Duhové dresy znovu do Švýcarska

V pátek ráno se v Praze sešli vybraní jedinci, aby společně utvořili české reprezentační družstvo a vydali se do belgického města Verviers - dějiště letošního mistrovství světa v MTB maratonu. 

Jak jsme vás již informovali v tomto článku, reprezentační trenér Jiří Lutovský na základě předem stanovených nominačních kritérií, nominoval na tento závod čtveřici českých bikerů. Byli to Tomáš Trunschka, Oldřich Hakl, Jan Jobánek a Ivan Rybařík. Možnost startu měl také mistr republiky, tedy Jaroslav Kulhavý. Ten se ale připravuje ve vysokohorském prostředí Svatého Mořice na světový šampionát v Cross Country a start ve Verviers odmítl. Omluvil se i Tomáš Trunschka. Jelikož v národním týmu může startovat sedm závodníků v každé kategorii, mohli se přihlásit tzv. samoplátci.
Směr západ se tak vydala pětice závodníků - Oldřich Hakl a Jan Jobánek (oba Merida Biking), Ivan Rybařík (KHS.cenytisku.cz) a dámy Barbora Radová (Profil KTM) a Lucia Čuříková (Eleven Colnago). O výpravu se starali reprezentační trenér Jiří Lutovský a mechanik Dlouhán. Další dva závodníci, Martin Horák (Rock Machine Cyklomax) a Tomáš Vokrouhlík (Michelin Specialized) pak měli do dějiště šampionátu dorazit v sobotu.



Město Verviers je od Prahy vzdáleno přibližně 850 kilometrů. Leží ve východní části Belgie, v oblasti kolem Lutychu, nedaleko od hranic s Německem. Mluví se zde francouzsky. Samozřejmě nemohou chybět typické cihlové domky.

Sobota byla ve znamení příprav a krátkého seznámení se s okruhem. Pořadatelé vytyčili 105 kilometrů dlouhou trať. Převýšení měřilo 3300 metrů a při pohledu na profil bylo jasné, o co půjde. Dlouhé táhlé stoupání byste v tomto kraji hledali marně. Křivka naznačovala spíše velké množství kratších a prudších výjezdů. To samé opačným směrem. Nejvyšší bod trati se nacházel ve výšce 460 metrů nad mořskou hladinou. Povrch byl různorodý - od polních cest, přes lesní singletracky až po břidlici. Asfaltu bylo poskrovnu.
Centrum závodu vyrostlo na parkovišti místního Factory Outlet Centra. Toto místo výhodného nakupování připomínalo o trochu menší pražský Zličín.
Parkoviště se začalo zaplňovat, týmové stany rostly a možnos potkání se s cyklisticky provařenými tvářemi se zvyšovala.
Počasí se naštěstí umoudřilo a sobotní odpoledne bylo slunečné. To se nedá říci o předchozích dnech. Deště se na trati dost podepsaly a tak se přezouvalo.

Startovní listina byla nabitá zvučnými jmény. V té mužské jste mohli najít jméno uzdravivšího se Kolumbijce Leonarda Paeze (Full Dynamix), který díky zlomenině zápěstí musel vynechat většinu závodů světového poháru v maratonu. Bez sádry byl jeden z největších favoritů týden a tak byl nad jeho aktuální formou otazník. Z téhož týmu tu byl Ital Massimo De Bertolis. Nemohl chybět Francouz Thomas Dietsch, celkový vítěz letošního SP XCM, a další...



