Iron Bike 2013 na vlastní kůži

Jak to šlo, etapa po etapě

PROLOG SOBOTA 20.7. Limone Piemonte, délka: 2,2 km, převýšení: 55 m
Od půl osmé večer je sraz všech bikerů na malém náměstí v Limone. Startuje se hromadně na dvě skupiny. Jedou se dvě kola v úzkých uličkách, zpestřením jsou krátké, ale prudké schody. Do finálového kola, kam postupuje prvních 30 nejrychlejších mi chybí nějaké ty vteřiny a tak sleduji finále už v kempu, v jehož těsné blízkosti se také projíždí. Prolog vyhrává Jan Fojtík a při pozdější společné večeři o několika chodech se obléká do dresu leadera Iron Biku. Po večeři následuje briefing k zítřejší 1. etapě in italiano, potom i v angličtině.

1a Tappa: Neděle 21.7. Limone – Vinadio, Limit: 6-9 h, délka: 75 km, převýšení: 2460 m
Před devátou ranní je společný start z náměstí plného lidí, výborná atmosféra, nad námi vrtulník a jedeem!. Prvních 7 km se jede mírně z kopce po silnici do Vernante. Následuje neměřený kopec s převýšením 600 metrů, kdy je začátek po šotolu, který se mění postupně v hrubší šotol. První půlku kopce se snažím držet vepředu asi v 15-ti členné skupině, kde jsou standardně také bratři Fojtíkové. Později si vystupuji do svého pohodlnějšího tempa. Kamenitý sjezd jedu pomaleji a přední přefouknuté kolo mi uskakuje, ufouknutí nechávám na první občerstvovačku. Po technicky náročnějším sjezdíku trailem, jedeme podél řeky krásným singlem a po pár kilometrech začínáme stoupat do hor po rozbité kamenité cestě. Od 1700 m.n.m. je úsek měřený až k nádhernému jezeru, kde přistává vrtulník. Přijíždím v laufu a euforii k občerstvovačce, kde do sebe cpu cukry v podobě coca – coly, banánů, čokolády, nutely.

Po pár minutách přistává vrtulník a společně s dalšími 5 bikery letíme na Cima Rima. Užíváme si společně každou vteřinu, počasí přeje, výhledy na okolní hory jsou fascinující a jedinečné. Po přistání na kopci se vrací vrtulník pro naše kola. Jedeme měřený sjezd překrásným technickým singl-trekem, když druhá půlka sjezdu je technicky jednodušší o to rychlejší a jezdivější. Do cíle 1.etapy dojíždím se ztrátou cca 40 minut na vítěze. Po sprše si jdu pro jídlo, cpu se, následuje strečing a probíráme s klukama bezprostřední dojmy a zážitky z dnešního dne. Kempujeme pod horami na kraji vesničky Vinadio, která je obehnána hradbami. Po briefingu jdeme na kopec, kde je v krásné kamenné krčmě výborná večeře, včetně velmi dobrého italského vína.

2a Tappa: Pondělí 22.7. Vinadio - Pontechianale, Limit: 9-13 h, délka: 90 km, převýšení 4245m
S výjimkou první etapy je start každé další etapy po malých skupinkách, podle celkového pořadí, kdy nejprve startují ti nejpomalejší a poslední ti nejrychlejší. Z Vinadia stoupáme do Sambuca na start první měřené rychlostní zkoušky. Jedeme kopec po šotolinovo –kamenité cestě s krásnými výhledy na nejbližší masivy hor. Posledních 300 výškových metrů se kolo tlačí a nese do Passo Gardetta. Po technickém, ale krásném sjezdu cestičkou pro jednoho je velká občerstvovačka a z Villara začíná druhá special prova až na nádherný vrchol hory Monte Belino, v nadmořské výšce 2950 m. Minulý rok jsme tady tlačili kola ve sněhu, mlze a teplotě kolem bodu mrazu. Letos nám počasí přeje a ani na vrcholu nemusím nic přioblékat. Od vrcholového kříže sbíhám po suťovo-kamenitém korytu singlu, až o pár set výškových metrů níže se dá pomalu sjíždět, aby se potom zase sebíhalo.

Dojezd, přesněji řečeno seběh je korytem plným dropů, kořenů a kamenů a hodně prověří nejen moji morálku. Etapu jsem pojal v ekonomické vytrvalosti a zvládnul jsem ji za 10 h a 30 minut. Odměnou pro všechny je kemp v 1600 m.n.m u překrásného jezera obklopeného horami. Všichni z naší výpravy už jsou v cíli, kromě Bohouše Bábora, o kterého začínáme mít strach, nakonec vše dobře dopadá a poté, co ho vidíme z kempu jak opatrně sjíždí, ho jdeme přivítat. Bohouš je solidně vyčerpaný a je rád, že se dostal do cíle, stihla ho bouřka a hlavně, i když to nepřizná, si musel nehorázně vytrpět s dost pochroumaným kolenem, se kterým na Iron Bike odjel. Do dalších etap už náš "sportovní ředitel", tvrďák a skvělej chlap kvůli zdravotním obtížím s kolenem nenastupuje :-).

