Kronplatz King MTB - krásný závod se šeredným závěrem

Závod v podání Martina

Netradičně musím v tomhle ohlédnutí začít už přípravou na samotnou akci, protože ta ji významně ovlivnila. Na závod jsem se hodně těšil a ještě tak 14 dní zpět jsem byl i hodně motivovaný, což mi bohužel překazila nemoc, která závodu předcházela. Nevadí, nenechal jsem se rozhodit a alespoň třikrát jsem krátce vyrazil na bajku do terénu kolem Prahy, abych se trochu rozjel. Říkal jsem si, že i když nebudu mít výkonnost, tak se alespoň pokochám krásnou krajinou Dolomit. Nahoru to moc nešlo, tak jsem to naháněl hlavně dolů, což vyústilo dva dny před závodem v nepříjemný pád a naražené koleno. Bezva, takže při tom kochání bude asi trochu diskomfort v podobě bolavého kolena.

Večer koukám na počasí s nadějí, že alespoň bude hezky. No, vypadá to všelijak. Po osmihodinovém trápení v autě v hustém provozu cestou tam se mi nabízí akorát pohled na mraky a mokré silnice. Nálada jde trochu dolů. Večer jen tak tak stihnu sníst večeři už v začínajícím dešti a zalézám do spacáku za vytrvalého bušení kapek na stanovou plachtu. Ve čtyři ráno se probouzím a pořád prší. Já to snad nepojedu. O dvě hodiny později se budíme, a přestože už neprší, tak ze spacáku se mi teda moc nechce.

Nechce se mi tolik, že nabírám značné zpoždění v přípravě a po tříminutovém rozjetí cestou na start se "těším" na výstřel. Startujeme. Je nás na startu docela málo, tak start probíhá v klidu, jede se, ale zatím nic hrozného, tak mě ani moc netrápí to rozjetí. Hned po krátkém protočení nohou se mi začne terén pod předním kolem nepříjemně zvedat. První problém. Fakt to nejede. Sotva držím tempo s borci okolo. Přepínám nohy na automat levá pravá a přemýšlím, jak se dostanu do cíle, protože nohy se mi postupně proměňují v něco o čemž pochybuji, že mě vyveze na vrchol tohohle kopce. Jsem v úsporném režimu, ale kopec je prudký, takže nenabírám dramatickou ztrátu.

Jsme nahoře a jede se první sjezd. Široká šotolina. To je fajn můžu se zkusit trochu dobít. Bohužel rekuperace nějak nenastává, ale zatím se vezu, tak to neřeším. Přichází první traily. Jede to pěkně, trochu mi to osvěžuje hlavu. Ze začátku mě brzdí dva borci, ale nic dramatického a hned, jak můžou, pouští mě. Paráda. Jsme dole. Teď bude chvíli "rovina". Nechávám se dojet nějakou skupinkou a hákuju to. Překvapuje mě, že se docela jede. Přichází kořenité singly, snažím se díky fullu trochu pošetřit, ale je slizko, klouže to, takže i tak mi to bere víc energie než bych chtěl. Otočka a letím údolím zpátky přes louky a brody. Mám takový falešný dojem, že jsem si docela oklepl.

Před nájezdem do hlavního stoupání na mě někdo volá, jestli nechci bidon nebo něco. Moc nevnímám tak s díky odmítnu, ale vlastně nevím, jestli jsem ho chtěl nebo ne. No nic. Cesta se zase zvedá, před sebou pořád vidím Džejkoba. Zkouším ho dojet, abych mu natočil nějaké video. Bohužel jede dobře, tak toho raději nechávám, zbývá mi přece jenom ještě pěkná porce. Ve výjezdu do sjezdovky na něj zamávám a ukážu mu palec, že jede super. Asi to pochopil tak, že má přidat a odjíždí, nebo možná já zpomaluju, nebo obojí. Nejde to, bolí to. Křeče mi brnkají už takhle od začátku, tep nejde nahoru, to je špatný. Na občerstvovačce klopím kolu a láduju melouny. Připadám si jako duch. Chci dojet. Ale jak. Točím jen ty nejlehčí převody. Po nájezdu na část trasy Gira si v zatáčkách všímám info cedulí se jmény slavných účastníků. Trochu mi to dává zapomenout na krizi a v zatáčce 7, kde je připomínka na hrdinu Gina Bartaliho, se dokonce zvedám ze sedla. Vydrží mi to fakt krátce. Konečně vidím na vrchol, ale vede k němu nejprudší část stoupání. Bolí to, ale už budu nahoře. Poprvé a pak stačí vyjet už jen dvakrát.