Jenže za vidinou duhového trikotu přijela ještě zvučnější jména. Jména, jejichž majitelé brázdí tratě nejvýznamnějších Cross Country závodů. Přestože jsou tihle borci zvyklí na dvouhodinovou "kaši", již několikrát se ukázalo, že dokáží maratoncům - specialistům vypálit rybník.
Švýcarsko je v současné době světovou bikovou velmocí a tak i hodně favoritů mělo na prsou bílý kříz. Ralph Naef, jinak jezdící za tým Merida Multivan, vyhrál světový "mistrák" loni ve francouzském Oisans právě před Paezem. Dalším Švýcarem byl Christoph Sauser ze Specializedu. Thomas Frischknecht je legendou. Z předchozích čtyř světových šampionátu v maratonu má dvě zlaté. Švýcaři měli v mužském balíku celkem 11 závodníků. 
Velké šance měli i domácí bikeři, Roel Paulissen (Cannondale Vredestein) a Filip Meirhaeghe (Corratec), kteří byli diváky mocně povzbuzováni. Adeptem na titul měl být i jejich kolega Bart Brentjens. Osmatřicetiletý majitel tří medailí z MS XCM si ale při tréninku na trati zlomil ruku.
Švédskou nadějí byl hlavně Fredrik Kessiakoff z týmu Cannondale Vredestein. Znovu se na biku ukázal i slavný italský silničář Gilberto Simoni. Gibo odřekl účast z druhého a třetího závodu SP, když řekl, že se necítí být natolik připraven, aby dokázal konkurovat nejlepším maratoncům. Zdálo se tedy, že na vrcholný podnik světové maratonské scény by připraven být měl.

Pojďme k něžnějšímu pohlaví. Gunn Rita Dahle, favoritka favoritek, ohlásila po prostonané polovině sezony comeback právě ve Verviers. I z toho nakonec bohužel sešlo a tím pádem závodnice Meridy Multivan týmu přišla o možnost potřetí obhájit duhový trikot z této disciplíny. Pouze první ročník ve švýcarském Luganu v roce 03 vyhrála Polka Maja Wloszcowska. Další tři roky maratonu kralovala Norka. 
Dvojku měla Němka Sabine Spitz (Ghost Int.). Trojka opět chyběla. Kanaďanka Alison Sydor nedorazila. Čtyřku měla vítězka letošního světového poháru, Finka Pia Sundstedt. Dále tu byly třeba Esther Suss a Petra Henzi ze Švýcarska, Slovinka Blaža Klemenčič nebo Italka Annabella Stoparo.
Všehovšudy 141 mužů a 44 žen.

Dnem "D" byla neděle. Ženy startovaly v 8:15 hod. a muži o půl hodiny později.
Z hotelu ve městečku Theux, vzdáleném od Verviers asi deset kilometrů, odjíždí česká výprava po sedmé hodině. Venku je jen o trochu více než deset stupňů, ale vypadá to na slunečný den. Kluci mají ještě klídek. To holky jsou nervóznější. V osm už jsou ale tam, kde mají být, tedy ve řadících boxech.

Ve čtvrt na devět je odstartováno. Start je na rovné dlouhé silnici vedoucí městem. Po pár stech metrech se silnice zvedá a po zhruba třetím kilometru najíždí to terénu.

Dvacet minut před devátou mizí úsměvy i z mužských tváří. Smích a žertíky utichají a začíná soustředění. Naef a Frischknecht, stojící v první řadě, na pár chvil schovávají hlavu za řídítka a koncentrují se. Z prvního boxu jsou i Ivan Rybařík a Martin Horák.
I muži jsou odstartováni přesně na čas.
Předpokládá se, že muži ženy dostihnou tak po pětadvaceti kilometrech. Pomáhat se jim nesmí a pořadatelé vyhrožují diskvalifikací.



Zatímco se ženské čelo drželo zpočátku spíše pohromadě, mužům to moc dlouho nevydrželo. Okolo desátého kilometru vzali průběh do svých rukou Švýcaři. Naef a Sauser na nic dlouho nečekali a odjeli zbytku startovního pole. Tím ho pěkně roztrhali. Během dalších pěti kilometrů, kdy absolvovali dva asi dvoukilometrové prudké výjezdy a dva sjezdy si vytvořili náskok dvaceti vteřin na třetího, osamoceně jedoucího Roela Paulissena na Scalpelu. Dalších dvacet sekund za Paulissenem se držel další Švýcar Thomas Frischknecht. Zhruba stejný odstup si pak držela dvojce, kterou tvořili Massimo De Bertolis a Thomas Dietsch.
Nejlepším ze závodníků v českém reprezentačním dresu byl tou dobou Martin Horák. Start se mu povedl a propracoval se na pozici okolo dvacátého místa. Na onom patnáctém kilometru ztrácel na vedoucí duo tři minuty. Ivan Rybařík jel pětadvacátý s minutovým mankem na Martina. Hned za Ivanem se přiřítil Tomáš Vokrouhlík, který dotahoval ztrátu z nevýhodné startovní pozice. Začátek mistrovského závodu byl tedy pro české barvy rozjet poměrně dobře.
Jan Jobánek a Olda Hakl měli start horší a propracovat se blíže k čelu je stálo více sil.

