Čtení na neděli 2

2. závod KLEINLOBMING 22. květen:

Z naší tříčlenné party jsem zbyl akorát já, kluci říkali něco o tom že už nebudou jezdit na kole…. (naštěstí si to potom rozmysleli, ale do Rakouska už nejeli)! Přemluvil jsme rodiče a jedem. Po šesti hodinách strávených v autě jsme dojeli do řádných hor a do psího počasí. Opět deset stupňů a „chčije“. Místo sobotního projetí na kole navštěvujeme A1 Ring, kde se jezdili formule a místní městečko.

Tentokrát mně čeká 82 km, ale už 3450 metrů převýšení. Ale to nejhorší přichází ráno. Probouzím se ve výšce 2000 metrů a sníh. Majitel penzionu se nediví, je to prý normální. Když sjedeme do místa startu (900 m. n. m.) tak se oteplí na 5 stupňů a to se už dá vydržet. Na startu  
nás je o něco méně než minule (okolo 100 kusů). Startujeme na místní promenádě alá Sudety. Hned po startu přichází úsek po asfaltu. Jedem na prostřední „placku“ do 25 stupňového kopce. Po 20 minutách se rázem silnice stáčí a jedem 85 km/h po asfaltu z kopce!! Potom hup do lesa a rozřaďovací okruh je za námi. Zahazuji bundu rodičům a vjíždím do 37 km okruhu. Ze začátku si říkám že je to docela pohoda, jenom krátké bahnité brdky.

Pořád kolem nás běhají borci z rakouské televize SAT1 a tak se musíme usmívat. Na dvacátém kilometru přichází první „alpské“ stoupání. Zvedá se mi přední kolo, ale zhruba kilometrový úsek vyjíždím. Na 28. kilometru se řítíme po mokré louce a po prudké točce najíždíme do sjezdu podobného typu jako je padák v Kutné Hoře. Bez zaváhání sjíždím, ale jsem jediný. Hned za mnou si borec láme klíční kost a dole už nakládají jiného draka se zlomenou rukou. Dost síla. Dle mapky vím, že bude následovat brutální výjezd o délce 7 km s převýšením 950 metrů. Po půlhodině už mně to moc nebaví šlapat na malou placku a tak chvílemi i jdu. Vyjde to rychlostně nastejno a rozbíjím stereotyp. Asi kilometr před vrcholem přestává pršet a začíná sněžit. Na vrcholu nabízejí horkého Red Bulla a tak neodmítám. Následuje 9 km z kopce (přenížení 1250 metrů). Docela mně překvapilo, že Rakušani jsou docela „dřeváci“ na jízdu z kopce, když to můžou v Alpách lehce trénovat. Předjel jsem asi 50 lidí, ale daní za to jsou křeče do ztuhlých nohou. Ale nedám se tak lehce a zahajuji druhé kolo.

Celkem se mi jede hezky, kolo začíná trošku protestovat a tak ho strčím do potoka aby mi to řadilo. Přijíždím k tomu prudkému padáku a na podruhé jsem už vyměkl. Zranění mých soupeřů zamávalo s mojí psychikou a utíkám jak laňka. V prudkém výjezdu chytám trošku „nerva“ – tohle mně opravdu vůbec nebaví. Posledních pár stovek metrů jedu zase po sněhu – to mně psychicky úplně ničí. Naštěstí jsem už nahoře a zbývá už jen ostrý sjezd. Asi v půlce když jedu korytem potoka dojíždím soupeře, který běží. K mému překvapení mi udělá místo abych mohl projet a ještě mi tleská, že jsem to sjel. Takovouhle ohleduplnost jsem zatím v Čechách nikde neviděl a to už závodím osmým rokem. U nás bych ještě dostal „lokťáka“…

Přijíždím do cíle a dostávám od rodičů teplé oblečení. Jenom zaslechnu moderátora jak říká že jediného Čecha ve startovní listině porazil jediný Maďar o 5 minut. Moderátor chce interview, ale nemůžu mluvit česky natož německy. Naštestí to chápe a já se můžu dál válet v křečích v mokré trávě… Říkám že už nikdy, ale zároveň vím že příští rok sem přijedu znova. Zaslechnu něco o 35. místě, takže spokojenost.

Text: Kuba Nepraš

Foto:www.top-six.at