Island - Krajina ledu, ohně a neprobádaných trailů

Už od počátků mého ježdění jsem sledoval filmy New World Disorder a toužil jsem na biku jezdit sypký terén, jako jezdí kluci v Utahu...

Autor: Viktor Novák
Foto: Klaudie Neupauerová
Island - Krajina ledu, ohně a neprobádaných trailů

Vždy mi to připomínalo ježdění v prašanu na lyžích. Na google mapách jsem strávil hodiny hledáním toho správného místa. Vždy mi však do oka padla nějaká exotická destinace, protože na Slovensku ani v Evropě na to moc možností nemáme. Velmi dlouho mi v hlavě vrtal Island, a to hlavně po zhlédnutí filmu Ashes to Agassiz (trailer zde), ve kterém měli jezdecký segment právě z této země. Letos se mi tam díky Klaudii Neupauerové podařilo dostat na desetidenní biketrip a nakonec se z toho vyklubal jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě.

Před odletem jsem si o Islandu něco přečetl a připravil jsem se na hnusné, větrné a deštivé počasí. Trochu mi to i padlo vhod, chtěl jsem otestovat nové nepromokavé oblečení, které jsem obdržel od německé značky Maloja. Den, kdy jsem přiletěl do Reykjaviku, byl však první a poslední, kdy jsem ho využil. Nevím, jestli jsme vychytali nějakou anomálii, ale každý jeden další den výletu jsme měli slunečno, téměř bez jediného oblaku. Nad tím počasím, které jsme tam měli, kroutili hlavami i lidé, kteří žijí na Islandu roky.

V Reykjaviku mě vyzvedla Klaudia, která na Islandu pracuje jako Glacier guide a zároveň jezdí na biku a lyžuje. Vybalil jsem z krabice můj Cannondale Habit, který jsem dostal na cestu od obchodu Kolovna a spolu se všemi věcmi jsme ho naložili do starého amerického Fordu Espace, ve kterém jsme plánovali přežít celý trip v různých kempech. V Evropě bychom ho považovali za terénní auto, ale oproti obrovským autům, které jezdí na Islandu, jsem si připadal jako v „malém městském autíčku”. Na Islandu totiž nemají mnoho asfaltových cest. Jedna vede kolem celého ostrova, ale pokud se chcete podívat do vnitrozemí, potřebujete skutečný offroad, protože jsou tam jen štěrkové cesty. Mimochodem, skvělé na gravel kola.

Během tohoto výletu jsme si naplánovali procestovat jen jih Islandu a to bylo docela dost kilometrů. Pro bikování jsme vybrali tři hlavní lokality: Landmanalaugar, Pakgil a Thorsmork, přičemž na začátku jsme vyrazili do Landmanalaugaru. Trvalo nám to asi čtyři hodiny po prašných cestách. Naštěstí řídila Klaudia a já jsem se mohl kochat výhledy na úžasnou a rozmanitou krajinu. Občas jsem se dokonce přistihl, jako zírám s otevřenými ústy. Těsně před cílem jsme ještě museli autem přebrodit dvě řeky, až jsme dorazili do kempu, který mi připomínal basecampy z Himálaje. Všude kolem se tyčily úžasné kopce, tvořené ze sypké sopečné šotoliny a hlíny. Bylo sice sedm hodin večer, ale ani jsme si nerozložili stany, rychle jsme poskládali kola a vydali jsme se na nedaleký trail na kopec Suðurnámur, kde jsme strávili asi čtyři hodiny ježděním a focením. Tmy jsme se bát nemuseli, v létě totiž slunce na Islandu téměř nezapadá, jen se ve dvě ráno skryje za kopec a po třetí znovu vyjde o kousek dál. Díky tomu jsem měl docela problém se spánkem, ale nějak mi to nevadilo, alespoň bylo více času na ježdění.

