Hill dobyl Skotsko

V celé tříleté historii, co jezdím do Skotska na světový pohár, nebylo počasí tak tragické, jako letos. V předchozích letech se objevovaly názory, že takhle hezky ve Fort William už dlouho nebylo a tak bylo zřejmě spravedlivé, že jsme si letos užili pravé ho skotského počasí se zimou, deštěm a vším co k němu patří.

Už několik dní před odletem jsme díky moderním technologiím a internetovým kamerám zjistili, že nad Fort Williamem nasněžilo a tak jsme byli zvědaví a téměř jsme se sázeli o to, zda-li bude start sjezdu umístěný pod, nebo nad hranicí sněhu. Ona hranice byla naštěstí ve výšce osmiset metrů a tak ačkoliv byly sněhové plotny na dohled, sjezdaři jich na trati byli uchráněni.

V Anglii mají o hodinu šoupnutý čas, namísto vpravo, jezdí vlevo a tak se není čemu divit, že mají přeházený i časový plán závodů. Oproti standardnímu formátu 4X-pátek, DH-sobota a XC-neděle to mají crossaři a sjezdaři prohozené a poslední den tak patří právě "zkopcedolůjezdcům". Dalo by se říct, že po třídenním fungování v zimních podmínkách, které tu panovaly na sklonku května, mě v mysli vytanula myšlenka pojmout tento sjezdový report tak trochu jinak a alespoň trochu poodhalit zákulisí jednoho takového dne tak, jak ho prožíváme my redaktoři, fotografové a nám podobní s cedulkou PRESS.

Je neděle 7:40 místního času a na mém nočním stolku vedle postele zvoní budík. Po sobotním XC hegeši sotva uschly boty a bundy ale nedá se nic dělat. Neúprosná paní domu, u které provozujeme už čtvrtý den věc zvanou "bed and breakfast" určila jasné pravidlo : snídaně mezi osmou až devátou a pak do desíti nejpozději pryč z domu, neb nastává čas úklidu. Neděle, neneděle. Nicméně to nám nevadí, protože stejně potřebujeme být v práci, rozuměj velkém bílém stanu s visačkou PRESS co nejdřív, jelikož sjezdový trénink v neděli začíná už úderem 8:30 ráno.

8:05 jsme tedy nachystáni v jídelně, čekajíc na naservírovírování klasické anglické snídaně, která obnáší osmahnutý páreček, volské oko, pár plátků masa, taktéž osmahnutých, fazole s omáčkou, toast, čtvercovou věc z hamburgeru a čeré kulaté "hovínko" neznámého složení, leč překvapivě stravitelné chuti. Po 15-ti minutách, šálku kávy a džusu máme dilema, jestli vstát a jít do práce, nebo zpět do postele. Nakonec těsně, ale přece vítězí první varianta.

8:33 nasedáme do našeho vozu a startujeme do práce. Letos máme po Cliu a bezejmenném korejci, kterého jsme díky jeho ošklivosti loni přejmenovali na Shreka nepochybně nejluxusnější car z přítomných novinářů. V půjčovně, mimochodem příznačného jména Enterprice, kde jsme měli rezervovanou Corsu, nám totiž zmíněné vozítko nemohli dát, neb momentálně nebylo k dispozici. Po pěti minutách dohadování tak odjíždíme za stejnou cenu ve zbrusu nové dvoulitrové TDI Vektře na 17" kolech, Tak to dík :-).

8:55 osídlujeme a instalujeme naše nové Apple pracoviště v Press Centru, dáváme druhé kafe a domlouváme se, co kdy, kdo a jak bude poslední závodní den dělat. Kolega dokončuje článek ze sobotního XC, já se snažím vybrat a připravit fotky do článku o 4X z předchozího večera.

V 11:00 startuje semifinále sjezdu, ze kterého má do odpoledních jízd postoupit třicítka žen a osmdesátka mužů.

11:05 projíždí cílem první startujíci, domácí Tracy Moseley. Její čas v semi pak už nikdo další nepřekonává, druhá končí její krajanka Helen Gaskel, ovšem s desetisekundovým mankem na vítězku. Ze stanu jen slyšíme mohutné povzbuzování a jásot, dodělávám narychlo poslední věci a sestavuju foťák s teleobjektivem

11:25 jdu fotit mužskou elitu na skok, asi 300 metrů před cílem. Nevěřím svým očím. organizátoři se oproti loňsku hodně moc polepšili a podél trati vysypali štěrkové chodníky aby se diváci nemuseli brodit ve slatích - smekám, nicméně abych se dostal na vyhražené místo pro fotografy, musím si dvě slatě tréninkově dát.

11:34 kolem mě prolítne s typickým "rachotem" Greg Minnaar na jeho Hondě, první startující a podobně jako u žen ani jeho už až do konce kvalifikace nikdo nepředjíždí.