Po třiceti kilometrech se závodníci vrací zpět na okraj Verviers a pokračují tentokrát na západ od města. Profil je stále stejný - nahoru, dolu. Delší rovný úsek byste hledali marně. Sauser s Naefem zvětšují náskok před ostatními na půl druhé minuty a třetího Paulissena naopak začínají dojíždět Francouz Thomas Dietsch a Kolumbijec Leonard Paez.
To se jim nakonec povede a tak se utvoří trojce bojující o 3. - 5. místo. Náskok ale nestahují. Švýcaři pracují jako jejich hodinky a v polovině závodu mají náskok přes tři minuty. Prodrali se roztrhaným polem žen a předjeli i ty první z nich.
Na pětapadesátém kilometru je čeká relativně dlouhý a hlavně studený brod a kolem něj davy diváků. Atmosféra připomínající Krále Šumavy :-). Voda ale není tolik záludná a jelikož jsou asi patnáct centimetrů pod hladinou betonové panely, dá se projet  rychle. První do vody vlétává Ralph a Christoph pár metrů za ním. Voda stříká, lidi bouří a fotografové spouštějí smršť blesků. Ralph je vůbec v Belgii hodně oblíbeným závodníkem a při závodě to bylo znát. Na stav popularity Filipa Meirhaegheo mu ale ještě pořádný kus chybí.
Susi nechtěl namočit tretry a tak se vycvakl z pedálů, dal nohy nahoru a celých zhruba 30 metrů brodu projel setrvačností.
Voda se nestačila ani zklidnit a už se objevily první ženy. Němka Sabine Spitz i překvapivě druhá Švýcarka Petra Henzi zvládly brod skoro tak bravurně jako muži. Třetí ženou je Pia Sundsted. Ta na své soupeřky ztrácí přes tři minuty. Francouzsko-kolumbijsko-belgické trio Dietsch, Paez, Paulissen pokračuje stále pohromadě. Dvě minuty za nimi je Ital Massimo De Bertolis.
Lidé bouří asi dvakrát tolik co "normálně". Ano, na šestém místě vodu rozstřikuje domácí Filip Meirhaeghe. Vede skupinku ve které jsou ještě Němec Karl Platt, Švéd Fredrik Kessiakoff a Italové Gilberto Simoni a Johann Pallhuber.
Martin Horák se začíná pomalu propadat ke čtyřicátému místu. Ivan Rybařík až k osmdesátému. Naopak dopředu se posouvá Tomáš Vokrouhlík, který je čtyřiadvacátý. Polem vzhůru se prodíral i Jan Jobánek. Barbora Radová jede v ženách okolo třicátého místa. Lucia Čuříková už v závodě nepokračuje. Při pádu několika závodnic se namotala do ostnatého drátu. Kromě nehezky vypadajících škrábanců v tváři si narazila rameno.   

Boj o duhový trikot se začíná rozhodovat na sedmdesátém kilometru. Naef má problémy s řetězem a Sauser mu odjíždí. Ralph stíhá závadu rychle opravit a vrací se do boje o titul a začíná svého kolegu z reprezentace stahovat. Dává do toho všechno, ale riskování v jednom z technických sjezdů se mu zle nevyplácí. Rozřezává gumu na své Meridě. Tím pro něj končí nejen honba za obhajobou titulu, ale také celý závod.
Sauserovi tak do cíle zbývá něco okolo pětadvaceti kilometrů a nejbližší soupeři za ním mají více než pětiminutovou ztrátu. Nechce ale nechat nic náhodě a na svém tempu neubírá. Jen ve sjezdech tolik neriskuje.
Projíždí přes hráz vodního díla Lac de la Gillepe, hnán fanoušky vyjíždí nahoru a dál po trati pokračuje za duhou. Tomáš Vokrouhlík se stále jako nejlepší z našich drží okolo pětadvacítky. Ivan Rybařík si prošel krizí a začal znovu dohánět ztracené pozice.