Tupě projíždím kolem diváků ve svojí vlastní bublině. Opět mi ten pán co byl dole nabízí, jestli něco nechci a říká, že mamka je o kousek dál. Běží vedle mě, házím mu pláštěnku, co vezu pod dresem a návleky. Míjím mamku, co si fotí panoramata. Jsem nahoře, měl by následovat hezký trail. Jsem ale unavený a tak volím spíše jistou než rychlou jízdu. Traily mě zavedou kousek pod vrchol a než se stihnu napít a vzít gel, už se jede zase nahoru. Vidím závodníky před sebou jako kamzíky ve strání. Ach jo. Podle profilu vidím, že za chvilku by měla trasa zase padat dolů a možná až moc. Očekávání se naplní. Přichází asi nejtěžší trail. Není to nic extra těžkého a být čerstvý asi bych si to užil. Ale nemám energii a všechno mě bolí. Snažím se to bezpečně a plynule sjet. Jistota tam moc není, ale daří se. Najíždím na širší šotolinu a trochu se vezu.
Očekávám poslední výjezd nahoru. V něm mě dojedou dva až tři podezřele energičtí soupeři, zkouším jednoho v oranžovém na Canondalu chytit a daří se. Jede ale dost svižně a do cíle ještě daleko. Dojíždíme další, pouštím se ho a padám zpět do svého „safe“ módu. Už to nemůže být daleko. Najedu na prudkou asfaltku, jede to celkem pěkně. Mihne se mi hlavou, že se třeba nahoru pojede po silnici. Haha. Hned za chvilku z ní sjíždíme.

Tady už to mám trochu v mlze, ale najednou mě to vyplivlo uprostřed černé sjezdovky a zmateně hledím na soupeře jak se šplhají kamsi do nebe. Tyvole. Dávám to nejmenší, co mám. Sotva točím. Křeče už jsou reálné, naštěstí se střídají po jedné noze, tak se s tím nějak peru. Je to peklo. Ale může být hůř. Suchý a zašpiněný řetěz se mi začíná lepit na převodník a namotávat se a kousat se. Na těžší převod jet nemůžu. Slézám a tlačím. Dojíždí mě nějaká dáma. To ve mě vzbudí trochu motivace, protože až doteď jsem žádnou závodnici nepotkal. Běžím. Hlavou se mi mihne vtipná myšlenka na Frooma. „Debile nemysli a běž.“ Zase ta známá tvář co mi už poněkolikáté nabízí pomoc. Ptá se, co s tím mám. Něco odvětím, už mi to nemyslí. Nenapadlo mě, že olej bude mít taky a mohli jsme to prostříknout. Odvětím něco v tom smyslu, že už je to přece kousek. Je to ale ten nejtěžší kousek co jsem kdy musel překonávat. Jakmile se sklon trochu mírní, naskakuju a jedu, druhý nejlehčí se tolik neseká a třetí už je docela v pohodě. Nohy jsou proti, abych to tam takhle drtil do „čtverce“, ale já odmítám kolo do cíle přitlačit. Ještě dvě stěny a budu tam. Musím podřazovat, řetěz se zasekává. Řvu nahlas a doufám, že mi nikdo nerozumí. Běžím. Předbíhám dva lidi, to se mi ještě nestalo. Znovu nasedám do poslední stojky odhodlaný už neslézt. Motám to nahoru, jsem tu, ale za kopcem to je pořád trochu nahoru, člověk si nepoleví, dokud nepřejíždí cílovou čáru.

Chvíli jen tupě koukám do blba. Pak si vzpomínám. Jídlo pití energie. Láduju do sebe housky se šunkou a kolu. Vrací se mi vědomí, opět vstupuji do reality. Super, dojel sem. Výkon za nic nestál, ale jsem tady, uf. Je mi zima hledám úschovu oblečení a Džejkoba. Fotím si panoramata. Později zjišťuju, že ten fajn pomyslný parťák na trati byl pan Drha. Bohužel neznám křestní, ale děkuju mu za nabídku pomoci, a že tam byl a popovezl mi jediného fanouška na trati - mojí mamku ;-)

Už se těším za rok na pláni králů se snad lepším výkonem v zádech.