Nissan Desert Race #2

Pouští na kole v padesáti stupních
Druhý díl - Poznávám nepoznané

Vstáváme o páté, jako každý den. Ve stanu spíme po šesti. Náš tým plus Portugalec Paul. Noci jsou tu příjemné, teploty se pohybují okolo osmnácti stupňů. Dobře se spí, tělo řádně regeneruje. Startujeme v sedm hodin. Čeká nás nejdelší etapa. Sto dvacet kilometrů jsem ještě nikdy v životě na biku neujel.

Na kole si vezu malý spacák. Budeme spát pod širákem. Sebou mám ještě pantofle, kraťasy a tričko. Na začátku nás čeká obrovská duna. Běh mi celkem jde, na vrcholku jsem byl druhý. Alespoň jsem si stačil nahoře vysypat písek z bot a připojit se k hlavní skupině. V tu dobu v ní jelo dvanáct lidí. A všechno favorité. Projíždíme několika pouštěmi po cestách od aut, občas přejedeme nějakou řeku. Je tu spousta kamenů, to jízdu zrovna moc neulehčuje.

Po dvou hodinách už nemám v rukou téměř žádný cit. Nejtěžší jsou přejezdy písečných polí, hlavně ve skupině. Taktika je jet co nejrychleji, s nejtěžším převodem. A udržet se v sedle. Přes zimu jsem často vyrážel na kole, teď jako bych to našel. Výhoda je i lehká váha. Během šesti hodin v sedle přijdou krize. Větší střídá menší. Na každém z nás je, porvat se s nimi. Držím se stále vedoucí skupiny, do cíle zbývá dvacet kilometrů. Začíná se zrychlovat. Etapu zatím jedeme s druhým Honzou. Hodí se to. Pokaždé mi dokáže něco poradit. Občas i prohodíme pár slov. Po čtyřech a půl hodinách najíždíme na zpevněnou silnici.

Španělé nám začínají ukazovat, co že to je vlastně cyklistika. Je to pekelné tempo. Visím vzadu jako na gumě, držím se zuby nehty. Tachometr ukazuje pětačtyřicet kilometrů v hodině, na bike to je solidní tempo. Aby toho nebylo náhodou málo, najednou uhýbáme ze silnice do terénu. Na měkký písek. Z balíku je rázem torzo, každý jede sám za své. Já už taky melu z posledního. Cítím, že pomalu tuhnu. Do cíle zbývá ještě deset kilometrů.

Jedu sám. Jízdu mi znepříjemňují křeče. Každé šlápnutí mě odmění velkou bolestí ve stehnech. Teplota na slunci šplhá k padesáti stupňům. Dojíždím dalšího ze závodníků. Taky má křeče. Ani jeden z nás nemá u sebe sůl nebo solné tablety. Tělo protestuje jak může. Pokaždé se mi přitom vybaví slova Emila Zátopka: "Každá bolest se později otupí". Do cíle jedeme už spolu. Solidárně. Nakonec je z toho šesté místo. To je paráda. První po čem sahám je pivo. Nejlepší z nápojů. Ze sladkého se mi už zvedá žaludek. Jezdím na housku se sýrem, banány a datle.

Po etapě si prostě potřebuju srovnat žaludek a trávení. Únava se začíná hromadit. Je to na mě dlouhé. Volám do Čech trenérovi že tu začínám poznávat nepoznané. Honza Kopka, ostřílený to závodník, mi začíná radit, moje vědomosti a zkušenosti tady nestačí. Že mě bolí sedací partie, záda a úpony, to je normální.

Pokračování zítra ...
Report s prvního dne závodu si přečtěte ZDE.

Foto : Pawel Urbaniak, Jan Kubíček, Jan Kopka
Text : Jan Kubíček, Pavel Mrhálek/MFDnes
Další info na www.titandesert.com