lidé okolo a tratě rozhodně stojí za to a ještě navíc na každém závodě dostanete vždy nějaký ten suvenýrek…. Pokud jsem Vás nalákal tak začněte trénovat, opravdu to chce mít dost fyzičku. Více podrobností se dozvíte na www.top-six.at a případné dotazy směřujte na sem.

Text: Kuba Nepraš