V cíli se žádné překvapení nekonalo. Do cílové rovinky vjel jako první šťastný Christoph Sauser a za cílovou čarou už pózoval fotografům se svým speciálním Spešlem jako nový mistr světa v MTB maratonu. Na trati strávil 4 hodiny, 23 minut a 6 vteřin.
"Je to jeden z mých nejkrásnějších závodních dní v životě! Je to nepopsatelné! To kdy jedete poslední kilometr, projíždíte cílovou... to nejde říct slovy. To musíte zažít!" líčil své pocity v cíli čerstvý mistr světa.
Na to, kdo bude druhý se čekalo pět minut a dvaatřicet vteřin. Pro stříbrnou medaili si dojel domácí závodník Roel Paulissen. Třetí místo bral Francouz Thomas Dietsch. Bramborová medaile zbyla na třetího z této rozpadlé skupinky - Kolumbijce Leonarda Paeze. Pátý projel cílem Massimo De Bertolis. O šesté místo se bojovalo do poslední chvíle. Do cílové rovinky se vřítila čtveřice Meirhaeghe, Simoni, Kessiakoff a Platt. Simoni své silničářské zkušenosti ve spurtu nezužitkoval a tak se pořadí neměnilo. Desítku uzavřel Alban Lakata (GER).

Tomáš Vokrouhlík jako nejlepší z českých reprezentantů dokončil závod na 25. místě se ztrátou pětadvaceti minut. Jan Jobánek dojel 35., Martin Horák 43. Olda Hakl se spojil na trati s Ivanem Rybaříkem a společně v posledních kilometrech ještě sjeli několik soupeřů. Stačilo to na padesáté, respektive 49. místo v podání Ivana.
V kategorii žen začala úřadovat od osmdesátého kilometru, sedmatřicetiletá Petra Henzi. Druhou Sabine Spitz v cíli předčila o více než dvě minuty a po bronzu z roku 2004 a stříbru z loňska dosáhla na metu nejvyšší.
Třetí skončila celková vítězka SP Pia Sundstedt. Barbora Radová byla v konečném pořadí vedena jako 27.

Tomáš byl se svým výkonem spokojený. "Trať se mi líbila, nebyla nudná. Furt nahoru a dolu, hodně technický, žádný dlouhý nudný úseky po polích a tak...".
Honzovi Jobánkovi dala mistrovská trať zabrat. "Bylo to hodně těžký. Takový crosscountry, ale na pět hodin. Pořád nahoru dolu! Ještě do toho to bahno..."

Takové tedy bylo letošní mistrovství světa v MTB maratonu. Potvrdila se nadvláda závodníků specializujících se na olympijské Cross Country. Za výborné umístění u našich reprezentantů by se brala pozice do první patnáctky. Všech pět reprezentantů v první padesátce by se pak dalo označit jako průměr. V případě Tomáše Vokrouhlíka (mimochodem opět coby krosaře-specialisty) lepší průměr. Přece jen konkurence byla veliká. 
Organizačně měl šampionát pár much. Ať už občerstvovačky bez bidonů nebo jednu z občerstvovaček, kde normálně projížděla auta. Tedy spíš popojížděla a závodníci kličkovali mezi nimi. Chlapec, dle vzhledu tak šestnáctiletý, který byl šoférem našeho novinářského "šatlu" a evidentně netušil kam má jet, mně vytáčel nervy na maximum. A nejen mně. Nebýt belgického kolegy znalého tratě, byla by většina fotografů, včetně mně, bez fotek. I tak to ale určitě nebylo takové, jaké jsem si od akce tohoto formátu sliboval. Závody světových pohárů jsou na tom po organizační stránce lépe.