Ohrožený druh – diváka na cyklistickém závodě nehledejte

Kalendáře závodů MTB pro rok 2016 nabývají téměř finální podoby, kromě oficiálních akcí spadajících pod ČSC je tu i mnoho dalších počinů, pořádaných amatéry nebo přímo specializovanými organizacemi.

Ta nejvýznamnější, Petr Čech Sport s. r. o., nese jméno slavného fotbalového brankáře, Petra Čecha. Každoročně pořádá seriál maratonů na horských kolech, Kolo pro život. Je to největší projekt svého druhu na území České republiky, s největším počtem účastníků. Dokonce má i svůj vlastní prostor v České televizi (což kromě závodů Českého pohárů a konkurenční Author maraton tour nikdo jiný nemá). To, co je ale zajímavé pro účastníka maratonu, nemusí být zajímavé pro diváka a naopak. Přitom se nabízí inspirace od zahraničních kolegů, kteří si dokáží sportovní akce náležitě užít.

Obrovské zázemí seriálu Kolo pro život

Běžně vypadá scénář víkendového závodu z pohledu závodníka jako „rychlý výsadek“. Přijede na místo, rychle odjede závod a zase se co nejrychleji sbalí a jede domů. Doprovod (pokud nějaký má) poskakuje kolem něj nebo přejíždí z místa na místo, aby mu mohl podat třeba pití nebo energetický gel. Na větší zdržování zkrátka není čas. Diváckou kulisu přitom netvoří nikdo jiný, než právě doprovod, který tvoří rodiče nebo přítelkyně, zřídkakdy někdo z týmu (to platí hlavně v případě profesionálů či velkých klubů). O nějakém užívání atmosféry, doprovodného programu anebo povzbuzování na trati nemůže být řeč. Přitom zázemí na zmíněném Kole pro život a podobných závodech je nebývale kvalitní a uzpůsobené komfortu závodníka. Pro běžného člověka tam toho ale není příliš k vidění. 

Jsme národ maratonců
Právě maratony, jejichž délka se pohybuje kolem 50 km, jsou v České republice zastoupeny nejvíce. Není vzácností, že se sejdou i čtyři za víkend. Z pohledu diváka přitom není o co stát. Dopoledne zmizí startovní pole „kdesi v dálce“ a po dvou hodinách se začínají vracet první borci. Žádný adrenalin. Žádné emoce. Profesionálové a lepší amatéři se ukážou, jen když je vypsána finanční odměna nebo je pro ně závod blízko. Na akcích tohoto typu tvoří účast hlavně hobby závodníci, kteří se jdou na trať poměřit s ostatními nebo i sami se sebou. Najdou se mezi nimi i sváteční jezdci, kteří neváhají strávit na občerstvovací stanici klidně půl hodiny, vydatně se posilnit třeba sekanou a soupeřit hlavně s časovým limitem. Přitom utratí klidně 500 Kč za startovné. Z nich jenom zlomek nabízí požitek v podobě atraktivní a dobře vymyšlené trati. Jinak se jezdí po zpevněných lesních cestách, šotolině nebo po asfaltu. A když se pak příležitostný divák podívá na sestřih z ČT Author cupu, pravděpodobně umře nudou.

Jedna z nejlepších atmosfér na okruhu KPŽ - Oderská Mlýnice

Fenomén je to srovnatelný například s běžeckými maratony. Z pohledu člověka, který se účastnil maximálně přespolního běhu na střední škole, musí být We run Prague ryzím utrpením. Platit za to, že budu po startovním výstřelu 10 minut čekat, než se pohnou ti vepředu, musí být přinejmenším mírně stresující. V obou případech z toho nejvíce profituje právě organizátor akce. Petr Čech určitě nekoupil Kolo pro život kvůli lásce k cyklistice. Byl to jen dobře promyšlený podnikatelský záměr.

Přitom horská cyklistika obecně není nudnou záležitostí. Přenosy ze Světového poháru v olympijském cross country mají slušnou sledovanost a doprovodný program je otevřený pro amatéry, kteří si mohou zazávodit v přímo v areálu, kde se později utkají i reprezentanti. Divácká kulisa bývá skvělá, a to nejde jenom o vrcholné domácí podniky. I na lokální úrovni se najdou takové, na které vyrazí celá rodina, mají bohatý doprovodný program a ještě jsou atraktivní pro závodníky. I maraton se může odehrávat na okruzích a vůbec to není vzácný jev. To ale přináší spoustu práce, kterou odvedou především nadšenci. Všechny náklady přitom musí pokrýt sponzoři a závodníci na startovném. Není vzácností, že kvůli nepřízni počasí a nižší účasti skončí organizátor ve ztrátě.

Stále se máme kde učit
V každém sportu se vyvíjí různé trendy, v případě cyklistiky to platí dvojnásob. Stále více se prosazují umělé tratě plné klopených zatáček, kamenitých sjezdů, dřevěných lávek nebo hrozivě vypadajících skoků. Ti, kteří se necítí, si mohou vybrat snazší, ale časově náročnější variantu. Tato místa bývají doslova obsypána lidmi. Stejně tak se mění i samotná kola. Je jen dobře, že existují kategorie či samotné závody pro takzvané Fat biky (kola s plášti o šířce 4“ a více určená do sněhu a těžkého terénu) nebo různé hybridy. V Německu a ve Velké Británii není nouze o závody na elektrokolech nebo na singlespeedech (kola s jedním převodem). Často se konají v netradičních destinacích, od písčitých pláží přes městské parky po podzemní garáže. Ve Skotsku nebo v USA jsou takové akce přímo rodinnou a společenskou záležitostí stejně jako třeba grilování v Austrálii. Nechybí bláznivé nápady jako různé převleky, netradičně upravená kola nebo překážky v podobě ohnivého kruhu či malé nádrže s vodou.

Battle on the beach ve Walesu

Sport je obecně s diváckou podporou o něco záživnější, než bez ní. Ani horská cyklistika není jen o umístění a výsledném čase. A i když má jízda o samotě po horských hřebenech své kouzlo, stejně tak okouzlující může být řev fanoušků u náročné technické pasáže. Inovátorů je mezi pořadateli celá řada, každým rokem přidávají nové vychytávky a následují světové trendy. Ty se dlouhodobě řídí pravidlem těžší – rychlejší – přehlednější. Divák zkrátka chce vidět svého favorita více než jednou, dvakrát za kolo. Do vysoké míry je to úsilí společné. Organizátor vymyslí zajímavou trať, přitáhne tak kvalitní závodníky a ti zase diváky. Může jít i o neobvyklý koncept, jako je například série nočních závodů konaných například v Hostivaři nebo na Točné. Pak teprve můžeme doufat, že jedinou reportáží ČT nebude sestřih ze startu a cíle maratonu určeného pro masy.