11:45 tím samým místem prosviští i Adam Vágner, ovšem jen tak ležérně na zadní prázdné gumě a ačkoliv se ještě snaží v rámci možností zrychlovat, zadek mu lítá ze strany na stranu a jeho čas nevěstí nic dobrého. 138. příčka v kvalifikaci ho bohužel odsuzuje při odpoledním finále jen do role diváka což je pro Adama, který tu loni zajel 13. flek, velké zklamání.

12:55 v přestávce mezi kvalifikací a finálem finalizuju i já výslednou odobu 4X reportu a nahrávám ji na server s pondělním datumem vydání tak, abyste ve chvílích, kdy my budeme na cestě zpět, mohli pročítat jak "jednoduché" je podruhé za sebou vyhrát 4X závod světového poháru.

14:00 začíná finále sjezdu. Tribuny jsou narvané k prasknutí, diváci, kteří zaplatili svých 17 liber jsou lační po sjezdové šou těch nejlepších světových jmen ale především fandí jejich domácím miláčkům : Steve Peatovi, rodince Athertonovic, Tracy Moseley a spoustě dalších. V cílovém prostoru je tradičně Speciální kamion s velkoplosnou obrazovkou na němž probíhá živý přenos všech jízd s porovnáním mezičasů, takže diváci mají skvělý přehled o veškerém dění na trati. Předbíhám 50 metrů dlouhou frontu na lanovku a využívám tak jedné z příjemných vlastností majitele PRESS karty :-)

14:08 vysedám na horní stanici lanovky. Fičí silný vítr, skoro bych se nebál říct vichřice. Je 5 stupňů nad nulou a přede mnou necelý kilák dlouhý cross do míst trati s průhledy na město, záliv a s kameny "dlážděným" povrchem. Goratexová obuv, moira, nebo jiné funkční prádlo, kulich zimní nepromokavá bunda a vodotěsný bágl na foťák je, řekl bych, prakticky minimem nutným pro absovování tohoto úseku. Chvílemi se ocitám po kotníky ve všudypřítomných blatech. Pro vyrovnání psychické pohody nasazuju sluchátka a na ipodu ladím domácí klasiku Phila Collinse :-)

14:38 jede poslední žena. Fotím ji stejně jako několik jejích soupeřek před ní. Nevím jak závod skončil. Diváci se pomalu začínají přesunovat dolů po trati, já si naopak hledám své místo na muže. Světe div se, objevuje se poprvé od čtvrtka, kdy jsme přijeli, slunce. Nárazový vítr je ale stále hodně nepříjemný.

14:58 startuje devátý z mužů David Vazquez, který zústává v cíli sedět v hotseat dlouhých 43 minut !!!

15:10 kolem mne projíždí Brian Lopes. Ano, ten fourcrossař. Klidný tempíčko, skoro by se dalo říct, že si na svém GT sjezďáku užívá freeride, než že by hrotil závod. Prohoupe kameny, parkrát šlápne za zatáčkou a mizí v béžovém Oakley dresu kamsi dál, vstříc lesní pasáži, kam se já letos nechystám.

15:11 hned za lopkou, mne míjí i první ze dvou našich nadějí ve finále. Haro a jeho pilot Vlasta (řečený Hynča). Na něm je oproti Lopesovi přeci jen znát, že se snaží dostat se do cíle co nejdřív. "Nejsem spokojenej, sekce v lese mi neseděla, bylo to takový crosscountry" zhodnotil své konečné 56. místo později v cíli Germánovi.

15:27 se ještě ve stejné klopence pokouším zachytit Michala Marošiho. Ten nakonec drží prapor nejlepšího z našich. Končí 32. "Hrozně nahoře foukal vítr, nedalo se udržet ve stopě, v lese v tý šlapací sekci jsem se šetřil, abych to vůůbec dojel cíle... no a hlavně mám zejtra narozky, takže nemůžu bejt stahanej na párty :-)))" Sdělil Michal s úsměvem v cíli.

15:30 balím svůj rozložený bivak u klopenky, loučím se s pískačem který si mne pamatoval z loňska a vyrážím opačným směrem než všichni zbylí diváci, směrem ke startu. Tam je už jen 30 nejlepších z dopoledne a pomalu jich ubývá. Motivace k focení mě trochu opouští a tak se chvíli oddávám kochání na místní úžasné panorama osluněných a zastíněných kopců. nalevo ode mne se tyčí nejvyšší hora Anglie Ben Nevis, kam jsme si loni udelali petihodinovou turistiku a letos na něj bohužel nezbyl čas, napravo pak kdesi v dáli leží bájné jezero Lochness, kam se o den dříve, v sobotu dopoledne poprvé vydali naši 4X-saři.

