Divoká Brazílie

Z Kanady se celý kolotoč světového poháru přesunul do brazilského Balneario Camboriú. Tato zastávka měla číslo pět. Přesun to ale nebyl jednoduchý. Spousta teamů a závodníků měla vůbec se problém do Brazílie dostat a když už se dostali, tak buď bez kol nebo zavazadel. Hodně zajímavou cestu do Brazílie měl Gravity team, který z Kanady letěl do Budapešti a přes Prahu zpět do Sao Paula. Ani Kona team nezahálel a měl z Kanady šest přeletů přes Chile, Argentinu až nakonec do Brazílie. Kolo nepřišlo Graciovi a  musel jet na půjčeném Intensu v kraťasech a tričku. Steve Peat trénoval downill také na vypůjčeném kole, Celin Gross dostala kolo až v sobotu ráno a takhle bych mohl pokračovat dále. 

Páteční kvalifikaci 4X vyhrál Jared Graves před Rogerem Rindergnechtem, já bral třetí flek. Kamil Tatarkovič zajel šestý čas a Michal Maroši bral 12 místo.

V sobotu byl na programu 4X. Netradičně se finále začínalo již o druhé hodině odpolední. Nevím jestli kvůli fotbalu (Brazílie hrála ve 4h) nebo kvůli tmě, která v zimních měsících příchází už kolem půl šesté.

Na výborně připravené trati se do čtvrtfinále neděje žádné zásadní překvapení, akorát Michal Maroši po drsném ataku Gracii nepostupuje.

V prvním semifinále bezpečně postupuje Graves a Powell, pro něj je to první finále ve světovém poháru. Ve druhém semi jsem na startu já společně s Kamilem. Jízdu vyhrávám a Kamil jede v těsném závěsu. Překvapivě vypadává Rindergnecht, ten si aspoň spravil náladu vítězstvím malého finále.

Finále na startu. V jedničce Graves, dvojka Tatarkovič, tři já a zvenku Powell. Rampa padá, já společně s Gravesem jedem stejně na první skok. Ale já jsem rychlejší na dalších vlnách a zavíram Gravese do první točky. Kamila jsme bohužel zavřeli, na tom vydělává Powell. Zbytek trati se už nic zvláštního nedělo a tak do cíle dojíždíme seřazení já, Graves, Powell, Tatarkovič. Až v cíli mě došlo, že jsem si tímto vítězstvím zajistil celkové prvenství ve světovém poháru ještě před závěrečným závodem.

Michal Maroši je po závodě trochu rozzlobenej na Graciu, ale po vypití asi 2dcl rumu nalitého v kokosu je vše zapomenuto. Jdem na fotbalຯ..

Brazílie prohrává a ve městě nastává peklo. Lidé nadávají na ulicích, řvou z bálkónů, mlátí do popelnic, hází dýmovnice, vybuchují petardy, prostě hustá atmosféra. Toto trvá ještě tak hodinu po zápase.

Na neděli je na programu downhill. Ráno se nad tratí rozzáří slunce, které pálí celý den.

Jezdci dávají ještě pár jízd na záhřátí před semifinálem. Kolem trati se houfují místní fanoušci. Nejrychlejší čas zajíždí Sam Hill.

Mezi semi a finálem je nezvykle dlouhá pauza a tak se všichni závodníci odebírají na oběd na místní pláž. Opravdu pohoda, slunce, písek, moře jen chybějí Brazilky v bikinách.

Ve finálových jízdách je výborná atmosféra, Brazilci povzbuzují své koně, zvláště v dolní části, kde se projíždí dropovou sekcí mezi skálama. Vedení se ujímá Honda rider Matti Lehikoinen. Nikdo ho neporáží, ani Peat, ani Pascal, ani skvělě jedoucí Hanah. Greg Minnar je první na mezičase, ale bohužel před poslední sekcí padá. Jako poslení vyráží Sam Hill, jede výborně, ale padá na stejném místě jako Minnar. Lehikoinen vyhrává světový pohár!

Kamil Tatarkovič se umisťuje na 47. místě a jak sám říká, „Letos mě ty sjezdy nějak nejdou“. Michal Maroši dojel na 33 místě a podle jeho to vypadalo takto: „Trať mě připomínala Všenory, propletačky mezi stromama, krátká jak sviňa, pár technických pasáží, wallride v klopence a na závěr zajímavá dropovací pasáž. Jinak sem jel na hranici lidských možností a málem jsem se třikrát zabil. Jel jsem to celý smykem a chyběla mi plynulost, ale agresivní sem byl dost.“

Michal se po závodech vrací zpět do České Republiky a já mířím směr Los Angeles na první závod King of the Mountain Jeep series.

Za text a foto děkujeme Michalu Prokopovi a zároveň gratulujeme za parádní výkony!