Třídílný seriál zážitků z absolvování letošního etapáku Transrokies v Kanadě prokládaný fotografiemi a videi z kamery na přilbě právě začíná. Vraťme se o několik měsíců zpět a pojďme sledovat osudy dvojice českých riderů Viléma a Pavla ...
Den 1.
První den nám moc nevyšel. Já jsem na prvním hřebenu bojoval s žaludeční nevolností a prostál jsem v součtu více než 20 minut. Vilda, který v technické pasáži při sněžení přehlédl malý kořínek a skočil přes řidítka, jel pak v těžkých sjezdech trochu opatrněji. Vyšlo z toho 23. místo ze 106 týmů. I po odečtení toho co jsme nahoře pročekali, bychom nebyli lépe než asi 15. Bylo tedy zřejmé, že je v hlavní kategorii opravdu velká konkurence.
Většina závodníků byla překvapena technickou náročností první etapy. Kromě elitní desítky byly časy přes 4 hodiny, což vypovídá o rychlostním průměru. I další Češi na Transrockies - v kategorii 80+ favorizovaní Jan Kopka a Milan Špolc, jedoucí na hardtailech - byli velmi zaskočeni a s technickými pasážemi se prali. První den naznačil, že pořadatelé zareagovali na námitky o velkém množství šotolinových úseků v minulých ročnících. I proto se o tomto ročníku začalo hovořit jako o výrazně náročnějším a zábavnějším. Během odpoledne v kempu K2 Ranch sice ještě párkrát sprchlo, ale do dalšího dne vypadalo počasí nadějně.
Transrockies 2008 Stage 1 - VIO POV.1 from sportkamery.cz on Vimeo.
Den 2.
V šest ze spacáku do mrazivého rána a rychle na snídani
do velkého jídelního stanu, kde se každý v bundě, čepici
a s čelovkou snaží do sebe nacpat, co se dá. V osm vyrážíme
do nejkopcovitější etapy - 3813 výškových metrů
na 73.7 km.
Po klidném a mírně zvlněném začátku v okolí kempu a asi 5 km po silnici nabíráme prvních 700 m stoupání - šotolina a jetelný singletrack. Ve sjezdu jsem pak poprvé a naposled za celý týden zcela záhadně spadl, asi ve čtyřicítce, při vyhýbání se kaluži na široké šotolině. Na zemi jsem dobrzdil mimo cestu v nějakém křoví a zázrakem jsem si jen (i přes tretru) namlátil palec na noze.
Chvílemi blahořečím kovovým hřebům na tretrách, zakusujících se do zvětralé skály, naopak na kamenných plotnách mi to klouže a pomáhám si rukama. Ačkoliv je to po hodině hrozná dřina, mám z toho všeho kolem úžasný pocit (endorfiny pracují) a jde se mi dobře. Paradoxně mě nejvíce bolí ruce od nesení kola na zádech. Co chvíli si je proklepávám a každých zhruba 10 minut kolo na čtvrt minutky sundávám a odpočívám. Vildovi lezení moc nesedlo a po dojetí se mi svěřil, že to pro něj byl nejhorší okamžik celého závodu a uvnitř pochyboval,jestli tohle celý týden vydrží. Okolo lezoucí Američané a Kanaďané, vesměs zvyklí na takovéhle věci, jsou překvapeni pouze délkou stoupání a vtipkují o tom, že to měl být bikový závod. Italsky ani španělsky neumím, ale Evropané rozhodně nevtipkovali.
Po hodině a půl a asi 700 výškových
metrech se ozývá ze shora křik a všichni před námi se
začínají vracet dolů proti nám.
Čelo závodu dosáhlo hřebenu a zjistilo, že tam opravdu žádná
cesta není. Všem došlo, že jsme v lavinovém poli měli jít
jen asi 5 minut a pak zahnout doprava do lesa. Někdo ze závodníků nás
všechny nazývá ovcemi, protože jsme slepě šli za
prvními Italy, kteří toho s jejich bídnou angličtinou při popisování
trasy moc nepochytili a odbočku přehlédli. Cesta dolů
je skoro horší než nahoru, Klouže to a občas se ozývají
výkřiky "Roooock!!!" - to když
někdo uvolňuje balvan, který se pak řítí dolů
korytem proti ostatním závodníkům. Zpět dole u správné odbočky
do lesa mezitím vzniká totální zácpa. Na úzký singletrack se jako první
dostaly nejpomalejší týmy, následované těmi rychlejšími
a až úplně nakonec těmi nejrychlejšími. Dalších 5
km tedy jdeme stylem minuta tlačení, minuta čekání. To co měl
být parádní sjezd těsně před závodem zbudovaným
singletrackem, bylo tedy spíše trápení mezi davy lidí. K budování bikových
singletracků v Kanadě - to je pro našince velmi nepochopitelná
záležitost. Někoho napadne udělat stezku, vezme motorovku a
vypraví se do lesa (národní park mu není překážkou). Pokácí pár stromů (pařezy
nechá na místě), přeřeže klády přes cestu (pouze ty
větší), odhrabe mech a odkryje kořeny a řekne o novém trailu
kamarádům. Ti to tam pak trochu projezdí a za rok je z toho vyhlášený trail.