15:55 pomalu procitám z opojného pocitu. Phill Colins v iPodu stále hraje ale za chvíli bude startovat Filip Polc. Tenhle týpek totiž v kvalifikaci zatetěl 12. nejlepší čas a byl na nejlepší cestě přiblížit se top ten. Nakonec je z toho sice "jen" 14. místo, ale i tak je to pro Filipa velký úspěch.

16:09 je na startu posledních deset sjezdařů. Do konce závodu tedy zbývá posledních dvacet minut. Ze západu se pomalu sune černý mrak a v dáli je jasně patrný déšť, který se pomalu blíží. Vedle mne projíždějí esa jako Kovarik, Gracia, nebo Peat na které jsem před pěti lety obdivně zíral a teď mi přijde jaksi samozřejmé že je vidím častěji, než svou vlastní matku, doma, kde jsem byl naposledy těsně po návratu ze Španělska před třemi týdny. Neříkám nuda, ale už mi to prostě přijde víc jako práce, než zábava.

16:25 nalézám poslední místo na dnešní focení, zhruba sto metrů po startu. Dokumentuji Sama Hilla a čekám na "motorkáře" Minnaara. Je to neskutečný, ale na kopci už jsem jen já, pískači a startovní personál. Nečekám dlouho. Greg to pálí po kamenech neskutečně a to co vidím, je úžasné. Krásné panorama, uprostřed jakoby rozříznuté sjezdovou tratí a na ní jediný pohybující se bod široko daleko. Úplně mě z toho mrazí v zádech.

Mezitím se dole v cíli tisíce diváků tísní v kotli, který sleduje posledního závodníka a jeho souboj s časomírou. Já si to ale společně s mou patnáctikilovou fotografickou zátěží mířím zpět k horní stanici lanovky abych se po deseti minutách usilovné chůze uvelebil v kabince a nad tratí se spustil zpět o 550 výškových metrů níže. Začíná pršet závod skončil a s ním pomalu i náš poslední letošní společný trip na svěťák s Germánem.

16:58 konečně jsem zpět v naší PRESS centrále. Po třech hodinách na nohou a nafocení asi 800Mb materiálu usedám ke kompu abych si stáhnul výsledky své práce. Mezitím Germáno fotí vyhlášení. Poté oba usedáme ke strojům, německý kolega Frank nám hází plněné housky, které právě přinesla obsluha a které jsou prvním naším jídlem od ranní megasnídaně. Prohlížíme fotky, debatujeme o průběhu závodu a plánujeme večerní program.

19:15 se Presscentrum pomalu vyprazdňuje. Vydáváme ještě narychlo jednu bleskovku, loučíme se s Paddym - místním mediálním šéfem se slovy za rok nashle na Mistrovství světa a usedáme do našeho Vauxhall Vectra a razíme unaveni směr domov.

20:05 s pětiminutovým zpožděním dorážíme do restaurace jednoho místního hotelu kde máme sraz s Piginou, Luťákem a Dlouhánem a kde si dáváme prý tradiční skotské jídlo spočívající ve třech kopečkách prejtu, třech bramborové a třech zeleninové kaše zalitých jakousi hnědou omáčkou. Zmíněný pokrm doplňujeme ještě dvěmi pintami piva a lehčí o 12 liber odcházíme na zdravotní procházku centrem města, abychom zjistili, že se tu od loňska nic nezměnilo. Všude je zavřeno a z obou otevřených hospod se ozývají odpudivé folklórní popěvky, které nás k jejich návštěvě opravdu nijak nelákají.

21:15 nasedáme opět do naší rakety a pálíme to směrem ven z města do nedaleké vesnice, kde bydlí Spořka a kde se očekává závěrečné ukončení Skotské seance.

22:05 konečně nacházíme bar, kam se přesunuli naši tři kamarádi (doprovod). XC-éčkaři (závodníci) to mezitím dávno doma zatáhli a spokojeně spí. Dáváme další dva kousky a z baru nás pomalu vyhánějí.

23:10 Pepřovice je hnus Dlouháne a ani 10dKg M&Ms lentilek navrch to nespraví Dlouháne.

0:20 Kurva skoro se seplo ABS. Viděls to ? To snad byli dva jeleni u krajnice a srna hlásí Germáno. K nehodě naštěstí nedošlo, ale moc nechybělo. Není ještě úplná tma a my jedeme opět k naší hostitelce, zpět domů do Fort William.

0:53 Zalamujem to. Končí náš první a poslední letošní společnej světák. Německo, Kanadu, Nový Zéland i Rakousko už jedem samostatně. Za tři dny jsem na řadě já s Willingenem a do tý doby mne ještě čeká vybrat fotky do galeriií, nahrát je do fotobanky, udělat údžbu fototechniky a především psychicky se připravit na další třídenní pracovní marathón. Ono totiž svět'ák není v našem podání opravdu žádná dovolená ...

Výsledky najdete ZDE: