KPŽ #5: Jistebnický kancionál–Rybaříkův oslavný chorál

Ivan Rybařík (Volvo Auto Hase) se před startem netajil, že by si moc přál v domácím závodě konečně vyhrát. Doma startoval již několikrát, ale vystoupit na stupínek nejvyšší se mu nikdy nepodařilo. Nejblíže vítězství byl předloni, kdy prohrál až na cílové pásce s Tomášem Vokrouhlíkem. Letošnímu ročníku proto podřídil vše včetně přípravy. Středeční Pražské schody, jichž se zúčastnil, rozjel ve velkém stylu a jeden moment dokonce potáhl i celé startovní pole. Ale pak s iniciativou přestal, stáhnul se, aby mohl pošetřit  co nejvíce sil právě na jistebnický závod.

Cíl a zázemí byl nově přesunut do prostor okolo rybníka Smolík. Změnami prošla i samotná trať, kdy už se nejely pro tento závod charakteristické tři smyčky s průjezdy Jistebnicí.  Zpestřením byl výjezd po sjezdovce v lyžařském středisku Monínec , kdy na jeho úpatí po vyšlápnutí několika schodů byla občerstvovací stanice, odkud se po krátkém sjezdu a odpočinutí pokračovalo k nejvyššímu bodu trati okolo Javorové skály (726 m.n.m.).  Všechny tyto změny, které museli pořadatelé provést, byly zapříčiněny jedním z majitelů dotčených pozemků, který přes něj nepovolil průjezd.

Rybaříkovi přijeli k vítězství dopomoci všichni týmový kolegové, především Ondra Fojtík, Olda Hakl a Martin Zlámalík. Modrobílá barva dresů Volvo auto Hase dominovala první lajně na startu.  Na vavříny nejvyšší určitě pomýšlel i Václav Ježek (Alpine Pro-Author team) nebo loňský vítěz Pavel Zerzan (Česká Spořitelna MTB).

Celý příběh Ivana Rybaříka započal v pravé poledne na návsi jeho rodné malebné jihočeské vesničky, kde byl jako každý rok umístěn start závodu.  Výstřel z děla poslal vpřed více jak 500 účastníků dlouhé tratě na 58 km s převýšením 1151 metrů, tak i fitness jízdy na 20 km. Od počátku převzali otěže závodu do svých rukou, tedy nohou, jezdci týmu Volvo Auto Hase a už je nepustili. Z hlavní skupinky, kde byli kromě již zmiňovaných favoritů i Ježkův týmový kolega Michal Plesník (Alpine Pro-Author MTB) a Martin Haman (Superior riders) poodjel všem Rybařík a vydal se na svoji spanilou cestu.  Jednu chvíli jel kousek za Ivanem Martin Zlámalík. Ivan však na svého kolegu nepočkal a dál pokračoval v samostatné jízdě.
Během závodu si vybudoval až několikaminutový náskok, o který však skoro přišel při výjezdu k Javorovské skále ve druhé polovině závodu. Do cíle dojížděl už se zaťatými zuby s nevelkým náskokem 40 vteřin před Fojtíkem a Haklem. Bramborovou medaili za čtvrté místo si z Jistebnice odvezl Plesník a pátý nejlepší byl Ježek.

Ivan Rybařík nám po závodě poskytl delší rozhovor: „Dnes to bylo super, měli jsme dost výraznou početní převahu. Venca Ježek jel ve středu na Pražských schodech fantasticky a jeho forma je výborná, když dokázal porazit i Sausera. Z něj jsem tedy měl největší strach a čekal jsem, že nám tady dnes pěkně zatopí.  Nicméně já jsem si dal do hlavy, že když pojedu naplno tak, až mě to bude bolet, tak to dnes nemůže v podstatě nikdo jiný vydržet. To se mi potvrdilo. Jel jsem dvě hodiny svoje úplný maximum, nevnímal jsem, co se děje kolem mě. Ale po tom mi celkem dost seklo, začaly mě brát křeče a kousek před cílem mě už dojížděli.

