Svou Tour jsem nedokončil aneb vzpomínky na facku od Cadela

Že je Tour de France fenomén cyklistiky a mnohým lidem naplní červencový program, tak o tom asi žádná. I já patřím mezi ty, kteří silnici sledují výrazně častěji než v ostatních měsících. Stará dáma je i ve svých téměř sto letech prostě furt nebezpečně přitažlivá.

A zdá se, že i Česká televize se naladila na podobnou notu a letos vsadila boty i kalhoty na živý přenos. Koho tato zpráva nepřekvapila je asi divnej. V minulých letech nám z Tour předhodila jen pozdně večerní dvacetiminutovku. A letos živě celá Tour. Co je ale nejdůležitější, z pohledu diváka se to povedlo. Klobouk dolů, smekám pane Tomáši Jílku. To jsem fakt nečekal, bylo to dobrý.

Neodolal jsem tak ani akci Tour na Kole pro život a možnosti společného sledování etapy končící na Alpe d'Huez. V pražské Chuchli se sešla necelá padesátka cyklistů, opravdu různých výkonnostních skupin. Karbonové silničky byly v ostrém kontrastu s cyklisty obutými do "prestižek". Ale takový byl cíl. I když vyjížďka pohodovým tempem to rozhodně nebyla. Člověk je od přírody soutěživý tvor...

Já jsem se do pelotonu také vmísil. Byla to moje velká premiéra. Na motorce. "Čau, potřebuju, abys jel na motorce. To nevadí, že nejsi oblečenej, tady máš bundu. Zdar!" Krátké přivítání a už jsem seděl na bavoráku jedenáctistovce. V kraťasech. A kdo ví, jaké bylo v pátek počasí, je mu taky zima a lituje moje kolena.

Hrál jsem si na Markétu Navrátilovou. A byl jsme rád, že si můžu jen hrát. To je strašná práce. Fouká tam, zadnici máte staženou, nemůžete se pořádně vyklonit, otočit a natož něco vyfotit. Pravda, jeli jsme v plném provozu. Takže adrenalinu plná helma. Do cíle jsem musel dorazit už v teple škodovky, kdyby měly moje kolena zuby, asi by si je tou zimou hned vymlátily. Brrr. Svou Tour jsem nedokončil, ale i tak to byl zážitek...

Guláš v Chuchli to spravil. Napjatě jsem sledovat dějství na Tour a společně to s Robertem Bakalářem na velkoplošné obrazovce a dalšími lidmi na místě prožíval. Vzpomněl jsem si na Alpe d'Huez, kde jsem před sedmi lety byl na časovce s milionem dalších nadšenců, kteří byli rozděleni na Armstrongovce a Ullrichovce.

Vzpomněl jsem si také na rok 1999, kdy mi Robert Bakalář zajistil akreditaci na mistrovství světa horských kol ve švédském Are. Když jsem viděl slzy Cadela Evanse, hned se mi vybavila situace ze závodu kategorie do 23 let. Cadel v posledním kole prohrál s Martinezem a bulel jako krokodýl. Pudy mladého paparazziho mě to nutily fotit. Cadel se po mě ohnal. Poklepal jsem si na čelo a raději jsem se stáhnul. Podobná extempóre měl i v dalších letech s jinými novináři, ale jsem ochoten mu to prominout. Je to pan závodník a letošní Tour krásně okořenil. Thanks mate!

Byla to, alespoň z mého pohledu, jedna nejzajímavějších Tour posledních let. A protože jsem srdcem biker, nemůžu si nepřihřát polívčičku. V první desítce dva bývalí bikeři. První a desátý. Zatímco Cadel byl jedním z papírových favoritů, o Jean Christophu Peraudovi se to rozhodně tvrdit nedalo.... ještě na začátku sezony v Dalby Forest se proháněl na biku.

Nezbývá než poděkovat Staré dámě za parádní představení, Jílkovi, Bakalářovi a všem spolukomentátorům za výdrž a přísun informací. Romanu Kreuzigerovi přejeme brzké uzdravení zlomeniny a Peteru Velitsovi na Slovensko posíláme obrovskou gratulaci.

Au revoir.

Foto: Armin Küstenbrück, Michal Červený, Jan Němec