Další den jsem chtěl objevovat freeridové terény mimo chodníky, ale po pár pokusech jsme to museli vzdát. Zastavily nás mohutné řeky, které tekly z tajících ledovců. Zamířili jsme tedy na kopec Bláhnjúkur o výšce 940 metrů nad mořem. Většinu času jsme nesli biky na zádech a výšlap nám trval asi hodinu a půl. Na vrchu jsme potkali skupinku Američanů, kteří nevěřícně koukali, zda jdeme jezdit na bicích to, co oni právě sotva vyšli pěšky. Přece jen na Islandu celkově nepotkáte mnoho bikerů. Z vrcholu je skvělý kruhový výhled, všude kolem to vypadá jinak a každý kopec hraje jinou barvou. Pouštíme se dolů a užíváme si skvělý sjezd místy po trailu a místy mimo, „surfováním“ v černém prachu. Před dojezdem do kempu ještě musíme přebrodit ledovcovou řeku s biky nad hlavou, což není pro nohy věru nic příjemného. Na oplátku jsme si v kempu dopřáli koupání v geotermálním prameni, který měl podle mě tak 50 ° C a doslova jsem se tam vařil. Takzvané hot-poty se na Islandu nacházejí téměř všude a jsou skvělou regenerací po celém dni bikování.

Z Landmanalaugaru jsme vyrazili do Pakgilu, což je horská oblast poblíž ledovce Mýrdalsjökull. Cestou tam jsme strávili den u oceánu na jižním pobřeží, touláním se po plážích, útesech a vodopádech. Každé místo, které jsme navštívili, bylo naprosto magické a já jsem si připadal jako na jiné planetě.

Díky koronaviru byla všechna místa, která jsou i díky instagramu vždy přelidněná, zcela bez lidí a my jsme si mohli užít jejich atmosféru naplno.

Z hlavní asfaltové cesty jsme znovu odbočili a cestovali údolími vytvořenými ustupujícím ledovcem, dokud jsme nedorazili do kempu v nádherném údolí obklopeném obrovskými horskými stěnami pokrytými zeleným mechem. Bylo to asi jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy kempoval. Zajímavostí byla jeskyně, kterou místní správci přetvořili na jídelnu a místo ke grilování.

Dorazili jsme pozdě večer a na recepci jsme se informovali o okolních trailech. Všechny trasy byly dost dlouhé, určitě alespoň na půl dne, tak jsme se vydali jen na nedalekou horu, tvořenou ze sypkého písku a hlíny. Několikrát jsme si ji vyšlapali a spouštěli jsme se dolů vždy jinou lajnou, zanechávajíc za sebou stopy podobně jako lyžař ve sněhu. Tento typ ježdění je úplně jiný než ježdění po trailu. Přední brzdu téměř nepoužíváš a zpomaluješ pomocí zatáček zadním kolem, do kterých si pomáháš pohyby pánví a zadkem. Na tomto „pískovišti“ jsme se skvěle zabavili, Klaudia si poprvé vyzkoušela tento typ ježdění a byla z něj nadšená.

Další den jsme vyrazili na celodenní bikovačku. Vybrali jsme si trail označený žlutou barvou, který vede na hřeben Austurafréttur. Trasa měla mít podle mapy 17 kilometrů s převýšením 600 metrů. Na Islandu však příliš nedbají na kvalitní mapy a přesné značení a na konci dne jsme zjistili, že jsme ušli téměř dvakrát tak dlouhou trasu. Celé stoupání jsme šlapali v sedle po příjemnější široké cestě, která nás dovedla až na nejvyšší bod naší trasy a zároveň na začátek trailu. Ve vrchních partiích jsme museli nějaký čas nést biky kvůli sněhové pokrývce na rameni. Byli jsme totiž vzdáleni jen asi kilometr od ledovce. Na vrchu se nám otevřel úžasný výhled na ledovcový serak, což jsou obrovské pilíře ledu, které se občas hroutí a padají dolů.

