Eurobike 2011 - finální ortel

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, kteří měli možnost někdy tuhle výstavu navštívit, tak mně asi dáte za pravdu, že jste na ni cestovali plni očekávání. Možná jste dokonce neponechali nic náhodě a vyrazili jste již s papírkem plným značek, které jste měli v plánu navštívit a buď se jen tak dívat po něčem, co vás zaujme, nebo jste dopředu věděli nebo alespoň tušili, že spatříte něco, co zatím ještě nikdo nespatřil.

Tak přesně tyhle pocity jsem také míval někdy před více než deseti roky, kdy jsem na Eurobike cestoval poprvé. Jenže doba se změnila a byť tenhle veletrh neustéle roste, jak co do počtu vystavovatelů, tak co do velikosti výstavní plochy, tak míra natěšní na něj už téměř vyprchala nebo spíše zmutovala v jakési přání si toho, aby se našel někdo, kdo by něčím opravdu mile překvapil a nebyla jen naplněna obecná očekávání, že kvantita opět převálcuje všeobecně nadprůměrnou kvalitu.

Každý rok se mě spousty lidí ptá co říkám na letošní Eurobike; jestli mě něco opravdu zaujalo nebo alespoň jestli bych nějakou věc vyzdvihnul nad ty ostatní co se zajímavosti a "novinkovosti" týká.

Zklamání

Já svou odpověď začnu tentokráte poněkud pesimisticky, ostatně jako většina Čechů a zaměřím se na velká i malá zklamání, která alespoň z mého pohledu letošní Eurobike přinesl.

To největší zklamání nemá moc společného s vlastní výstavou, ale spíše s mou vlastní osobou. Už před cestou do Friedrichshafenu jsem plánoval, že pokud to alespoň trochu čas dovolí, tak že v pátek vyrazím směr Champéry na MS, které bylo od Bodamského jezera jen pár set kilometrů. Leč ošklivý virus se rozhodl, že místo cesty do Švajcu budu rád, když se s teplotama budu schopen dopravit domů, do postele a ke zdroji správných léků a horkého čaje. Budiž, v Champéry jsem byl už dvakrát na svěťáku a dvakrát jsme na tuhle lokalitu i organizátory nadávali, ale stejně mě štve, že jsem nebyl u toho, když dvojka Prokop - Kulhavý získala opět tituly a opět ve Švýcarsku.

Tvrdit, že mě Eurobike zklamal jako výstava opravdu nemohu. Všechno tu klapalo, internet v tiskáči byl precizní, jen ta wifina v pavilónech, teda nic moc, někdy spíš nic, než moc...

Zklamání pak přišla spíše na konkréktních stáncích. Někdy z úrovně expozic, jindy z toho, že nebyla naplněna určitá očekávání.

Třeba takový Stevens, který byl ještě před několika lety považován za hodně prestižní značku, staví dnes na od pohledu čínské noname produkci a to nemluvím o šílených barevných designech, které byly zejména na některých modelech k vidění.

To třeba takový Trek má naopak své designy rok od roku povedenější, ale na jeho stánku mě zklamala zejména absence nově předělaných biků Rumblefish, na které byla na prezentacích slyšet jen samá chvála, ale zjevně asiaté nestihli včas dodat vzorky, což se v případě Eurobiku nestává zase tak často. Jen malou náplastí pak bylo, že nechyběl karbonový sjezďák Session.

Chaos, bez ladu a skladu - změna k lepšímu? Poněkud rozpačité jsem měl pocity z nových expozic Specialized a Scottu. Jestliže byly v minuých letech nepřehlédnutelné a přesto přehledné, člověk se v nich dokázal velmi rychle zorientovat a najít svou oblíbenou skupinu kol, tak letos se z nich staly jakési bikeparky, kterými jste procházeli a jen se neustále kochali mixem všeho; kol, doplňků, příslušenství, dekorací, prostě divné. Nic to však nemění na tom, že biky těchto dvou firem letos rozhodně patří k absolutní špičce.

Oči mně málem vypadly z důlků při návštěvě expozice Focusu. Nic proti této německé značce nemám, dokonce se dá říct, že ji vnímám jako jednu z těch lepších německých, ovšem o to víc mě překvapilo, jak hned na několika modelech používá v podstatě zkopírovaný designový prvek jednoho ze svých úspěšných konkurentů, kterým je slabá červená linka specifického tvaru a umístění. Že už jste ji také někde viděli? Zapátrejte, není složité přijít na to kde.

