Manitou 1-2-3-4

Pionýrská doba
Když Doug Bradbury vyrobil v roce 1990 svou první Manitou vidlici se zdvihem 38 mm ještě netušil, jak překotný vývoj bude v tomto oboru následovat.

Konstrukce první verze vidlice sice vydržela prakticky beze změn celé tři roky, ale v roce 1992 navýšila zdvih na 51 mm.

Co vyhovovalo celoročnímu teplému počasí v Kalifornii, ale bohužel dosti trápilo majitele těchto odpružených vidlic v Evropě a jiných částech světa s mírným klimatem. Řeč je pochopitelně o vnitřnostech vidlic Manitou, které spočívaly v několika elastomerových válečcích navléknutých na ocelovém trnu.

Elastomery se dodávaly v několika tvrdostech a šlo je různě kombinovat, čímž se docílilo požadované tvrdosti/měkkosti odpružení. Velkou nevýhodou tohoto systému však byla jeho velmi omezená funkčnost při nízkých teplotách. V praxi to znamenalo, že i když jste nasadili nejměkčí modré elastomery, v zimě při teplotách kolem nuly vám vidlice ztvrdla a její funkce se omezila jen na 3-5 mm zdvihu.

Jelikož to ale byla doba z pohledu odpružených vidlic pionýrská, odpružení chtěl mít každý a ti co přesedlali z pevné vidlice na odpruženou si libovali, jak jim najednou jízda přijde klidnější. Největšími test ridery byli pochopitelně sjezdaři, kteří na svých prototypech vozili nejenom přední ale i zadní odpružené vidlice a pro velké firmy odváděli v té době nepostradatelnou testovací práci.