Paulissen obhájil titul nejlepšího maratonce světa

Pošesté v historii této disciplíny se sjela světová maratonská elita k vytrvaleckému šampionátu. Letos jej hostilo městečko Stattegg, které je takovým předměstím rakouského Grazu.
Stovky maratonců s jejich doprovody, diváci a organizátoři upravené městečko a přilehlé louky na den zaplavili. Z hlavní silnice se stal prostor startu a cíle, louky se přeměnily v parkoviště a před radnicí vyrostl obří partystan s pivem, vínem, wursty a velkoplošnou obrazovkou s živým přenosem z několika míst trati.
Zejména 130 bikerů a 54 bikerek elitních kategorií moc klidné spaní před závodem nemělo. Noční deště ale po sobě žádnou velkou spoušť nezanechaly a 23. srpnový den se uvedl sytě modrou oblohou a sluncem.



Jak loni maratonský šampionát skončil, tak letos začal. Na startovní čáře vedle sebe stáli Belgičan Roel Paulissen a Švýcar Christoph Sauser. Mimo nich také kompletní maratonská elita a několik specialistů na cross country. Jmenujme třeba domácího Christopha Soukupa nebo Němce Wolframa Kurschata.
Trať v alpském předhůří se vyznačovala především prudkými kopci a ta nejtěžší stoupání čekala na závodníky až v poslední třetině 104 kilometrů dlouhé trati, jejíž převýšení činilo 3.818 výškových metrů.

Po prvních dvaceti kilometrech čekal na závodníky kopec Plesch dlouhý 12 kilometrů s převýšením okolo šesti set metrů. Obhájce titulu Roel Paulissen působil aktivně a na jeho vrchol vyjel v trojici s Kolumbijcem Paezem a Rusem Medvedevem s minutovým náskokem před skupinou pronásledovatelů, kde nechyběli zbylí favorité.
Překvapením minimálně první poloviny závodu byl právě Alexey Medvedev, jezdící za italský tým Scapin Torrevilla. Ve dvojici s Belgičanem vydrželi až do posledního stoupání a dlouho to vypadalo, že se o titulu rozhodne mezi nimi. Náročná trať s ním ale udělala své a Rus cestou na 1438 metrů vysoký Schockl vyklidil medailové pozice.



Paulissen si poměrně v klidu udržoval svůj náskok okolo dvou minut a v posledním sjezdu, dlouhém téměř sedmnáct kilometrů, nemusel tolik riskovat. Cílem projel s dostatečným náskokem před svými soupeři a mohl si tak naplno užít ovací diváků, coby nový mistr světa.
"Věděl jsem co nás čeká, takže jsme spolupracovali s Alexeyem, se kterým se známe z italských maratonů. Jel skvěle, ale na tom posledním kopci mu došlo, tak jsem musel přidat, protože se zezadu řítil Alban Lakata." popisoval průběh závodu vyčerpaný závodník továrního týmu Cannondale. Na závod zvolil odpruženého Scalpela ve speciálním, avšak decentním mistrovském designu.

Pro stříbro si za velkého jásotu diváků dojel skorodomácí Alban Lakata. Albanator, jak tady maratonci z Lienzu přezdívají, měl ze začátku závodu problém s brzdami, ale poté se až neuvěřitelně rozjel a udělal závod dramatickým. Ještě v polovině závodu nefiguroval v první desítce. Pak se přehnal přes své soupeře a mít závod ještě o jeden kopec více, kdo ví, jak by to celé dopadlo...
Christoph Sauser (Specialized) doplnil svou sbírku medailí o bronz a nakonec byl za něj rád. V jednu chvíli to totiž vypadalo, že bude rád za první desítku, to když se ze třetího místa propadl na sedmé. V poslední třetině závodu ale ožil a dokázal se dostat zpět na třetí místo.