Malinko zklamání jsem cítil letos i u Rocky Mountain. Ačkoliv jejich expozice s iPady mě nadchla už v loňském roce a zřejmě se osvědčila, protože ve stejném duchu tahle kanadská značka vystavovala i letos, prostě tu tak nějak chyběl ten velký trhák, pecka, kterou si horalé vždy na Eurobike schovávali.

Poslední zklamání, které tu dnes zmíním, a které jsem vlastně už očekával před zahájením výstavy, protože jsme dostali s předstihem info o novinkách, jsem zažil na stánku Marinu. V podstatě jde o to, že dosud jsem Marin měl někde uložen, jako tvůrce specifického virtuálního odpružení, které jste na první pohled rozeznali od ostatních. Od nynějška je všechno jinak a ačkoliv rozhodně nechci podceňovat kvalitu jejich nového konstrukčního řešení, tak musím konstatovat, že nové Mariny přišly o svůj specifický design a na první pohled jsou stejné jako všichni ostatní.

Ale přestaňme být už konečně jen negativističtí a pojďme se podívat pro změnu také na věci, které nás překvapily mile.

Nečekaná překvapení

Vždycky když se vracím z Friedrichshafenu, snažím se co nejdřív ujasnit si,co se mi tam líbilo, co mě tam nadchlo a co mile překvapilo. I letos se naštěstí pár milých překvapení našlo a ačkoliv mi chvíli trvalo si na ně vzpomenout, tak tady jsou.

Americký malovýrobce rámů Turner našel zřejmě nové evropské zastoupení, protože poprvé vystavoval své kousky. Sice to bylo jen v plátěném přístavku jedné z hal, ale bylo to. Mile překvapila také nabídka možnosti otestovat některý z vybraných biků v naší redakci, ovšem uvidíme, jak náročné to bude na logistiku.

Po alespoň z mého pohledu několika slabších letech, kdy se kanadské Norco specializovalo spíše na vývoj vlastních ohýbaček trubek, letos Norco přišlo se zcela novými sjezďáky, které nejen že vypadají výborně, ale jde s nimi ruku v ruce i výborná závodnická pověst. Uvidíme, zda-li a v jakém množství se dostanou i k nám do Čech, v každém případě se dá očekávat, že v podobném stylu bude brzo více modelů i s nižšími zdvihy.

Kapitolou samou o sobě je Ibis. Ryze americká značka přivezla letos na Eurobike jednu z nejzajímavějších věcí veletrhu, prototyp nového 29" biku, který přichází s inovativním systémem DW-Link, geometrií a zejména tvarem rámu, který sice nese tradiční prvky Ibis, ale v lecčem se od nich také liší.

Říct, že mě mile překvapil Schwinn, bude možná pro někoho znít poněkud divně, ovšem já to hned uvedu na správnou míru. Schwinn totiž konečně našel své místo mezi značkami skupiny CSG a tím místem je návrat ke kořenům, to jest k cestovním a city kolům s blatníky, komfortní výbavou. Už se nesnaží nabízet na první lohled ošklivá lowend kola pochybné kvality v cenách kolem 200 eur. Podle mě rozhodně dobré řešení, které navíc hned od začátku provázejí na pohled hezká kola v typickém retro Schwinn stylu.

Nečekané bylo také zjištění, že se Tune pouští do výroby vlastní superlight kotoučové brzdy. Ne tedy, že by bylo až tak velkým překvapením, že se o něco podobného Tune snaží, ale více překvapivé bylo, jak brzda vypadá. Jednoprstová páčka má něco do sebe stejně tak jako ostřejší rysy brzdového třmenu. Nepřipomíná vám to náhodou tak trochu produkt slovenského RB Design?

Mile letos překvapila také výborná aplikace pro iPhone, kterou němečtí organizátoři veletrhu oproti loňsku ještě vytunili a díky které bylo možné v offline režimu najít kteréhokoliv vystavovatele, zjistit přesné místo, kde vystavuje a také o něm vyhledat většinu důležitých informací. Palec nahoru i za tuto praktickou perličku nebo chcete-li třešničku na dortu, která občas výrazně ulehčila naše hledání.

%pagebreak(Fotogalerie)%