Od začátku jsme týmově spolupracovali. Asi na desátém kilometru jsme udělali první atak, kdy jsem nastoupil já. Těch nástupů v těžkém terénu bylo více, jednou to byl Fója, pak Martin Zlámalík, pak Haklík. Tohle nemohl Venca Ježek vydržet. Bylo to nad jeho síly. Klobouk dolů před ním, co dnes musel ustát a kolik ataků se snažil odchytat. Muselo to být pro něj hodně těžký, ale tohle je cyklistika. Jsme tým a i v tom je naše síla. Ode mě to nebylo nikterak taktický, mohl jsem počkat na kluky z týmu, ale já jsem chtěl tak moc vyhrát, že jsem se vůbec neohlížel a jel, co to dalo…. Dával jsem si jako pes v křečích, ale zase jsem rád, že jsem to neměl zadarmo. (smích)
Kluci z týmu odvedli na trati velkou práci a já jim za to hrozně děkuju.
Ve dvou týdnech se mi splnily dva sny, vyhrál jsem Krále Šumavy a teď doma v Jistebnici…. Jsem hrozně šťastnej.“
Ivan na závěr rozhovoru ještě jako poselství soupeřům do dalších závodů vzkázal: „Já osobně cítím, že co se týká formy, jsem už na svým standartu. Už čekám jenom na tu top formu. I ostatní kluci z týmu jsou na tom vynikajícně. Nechci to ani zakřiknout, ani se nějak kasat, ale bude těžké nás teď porážet… .“

Jistebnický kancionál – soubor duchovních, husitských válečných a bojových písní z 15. století s nejznámější „Ktož sú boží bojovníci" by se nyní mohl rozšířit o nový – Rybaříkův oslavný chorál.

Při pohledu na startovní pole žen byla už předem jasnou kandidátkou na vítězství Petra Kottová, kdy její největší konkurentky Bára Radová, Ilona Bublová či Alena Krnáčová se závodu nezúčastnily.  Průběh tomu odpovídal a Petra si mohla v poklidu dojet pro vítězství…. Ale „v poklidu“ to moc nebylo, alespoň co se závěru týká. Do cílového prostoru dojížděla s dvěma mužskými „přívěsky“. Nejdříve se je snažila setřást už na poslední smyčce na poli, kdy je táhla za sebou. To se jí nepovedlo, pak už zbývala jenom cílová cesta. Tady se odehrál spurt, který se při bikových závodech málokdy vidí. Dva rychlé šotolinové koridory pro finiš vymezoval prostřední travnatý pruh. Zleva to rozjela první Petra, doprava si přejel znojemský Petr Verčimák. Oba jeli až na cílovou pásku vedle sebe a nic si nedarovali. Ve fotofiniši o malý kousek vyhrál zástupce mužského pohlaví. Může ho tak hřát, že neoficiálně vyhrál kategorii žen a jinak oficiálně si vybojoval 61. místo v absolutním pořadí….

Petra Kottová to v cíli brala s úsměvem: „Jó, spurt to byl hezký, čekala jsem, že pán bude větší gentleman, celou dobu se za mnou vezl…. Pár spurtů už jsem si v závodě dala, ale až tenhle jsem prohrála. (smích)“
Dále Petra řekla: „Bylo to hezčí než loni, kopcovitější, což mě vyhovuje. Líbily se mi výjezdy, které tam naštěstí pár chlapů šlo, takže jsem jim mohla ujet. To jsem byla nadšená… (velký smích)“

Druhá v cíli v ženské kategorii byla Jana Kábrtová (Alpine Pro–Author team) a třetí Jana Pěničková (Author masters).

Co k závodu ještě dodat?  Snad jenom lepší počasí by si mohli pořadatelé příště objednat. Vždyť už loni překazil jinak hezký den silný déšť….

Poznámka autora:
Touto cestou bych chtěl poděkovat Pavlu Rybaříkovi, hlavnímu organizátorovi, který mě vozil po trati v jeho zánovním italském autíčku. Mohl jsem tak vidět řadu fajnových míst, vyslechnout si něco ze zákulisí pořádání závodu a z první linie sledovat vývoj závodu na čele. Při jednom z průjezdů vepředu „letícího“ Ivana okolo nás Pavel stroze prohlásil: „Jede jako blázen!“

Kolo pro život pokračuje už tuto sobotu (13.6) dalším závodem, tentokráte na Orlíku.

Kompletní výsledky zde.