Skvěle si v závodě vedl i další Rakušan Christoph Soukup. Závodník brněnského Merida Biking Teamu si po zadním kole a za aplausu diváků dojel pro čtvrté místo a to si ještě vybral slušnou porci smůly. Hned třikrát totiž musel zastavovat kvůli defektům. Dvakrát musel měnit kolo. Nebýt těchto problémů, mohl pomýšlet na medaili. "První dvě hodiny byly dost těžké, bolelo to a nemohl jsem se rozjet. Pak jsem se ale chytnul, dostal jsem se do té druhé skupiny a jelo se mi dobře. Po problémech jsem se znovu dotáhl k Sauserovi, ale v posledním těžkém sjezdu jsem mu nestačil. Letěl neskutečně, mně to tam párkrát ustřelilo, tak jsem raději lehce zvolnil..." řekl nám po závodě nakonec šťastný Christoph, který si na startu dlouhého závodu původně příliš nevěřil.

Jan Jobánek předvedl na trati dobrý výkon jehož výsledkem je 18. místo a tedy nejlepší umístění českého bikera na maratonském mistrovství světa. Doposud vévodilo nepříliš lichotivým statistikám 20. místo Kristiána Hynka z roku 2004 z rakouského Bad Goisernu.
Se startovním číslem 96 a na stejnojmeném fullu se postupně propracovával startovním polem. Do kopců najížděl ve čtvrté desítce, v polovině závodu byl okolo 25. místa a finální posun provedl na posledním dvacetikilometrovém bergu, kam vyjel jako sedmnáctý ve velmi silné skupince s Bartem Brentjensem, Andreasem Kuglerem, Oliverem Backingsalem a Juliem Caro Silvou.
Bojoval ještě o lepší umístění, ale v posledním náročném sjezdu s technickými pasážemi plnými volných kamenů se poroučel k zemi.
"S výsledkem jsem velmi spokojenej! Byl to hodně těžkej závod a vůbec nejtěžší byl poslední kopec a hlavně sjezd do cíle, ve kterém byly ještě vložený dva výběhy. Tam už jsem byl úplně v křečích. Věděl jsem, že ten závěr bude takhle těžkej, protože jsem tu minulý týden na trati trénoval, takže jsem tu první polovinu závodu jel ve skupince a trochu sem se šetřil na ten konec. Ve stoupání na Shockl jsem nechal úplně všechno. Dost lidí jsem tam předjel, ještě jsem mohl poskočit o dvě místa, ale v tom sjezdu jsem lehnul a tak jsem to raději dojel na jistotu. I tak jsem hodně hodně spokojenej!" vysvětloval v cíli viditelně vyčerpaný, ale šťastný Honza.



Ivan Rybařík odjížděl ze Statteggu zklamaný. Ve výsledkové listině má u jména zkratku DNF, tedy že závod nedokončil. Účastník všech předešlých světových šampionátů cítil před závodem velkou formu a moc chtěl uspět. Hranici úspěchu stanovil reprezentační kouč Jan Slavíček na desáté místo.
"Připadal jsem si jak poprvé na závodech. Nechal jsem se strhnout sílou okamžiku. V prvním kopci jsem se dotáhl do první skupiny, ale byla to špatná taktika. Začaly mi tuhnout nohy a když jsem věděl, že vepředu nebudu, začala mě psychika stahovat. Nejsem ten typ, co vzdává závody natož pak mistrovství světa, ale v ten moment pro mě nemělo cenu bojovat o 40. místo..." řekl ke svému dvouhodinovému působení v závodě Ivan a přiznal svou taktickou chybu. "Měl jsem spíš jet ze začátku volněji a držet si tempo. Některým závodníkům, kteří mě potom míjeli, se to podařilo a do té desítky si dojeli..." zpytoval svědomí závodník z týmu Volvo Auto Hase.