Je tedy jasné, že ani nejtěžší technické pasáže na
Transrockies Američany a Kanaďany nijak nepřekvapují - naopak
je těší a v cíli si o nich nadšeně vypráví.
Na 50. km, po druhé občerstvovačce, se cesta rozšířila a začala stoupat (dalších 600 výškových metrů). Takže se opět závodilo - rychlejší se zezadu hrnuli přes pomalejší dopředu. Přestože předjíždíme desítky týmů, osmi kilometrový sjezd singletrackem je stále přelidněn. Tento úsek si pamatuji z předloňského roku, kdy byl čerstvě postaven/prořezán a šli jsme ho v protisměru - směrem nahoru. Směrem dolů byla velká část sjízdná, až na několik míst, které šly stěží sejít. Jednalo se podle mě o technicky nejnáročnější místo závodu. Bylo tu mnoho kamenných schodů na hranici sjízdnosti, kořenů, nespočet brodů a jízda přímo korytem Bear Creek. A také spousta bláta.U jedné malé nevinně vyhlížející kaluže stál člověk a každého varoval, že je hluboká asi do půli stehen. Večer jsme pak viděli fotku kola, zabořeného tam až po hlavovou trubku.
Pokračování příště ...
Text, foto a video Pavel Richtr (tým bicyclecafe.cz / sportkamery.cz)
Americký Trek se letos rozhodl, že dá brouka do hlavy všem, kteří to se silniční cyklistikou myslí opravdu vážně. Po loňském představení nové aero silničky Madone tak letos přišla na řadu ještě…
Celý článek…Čeká vás především kvalitní horský trénink ve společnosti závodníků profi pelotonu. A také semináře, péče špičkových techniků, fyzioterapeutů a masérů, sauna, dobré a zdravé jídlo. Prostě top…
Celý článek…Tovární tým německé značky Canyon představil svůj závodní tým. Už před časem jsme psaly o...…
Celý článek…Už v květnu budou na severu Čech soupeřit cyklistky o vítězství na nejvýznamnějším českém etapovém...…
Celý článek…Jan a Josef Kohoutové mají v Praze díky Klubu českých velocipedistů svůj pomník...
Celý článek…Chybí vám už „cyklistický“ pohyb a chcete protočit nohy na kole navzdory vrstvě sněhu za okny? Jaké jsou možnosti cyklistického tréninku na doma a jak vybrat to pravé ořechové?
Celý článek…
Medvědovi - Já nekritizuju , jen mne to zajímá. Například na Sardinii značili motokrosovým systémem, který je dosti vymakaný, terčíky a fábory. Když byla odbočka tak tři fábory těsně za sebou a pak potvrzení směru. Pak třeba velký kus nic. Nebyly problémy ztratila se snad jen Lída a to tak , že jela pár kiláků za doprovodnou motorkou, která jela blbě.... pokud to značení má nějakou logiku tak i fáborky jsou OK.
odpověz na tento komentářBufe to není pohár v XC kde máš kolem sebe furt mlíko nebo nebo maraton v Podkrkonoší kde jezdíš přes samé vesničky a v civilizaci tohle je fakt divočina můžeš se zeptat třeba medvěda kudy?
odpověz na tento komentářre: značení - Fáborky byly celkem v pohodě a dost často (jsou vidět i na videu), nicméně se na ně muselo fakt dávat bacha. Pokud jel člověk bezhlavě (nebo ruplej :-), tak sjet z trasy opravdu takový problém nebyl, navíc když trasa občas nečekaně odbočila z prašné cesty přímo do panenského lesa :-). Dobrou fintou bylo i barevné odlišení fáborků. Červená znamenala "jedeš dobře, drž se stezky", modrá se žlutou znamenala "bacha, bude nějaká zákeřná odbočka". Prostě pokud jste oba nějakou odbočku přehlídli, byla to spíš chyba týmu než pořadatelů :-)
odpověz na tento komentářznačení - Můžete blíže popsat způsob a kvalitu značení, ty fábory mi přijdou jako na "pionýrském táboře", i to jak popisujete to bloudění. Na tak vyhlášený závod mi to přijde dosti slabě zajištěné...
odpověz na tento komentářwow - tyvoe to jsou terény 8-) !!! Asi začnu šetřit...
odpověz na tento komentář