Dali jsme si snack, strávili nějaký čas obdivováním okolí a pustili jsme se na trail. Deset kilometrů singletrailového porna. Tak by se dal popsat náš zážitek. Bylo to prostě skvělé! Svižný trail klikatící se po hřebenech a traverzech, měnící se krajina a úžasné výhledy. Na pár místech jsme si museli dávat fakt pozor a jezdit pomalu, neboť pád do propasti na jedné nebo druhé straně sypkého hřebenu by nebyl příjemný. Zvládli jsme to bez újmy, dorazili do kempu, kde jsme ugrilovali nějaké vege dobroty, a za chvíli jsme už zničeni usnuli ve stanu.

Čekal nás přesun do poslední lokality s názvem Thorsmork. Je to jedno z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších míst na Islandu. Cesta sem však vede přes množství opravdu hlubokých a širokých řek, které by náš Fordík nezvládl. Museli jsme se tam tedy dopravit autobusem. Vypadal docela normálně, až na to, že měl podvozek více než metr od země a obrovská terénní kola. Na místě jsme měli na výběr z několika kempů a my jsme si vybrali kemp Básar. Je to jedno z mála měst na Islandu, kde jsem viděl růst stromy. Dlouho jsem přemýšlel, co mi na Islandu chybělo, a tady jsem zjistil, že jsou to právě stromy, na které jsme my Slováci zvyklí, ale tady je najdete fakt jen zřídka.

Utábořili jsme se na krásné mýtině a strávili jsme tam celý den odpočinkem a regenerací. V plánu jsme totiž měli jezdit trail z hory Magni, který je součástí trasy Laugavegur, což je asi nejznámější turistický přechod na Islandu. Chtěli jsme nafotit nějaké fotky, a tak jsme se rozhodli, že využijeme „zlatou hodinku“ při západu slunce, která zde místo naší hodiny trvá tak čtyři hodiny. Stoupat jsme proto začali až v sedm večer. Nejvyšší bod trailu se nachází v údolí mezi dvěma ledovci. Dáváme několikahodinové focení, ježdění a poslední ježdění výletu při západu slunce. Po celém tripu mi už šlapání do kopce kvůli fotkám dává docela zabrat, ale vím, že výsledek bude stát za to.

Island je v bikovém světě stále velkou neznámou a nabízí nespočet možností k objevování. Lokální biková scéna je stále v plenkách, ale pomalu se rozvíjí. Postavili tam už i pár bikeparků a můžete navštívit i Icelandic Bike farm. Je to stará ovčí farma, kde jsou traily a vzhůru vyvážejí lidi na autech s přívěsy. Výlet je však třeba velmi dobře naplánovat a přichystat se na rozmary počasí. Z finanční stánky to také není nejlevnější, ceny jsou výrazně vyšší než u nás v Evropě, ať už se jedná o supermarkety, restaurace, služby nebo ubytování. Velkou výhodou je ovšem možnost platit kartou i na nejodlehlejším místě v horách. Služby v turistickém ruchu mají fakt zvládnuté na jedničku. Angličtina je zde samozřejmostí, takže dorozumět se není problém. Navštívit Island by měl každý, kdo má rád hory a divokou neprozkoumanou krajinu, mě to tady rozhodně ohromilo a určitě se sem vrátím, jakmile budu mít možnost.

Pokračovat na: Fotogalerie

Seznam stránek článku:

  1. Island - Krajina ledu, ohně a neprobádaných trailů
  2. Fotogalerie
Přečteno - 3645x Tagy: cestování traily výlety
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníFotogalerie: Island Trip Viktora Nováka
    Fotogalerie: Island Trip Viktora Nováka
  2. OstatníTrailovné? Přispívat je normální
    Trailovné? Přispívat je normální
  3. OstatníLáká vás dovolená v Jihočeském kraji? Máme pro vás tipy na výlety
    Láká vás dovolená v Jihočeském kraji? Máme pro vás tipy na výlety
  4. OstatníSeznamte se: Viktor Novák - kopáč trailový
    Seznamte se: Viktor Novák - kopáč trailový
  5. OstatníNOVINKA: SmartMaps offline mapa celé Evropy
    NOVINKA: SmartMaps offline mapa celé Evropy
  6. PozvánkyVyražte za polskými traily
    Vyražte za polskými traily

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744