3a Tappa: Úterý 23.7. Pontechianale – Cavour, Limit: 9-11 h, délka:67 km
Dnešní začátek etapy nám zpestřuje jízda sedačkovou lanovkou do 2,4 km nadmořské výšky a zpříjemňuje téměř azurové počasí :-). Během jízdy lanovkou si užívám překrásná panoramata a výhledy na hory i jezero, u kterého jsme na dnešek spali. Od horní stanice lanovky začíná special prova tříkilometrovým, fantastickým, zároveň adrenalinovým a nebezpečným traverzem. Po necelé hodině tlačení jsme odměněni sjezdem po úzké rozbité cestě. Z údolí Giargiatte začíná "pochoďák" s kolem s 800 metrovým převýšením k horské chatě Rifugio Quintino, kde je malá občerstvovačka. Tlačení a nesení kola pokračuje po cestičkách pro zdatné vysokohorské turisty. Člověk má co dělat, aby to tady zvládnul po svých. Na občerstvovačce po special stage se potkávám s Pavlem Juráčkem. Dobrých 15 minut se cpeme, další jídlo beru do kapes u dresu, co se do nich vejde. Můžeme si odpočinout v dlouhém 20-ti kilometrovém sjezdu, který je výjimečně asfaltový. Do Cavour do base kempu přijíždím opět plný neskutečných zážitků. Dávám sprchu a sotva do sebe dostávám nějaké to jídlo, odjíždíme na náměstí, kde se jede druhá special stage ve formě prologu na 2. kola. Říkám si, že pojedu výletně, ale náměstí a celý okruh je plný lidí a atmosféra fantastická, takže jedu první kolo dobrejch 80% svého maxima, druhé kolo už je klasický "šrot". Do druhého kola i do cíle se sjíždí po dlouhých a táhlých schodech a dá se to tady pěkně pustit.

Dnešní den je korunován výbornou slavnostní večeří o několika chodech. Po večeři odcházíme na obrovskou louku, kde už je připravené velké pódium s hudbou. Slavnostně se dekorují a vyhlašují vítězové etap v jednotlivých kategoriích. Jan Fojtík dostává nádhernou trofej IRON BIKERA, Belgičan Elias zase pohár za statečnost, když dokončil etapu s roztrženým stehenním svalem a kolenem(poté co mu to zašil motorkář přímo na trati). Na vyhlášení a party je tady snad každý obyvatel městečka. K 20.výročí Iron Biku připravili pořadatelé společně s městečkem obrovský, neopakovatelný a dech beroucí půlhodinový ohňostroj pod hvězdnou oblohou :-)

4a Tappa: Středa 24.7., Cavour – Torre Pellice, Limit: 8-12 h, délka:90 km, převýšení: 3615 m
Dnešní etapa startuje z náměstí a jede se 1 měřený okruh jako včera navečer. Po měřené erzetě nás čeká neměřený kopec s kilometrovým převýšením. Nějak jsem to dnes ráno podcenil se snídaní, naštěstí mě od totálního hlaďáku zachraňuje jablečný sad ještě v nížině:-) a první půlku kopce jedu na 1 gel a 3 jablka. Na občerstovačce se pořádně najím a přes obrovský lom a sedlo Collet Valanza sjíždíme do Villar Pelice. V Perutsel začíná druhá měřená zkouška, přes vrchol Chiot Cavallo končící u Rifugio ai Sap. Etapu dokončuji společně s portugalským bikerem. Po 4 dnech jsem totálně dodevastoval 2 páry treter. Jedu do městečka podívat se po nových, nakonec mi půjčuje Pavel Juráček svoje druhé a já jsem šťastný jak malý kluk.

5a Tappa: Čtvrtek 25.7., Torre Pellice - Pramollo, Limit: 8-12 h, délka:78 km, převýšení: 3415 m
Po pár kilometrech krásného bikování po vlnité lesní cestě, stoupáme po kamenito travnaté cestě k první občerstvovačce Ponte Poutas. Po tradiční druhé snídani jedu v klidu 5-ti kilometrovou asfaltovou stojku s průměrným sklonem cca 20-25 %. U horské chaty Rifugio Barbara je občerstvovačka a také začátek měřené provy. Na konci prvního stoupání na mě padá lehká krize a místama se mi motá hlava. Sjezd jedu opatrněji a na jistotu. Druhý "Berg" je hodně výživný. Sjezd nejedu, ale téměř hodinu sbíhám korytem, až úplný konec klesání se dá jet. K lanovce, kde je zároveň občerstvovačka, přijíždím řádně vycukrovaný a čokoláda, sušenky a cola je pro mě v danou chvíli největší štěstí a slast. Do kapes a pod dres beru další čokoládu, abych se na lanovce nacpal, až je mi skoro špatně. Dlouhý, kamenitý a dosti rozbitý sjezd dokonale prověřuje moje ruce, výdrž a soustředění. Sjezd je nebezpečný, dá se tady, ostatně stejně jako kdekoliv jinde, rozbít kolo, sebe, necítím už ruce, zápěstí. Nakonec to nějak dávám. U neutrální občerstvovačky si dávám colu a výborné čokoládové bonbony.

Posledních 7 km do cíle mi trvá téměř dvě hodiny – traverzuje se technicky náročným, ale krásným singlem. Maximální limit stíhám jen tak tak a klukům se svěřuji, že to byla pro mě zatím nejtěžší etapa. Odměnou pro všechny je poklidný menší kemp, skvělá večeře od srdečných, velmi vstřícných a pohostinných místních lidí.

6a Tappa: Pátek 26.7., Pramollo – Rifugio Selleries, limit: 7-12 h, délka: 85 km, převýšení: 3550 m
Z Pramolla stoupáme po šotolinovo – kamenité cestě, nejprve mi to moc nejede, potom se rozjíždím a hodně bikerů předjíždím, v následném sjezdu předjíždí většinou zase oni mě. Po sjezdu stoupáme po asfaltové stradě k občerstvovačce a k tunelu- štole, kde se stejně jako loni jede special prova. Jede se s čelovkou mezi kolejema, každou chvilku číhají nástrahy v podobě výhybek, stropy se místama snižují, kape z nich voda – no celkem opět zajímavá a pestrá rychlostní zkouška. Druhý kopec dnešní etapy je měřený včetně sjezdu. Každou etapu s výjimkou první se snažím jet stejné tempo, tak abych se vešel mezi dolní a horní limit a zároveň byl schopný nastoupit i do následujících etap. Jdu od etapy k etapě, od kopce k dalšímu kopci, od sjezdu k dalšímu sjezdu, od kilometru ke kilometru.

Také dnešní etapu se mi daří dokončit v limitu. Cíl je 5 km před horskou chatou Rifugio Selleries, takže dojezd k chatě už je hodně pomalý a na pohodu, ono to jinak už ani nejde, únava už je obrovská a v hlavě už dopředu začínám myslet na zítřejší den, kdy nás čeká etapa královská. Také při dojezdu zjišťuji, že smrdím víc než klasický dobytek – jelikož se na mě slétává snad všechen hmyz z širokého okolí. K horské chatě přijíždím okolo 5 hodiny a tak mám nějakých 15 hodin na regeneraci, před zítřejší etapou, kdy pojedeme na Chaberton.

7a Tappa: Sobota 27.7., Rifugio Selleries – Sestriere, limit:7-11 h, délka: 94 km, převýšení:3860 m
Na dnešek jsem se z celého týdne nejlépe vyspal. Nevím, jestli to bylo skvělým místem, kde se dnes spalo, horským vzduchem, ale každopádně to byl první předpoklad ke zvládnutí Chabertonu i celé etapy. Po nádherném singlu po hřebeni přijíždíme k pevnosti Forte Fenestrelle. Odtud začíná první prova speciale v podobě 4000 schodů dolů. Začátek se snažím jet, potom už schody rychle jdu, místama se snažím sbíhat. Přeci jenom už jsem unavený a nemám na to je jet. O nic mi nejde a tak obdivuji excelentní techniku Mathew Page a Honzy Fojtíka. Po tom co se nějak dostanu dolu a zvládnu bez rozbití sebe i bika i tuto měřenou část, čeká na mě a ostatní bikery dole pod pevnostní občerstvovačka, kde je potřeba řádně doplnit cukry na další kilometry.

Neměřený úsek jedu s Tomaszem Sodowskim a Patrikem Bártíkem a sobě i jim připomínám místo, kde jsem byl loni v totální krizi, vyčerpaný a nemohl jsem jet dál. Nyní se cítím výborně, je krásný den a já mám obrovskou chuť do dalších kilometrů, dokonce tak, že podjíždím i tak výbornému bikerovi, jakým Tomasz Sodowski bezesporu je, také to je tím, že Tomasz prožívá momentálně nějakou větší morální krizi, já vtipkuji, naopak Tomasz zrovna náladu na vtípky moc nemá. Projíždíme historickým dějištěm a sportovišti zimní olympiády – Pragelatem, stoupáme k lanovce, po výjezdu sedačkou je nádherný lehce technický sjezd, nejprve po černé sjezdovce, později krásným singl-trekem.