Titul mistryně světa mezi ženami vybojovala Němka Sabine Spitz z týmu Central Ghost Pro.
"Byl to strašně těžký závod. Ke konci už mi docházely síly a braly mě křeče. Petra Henzi byla ve výjezdech velmi silná. Na posledním kopci jsem měla malý náskok a pak už zbývalo nechybovat v tom závěrečném sjezdu, což ale nebylo jednoduché. Náskok před cílem už jsem si pohlídala, i když se Esther dotahovala. Po roce další zlato, to je úžasné!" radovala se v cíli specialistka na cross country a olympijská vítězka z Pekingu, kde vyhrála přesně před rokem.

Většinu 84 kilometrů dlouhého závodu absolvovala Spitz na čele společně se Švýcarkami Petrou Henzi a Esther Suss. Prudké kopce s celkovým převýšením přes tři tisíce metrů je od sebe dlouho nedokázaly oddělit. Podařilo se to až ve stoupání na Shockl, dvacet kilometrů před cílem. Tam vyjela první Němka o více než minutu před Henzi. Šestá žena olympijských her a maratonská mistryně světa z roku 2007 chtěla ještě ve sjezdu zaútočit na zlato. Jízda stylem hop nebo trop jí ale nevyšla a defekt jí připravil i o stříbro. A s bronzem v cíli Henzi evidentně spokojená nebyla. Zato blýskavý kamínek na zubu její reprezentační kolegyně Esther Suss díky širokému a neustálemu úsměvu, viděl ve Statteggu snad každý. Právě ona neměla daleko k senzaci a přinutila Sabine před cílem ještě zrychlit. Zlato a stříbro totiž od sebe dělily jen necelé dvě vteřiny.

Poprvé od narození syna Bjornara se na startu velkého závodu ukázala fenomenální Norka Gunn Rita Dahle. Na obhajobu loňského prvenství a pátý titul mistryně světa to ale po mateřské přestávce nebylo. Bikerka týmu Multivan Merida objela závod s úsměvem na tváři, ale v cíli na třináctém místě přiznala, že si pěkně dávala a z posledního kopce je totálně vyčerpaná. Její první slova po vydechnutí byla: "Co tady dělám?!". Takovou menší zajímavostí je, že startovala v norském dresu od české firmy Kalas.

Českým reprezentantkám šampionát nevyšel. Barbora Radová (Studio 2001) i Alena Krnáčová (Subway Unibon Marin) se ze začátku držely ve skupince kolem 30. místa a pod první ostrý kopec Plesch ztrácely na čelo osm minut. Bára nedlouho potom závod ukončila a úřadující mistryně republiky pokračovala v nastoleném tempu až do cíle, kde byla klasifikována na 38. místě se ztrátou hodiny a tří minut na vítězku.



Duhové dresy tedy mají zase na rok svou skříň. Měnit majitele mohou až 8. srpna 2010. Sedmé mistrovství světa v MTB maratonu přivítá známá biková lokalita - Německý Sankt Wendel.

Výsledky - Muži
1. Roel Paulissen /BEL/ čas 4:34:36 hod.
2. Alban Lakata /AUT/ + 0:51 min.
3. Christoph Sauser /SUI/ + 4:39 min.
4. Christoph Soukup /AUT/ + 5:54 min.
5. Wolfram Kurschat /GER/ + 6:06 min.
6. Alexey Medvedev /RUS/ + 7:13 min.
7. Dario Cioni /ITA/ + 8:49 min.
8. Kevin Evans /RSA/ + 9:03 min.
9. Lukas Buchli /SUI/ + 9:34 min.
10. Hector Leonardo Paez /COL/ + 10:31 min.
18. Jan Jobánek /CZE/ + 17:19 min.

Výsledky - Ženy
1. Sabine Spitz /GER/ čas 4:24:15 hod.
2. Esther Suss /SUI/ + 0:01,7 sek.
3. Petra Henzi /SUI/ + 2:51 min.
4. Erika Dicht /SUI/ + 4:33 min
5. Elisabeth Brandau /GER/ + 10:35 min.
38. Alena Krnáčová /CZE/ + 1:02:56 hod.

Kompletní výsledky najdete na webu UCI

Foto: Michal Červený