Český biker míří za extrémy Aljašky

Zrovna řešil balík jídla a sladkostí, který se mu zasekl na celnici v New Yorku a přitom už za pár dní by mohl být jeho spásou kdesi v malém srubu uprostřed zmrzlé pustiny. Pražskému bikerovi Pavlu Richtrovi je 36 let a kamarádi o něm říkají, že mu hráblo.
Třikrát jel kultovní TransRockies v Kanadě, jednou Xterru na Hawaii. Teď před ním stojí další výzva a sice závod Iditarod Trail Invitational na Aljašce.
Legendární závod psích spřežení se jezdí na 1000 mil dlouhé trati už od roku 1973. Od roku 1997 závodní na kratší trati také bikeři na speciálních sněžných kolech. Českým průkopníkem tu byl Jan Kopka. Na Pavla čekají drsné, nevyzpytatalné a rychle se měnící podmínky a také trať dlouhá přes 350 mil vedoucí z Kniku přes pohoří do eskymácké vesničky McGrath. Letošní ročník odstartuje 26. února.

Organizace závodu je hodně volná. Každý se musí postarat sám o sebe a vše si veze s sebou. Dopředu si může poslat jen zmíněné balíčky, které na něj budou čekat na dvou z celkových sedmi checkpointů. V tisícidolarovém startovném je doprava autobusem na místo startu, jídlo a vyhřívaný stan na prvních dvou kontrolních bodech a potom až v cíli. A pro ty úspěšné vysněné triko s nápisem "Finisher". Nejede se o peníze ani žádné ceny. Vítěz získává startovné na další rok.
Více se o tomhle ne zcela úplně normálním závodě a připravě na něj dočtete v následujícím rozhovoru...

Kdy jsi přišel na to, že chceš jet na závod na Aljašku? 

Je těžké se na takový závod přihlásit? 

Jak to vzali doma? 
"Než jsem se přihlásil a byl přijat, tak jsem o tom nikomu neřekl a nosil si to ve své hlavě jako svůj sen. Potom jsem to naopak všem kamarádům okolo rychle řekl, aby mě nenapadalo covnout. Přítelkyně to vzala perfektně. Našim jsem to řekl před čtrnácti dny... Vzali to také překvapivě v pohodě. Musel jsem je teda ujistit, že budu jezdit ve skupince a tak..."

Tušíš, co tě na Aljašce čeká? 
"Veteráni závodu vtipkují, že ačkoliv přijede nováček 100% teoreticky připraven, stejně ho mnoho věcí zaskočí. Největší neznámá je počasí a sněhové podmínky. Ty to mohou celé úplně převrátit. Byly roky, kdy pořadatelé museli závod přesunout výrazně na sever k Yukonu, protože trať vede z velké části po řekách a ty musí být zamrzlé. V létě ta cesta neexistuje. Letos je na Aljašce mimořádně bohatá zima na sníh. V některých oblastech napadlo za den i metr a půl sněhu a musela tam pomáhat národní garda."

Jaké je tam nebezpečí? Zvířata? Medvědi? 

Dalším nebezpečím je prý voda...
"Velké řeky zamrzají, ale malé potůčky místy ne a musíš je občas překonávat. Pak jsou zrádná místa označovaná jako overflow. To je prasklý led, přes který se přehrne voda. Přes všechnu opatrnost si občas do vody někdo šlápne. Tekoucí voda je v té zimě a izolace od civilizace velké riziko. Nesmíte se namočit a nesmí vám tam spadnout kolo, na kterém máte všechny věci pro přežití."
 

Jak jsi se na takové extrémní podmínky připravoval?

Co všechno povezeš s sebou? 

Jaké jídlo si s sebou povezeš? 
"Zdravá výživa jde stranou. Jíš co ti chutná, co je energeticky výživné a přitom váží co nejmíň a co vydržíš jíst nekolik dnů aniž by ti z toho bylo blbě . Cukry a tuky. Když ti kamna dobře hoří, tak přikládáš dubový polena, ale když ti to nehoří, tak tam cpeš chroští horem dolem a doufáš že to chytne... Takže pro ten první případ mám třeba sušené maso a ořechy, pro ten druhý M&M, Snickersky, čokoládu. Ne vše jde rozkousat zmrzlý, takže i tady musí být vše vyzkoušeno a ověřeno, s minimálním obsahem vody. Když nebyla zima tak jsem si pomáhal mrazákem. Jídlo, které jsem si posílal na checkpointy, jsem balil 7 hodin! Včetně baterií a hřejivých pytlíku toho musí být do 4.5kg, takže jsem to vážil, počítal kalorie, natrhával pytlíky a krájel na sousta, abych ho mohl kousat a jíst v rukavicích nebo i když bych měl zmrzlý ruce. V extrémním mrazu si musíš před každým vyndáním rukou z vatových návleků na řídítkách rozmyslet, co s nima chceš dělat, případně kde, co budeš hledat, tím spíš ve tmě. Až na pár výjimek by si měl být schopný vše zvládnout v rukavicích, v extrémní zimě omrzá odhalená kůže během pár sekund." 

Co třeba GPS navigace? 

Jak jsi před závodem trénoval? 
"Hlavně objem. Člověk by měl být schopný se tam pohybovat dvanáct a více hodin v kuse. Teď jak byla zima, tak jsem se snažil jezdit i 8 hodin a víc. V pracovní dny jsem toho teď v zimě většinu najezdil po večerech a nocích.  Dost jsem toho najezdil na Šumavě. Využil jsem i těch -30C a níže, to už ale není moc o švihání, to jsou spíš takové malé expedice, ostatně jako Aljaška. Jsou ale věci, které nenatrénuješ. Do posledního okamžiku nebudu vědět, jak se hlavně moje hlava vypořádá s tím vším, co mě tam bude uprostřed ničeho obklopovat a s permanentní obavou z toho, co může být špatně…"

A co když bude něco špatně? 
"V první řadě by si měl být na co nejvíc toho "špatně" co nejlépe fyzicky, technicky a psychicky připraven, protože pomoc může být mnoho hodin nebo i dnů daleko. Pořadatel povoluje satelitní telefon, ale pro mizernou výdrž baterií a spolehlivost v mrazu ho nikdo nevozí. Jako úplně nejposlednější zálohu mám s sebou nouzový satelitní lokátor (PLB), systém který používají hlavně letadla a lodě. Až v poslední době je to malý jako mobil takže použitelný i pro expedice. Funguje přes vlastní družicový systém a je to jen pro případ absolutního ohrožení života. Když ten signál vyšleš, tak tě berou, že máš fakt problém."