Na občerstovačce ve Fenils se potkávám s Pavlem Juráčkem, nacpu se k prasknutí, co se vejde dávám do kapes u dresu a vydávám se pokořit Chaberton. Jedu si svým stálým vytrvalostním tempem a i přes velké vedro se mi jede dobře. Po hodině doplňuji vodu a osvěžuji se u na dlouho posledního pramenu, potom ještě chvilku v sedle kola a začíná se tlačit. Jde se mi vedle kola dobře a pár bikerů i předejdu. Na vrcholu Chabertonu jsem ve 4:45, bůh je s námi – obloha téměř vymetená, 21 st. C v nadmořské výšce 3100 m. Každý z Iron bikerů, má zde nárok max. na 2 dcl coly, trochu vody a kousek čokolády – toť vše. Mám 1 h a 15 minut na to, dostat se dolů do 1300 m.n.m k lanovce.

Do sedla sjíždím opatrně suťovým singlem, dalších 1000 výškových metrů musím po svých, beru to hlava nehlava, kam se na mě hrabe divoký dobytek :-), jsem z toho snad víc zpocený a zadýchaný, než kdybych jel šrot do kopce. Odměnou mi je rychlý singl v lese. Jedu totální šrot, že se snad někde zabiju, ale chci to stihnout na lanovku. Po sestupu feratama se mi rozpadá pravá tretra na dvě půlky, takže posledních cca 8 km k lanovce jedu bez podrážky nezacvaknutej. U lanovky jsem 10 minut po šestý- obsluha, pořadatelé i občerstvovačka ještě funguje, takže nahoru mě ještě v pohodě pustí. "Vajíčkař" ještě s jedním borcem mě slepují kobercovkou tretru a hurá na lanovku, kde se standardně láduju všemožným sladkým. Čeká mě neměřený 7 km dlouhý dojezd s 300 m převýšením.

Do cíle v Sestriere dojíždím 5 minut před maximálním limitem, vyčerpaný, ale obrovsky šťastný, že jsem zvládnul i královskou etapu přes Chaberton. Každodenní dřina a bolest je odměněna nádhernými, nevšedními místy, respekt i obdiv budícímí horami, pestrostí a nesčetným množstvím neopakovatelných zážitků a ohromnou euforií po každé dokončené etapě. Nad velkou fyzickou a psychickou únavou převažovalo obrovské množství vyplavených endorfinů a tak i po 7. etapě jsem si dokázal dělat srandu nejen sám ze sebe a pořád byla nálada, chuť a energie na vtípky a zábavu s okolím a kamarády.:-)

8a Tappa: Neděle 28.7., Sestriere – Sauze d´Oulx, limit 4:30-6:30 h, délka: 65 km, převýšení:2340 m
Začátek poslední etapy je ve znamení lanovky do 2700 m.n.m., odkud se jede měřený úsek singl trailem, když se spadne za necelou půl hodinu o 1200 výškových metrů. Na občerstvovačce se do sebe snažím dostat ještě nějaké jídlo a pořád to ještě jde. První půlku kopce se mi nejede moc dobře a cítím na sobě, že jsem lehce na hraně vyčerpání, naštěstí krizi překonávám a ke konci prvního kopce už se mi jede o mnoho lépe, takže si sjezd jezdivým trailem užívám.

Údolím přížjdím do Fenils, odkud jsme včera jeli na Chaberton. Podruhé bych tam dnes už nejspíš nevyjel. Naštěstí se jede jenom hodinový kopec nad městečkem, poslední sjezd je koryto plné velkých kamenů, tak to jdu raději pěšky a na jistotu. Abych na letošní Iron Bike nezapomněl, tak pár kilometrů před cílem je to ještě hodně do kopce a ještě se víc než dost i tlačí. Nakonec stíhám limit i poslední etapy a protínám cílový oblouk na náměstí v Sauze d´Oulx.:-)

Od 16 hodin je slavnostní vyhlášení. První tři místa obsadí čeští bikeří. Loňské vítězství obhajuje Ondřej Fojtík, na druhém místě je jeho bratr Jan Fojtík a 3. místo ukořistí Radoslav Šíbl. Potom ještě vyhlašování veteránů a dvojic, po kterém následuje slavnostní ceremonie všech letošních finišerů Iron Biku, když si i já můžu pogratulovat s dalšími 45 finishery, mezi kterými nechybí ještě z české výpravy Pavel Juráček. Každý dostáváme krásné tričko speciální edice 20.výročí Iron Biku a pamětní destičku-medailonek na krk, kde má každý vyryté svoje jméno a příjmení.