TEST: Canyon Grail CF SL 8.0

Jízdní dojmy

Na test tohoto kola jsem se hodně těšil hned od chvíle, kdy vyšly první informace o něm při příležitosti jeho představení. Gravelbiků, nebo terénních silniček, mi rukama za posledních pár let už pár prošlo a sledovat při tom, jakým směrem jdou jednotlivé značky a jak se vzájemně jednotlivé modely jízdně liší, je prostě hodně zajímavé.

Zatímco někteří výrobci vezmou pouze jeden ze svých rámů a osadí ho širšími řídítky, širšími plášti a je hotovo, většina renomovaných firem se snaží postavit specificky koncipovaný rám, který je výrazně uzpůsobený nejenom pro osazení širších plášťů, ale také je vybavený technologiemi zpříjemňujícími jízdu ať už jsou to různě profilované trubky, nebo integrované pružící elementy v rámech. Občas se objevují také gravely s odpruženými vidlicemi či představci, no prostě způsobů, jak gravelbike posunout o opravdový kusanec dál, je dnes celkem dost.

Canyon dal Grailu do vínku delší stabilnější rozvor. Ponechal přitom relativně pohodlný posez, a aby všechny zmátl, zaintegroval jakoby super nízko položený představec do rámu tak, jak to mají občas časovkářská nebo aero kola. Díky dvojitým řidítkům a jejich specifickému spojení s kolem, kdy spodní “štangle” vlastně celá slouží jako představec a pomáhá spolu s horní flexi zónou tlumit nerovnosti terénu, jsou fakticky řídítka výš, než u většiny silniček. Jen to prostě není na první pohled patrné.

Stačí první nasednutí, abyste se rychle zorientovali a pochopili, oč tu běží. Kromě specifického kokpitu, o kterém si ještě povíme podrobněji, jsou hodně zásadní věcí tlusté pláště. Ty vás totiž oddělí od silnice o mnoho krychlových centimetrů větším vzduchovým polštářem, než jste zvyklí, a to otevírá opravdu hodně velký prostor pro experimentování a hraní si.

Přiznám se, že jsem s Grailem nejezdil téměř vůbec po silnici. Samozřejmě, na pár úsecích jsem zkoušel, jak se po ní spurtuje, jak skvěle a s jistotou můžete říznout zatáčku nebo jak se popasuje se záplatovaným nebo kostkovým úsekem, ale co mě zajímalo víc, byla ochota Grailu dělat vylomeniny na polních a lesních cestách, kam se s tímhle bikem rozhodně nemusíte bát vyrazit.

Grail není kolem, které by mělo za cíl jen “tak nějak” ustát nějaký ten kořenový či prašný úsek. Grailu se v přírodě evidentně hodně líbí a pobyt v ní si užívá stejně jako vy. Delší rozvor kolo při jízdě zklidní a konstrukce rámu i sedlové trubky se pak postarají o to, aby se pod vámi bike jen tak neroztančil.

Dvojitá řídítka jsou primárně určena pro horní úchop. V této pozici pravděpodobně strávíte stejně minimálně 85% času a ve zbytku se budete pokoušet o aero posez dupajíc do pedálů s cílem předjet ve vašem obíbeném sjezdu automobil před vámi. Zkoušel jsem i třetí pozici - horní úchop spodní štangle řídítek. Ne že by bike nešel takto řídit, ale není to pozice ani přirozená ani pohodlná a už vůbec ne bezpečná, protože při případné nehodě si pravděpodobně pořídíte dvojitou zlomeninu zápěstí nebo alespoň kostí nad nimi.

Pokud bych měl srovnávat funkci těchto “odpružených” řídítek např. s odpruženým představcem používaným u Specialized Roubaix resp. Diverge, musel bych přiznat, že jemnosti a rozsahu, v jakém pracuje odpružení Spešlu, se zatím nikomu nepodařilo ani přiblížit, natož ho překonat. Na druhou stranu třeba takové Domane od Treku nebo Synapse od Cannondale je na tom co do tlumení a jeho projevů směrem k jezdci velice podobně.

Co může někoho u Grailu štvát, je nemožnost nastavení pozice řídítek. Díky specifické konstrukci plně integrovaného kokpitu tak nejenom že nemůžete měnit délku představce, ale ani natáčet řídítka. Plná integrace vám ale neumožní ani přidat podložku pod představec, a tím si tak nastavit výšku úchopu. Zkrátka a dobře, buď vám sedne úchop ve velikosti, kterou máte, nebo se budete muset přizpůsobit. To je daň za tento avantgardní design spojený se specifickou funkčností.