Tréninková reality show s Frantou

Dovolte abych se představil. Jmenuji se Franta Průměrný a v následujících čtyřech měsících budete sledovat na stránkách MTBS.cz můj tréninkový plán — prostě reality show, tak jak je dneska v módě ;-).

Je mi 32 let. Ještě před třemi lety jsem byl normální slušný člověk, který chodil do práce a po práci rovnou domů k televizi. Po fotbale, který jsem hrál až do maturity, zbyly jen hrdinské vzpomínky a občasné strašlivé bolesti všeho těla po vesnických huráturnajích. Jenže pak se to všechno zvrtlo — manželka mi totiž ke třicetinám koupila horské kolo, neb se jí zdálo, že mi roste břicho a i jinak tak nějak jaksi nestíhám (nevím, jestli si za ty peníze pomohla — břicho je sice minulost, ale... — no jestli jezdíte tak jako já, tak asi víte :o).

Po třech měsících ježdění jen-tak-po-lesích-co-to-dá jsem se vydal na svůj první závod — MTB padesátku Kola pro život. Jasně že jsem nečekal že vyhraju (i když — na závodě se třeba štěstí může unavit tak, že by i na mě mohlo sednout, ne?), nakonec to nebyla ani ta první stovka, ale drápek byl zaťat. Hned po návratu jsem začal propátrávat světovou pavučinu, kde že by se dalo závodit příště. Toho dne jsem přestal být normálním slušným člověkem a stal se cyklistou.

Ještě tuhle první sezónu se odometr mého cyklopočítadla zastavilo na pěti tisících kilometrech a moje jméno se objevilo v dalších čtyřech výsledkových listinách. Na té poslední bylo dokonce konečně pod magickou stovkou. Druhý rok jsem už závodil jednou měsíčně, i těch kilometrů bylo víc, zvlášť když k bajku přibyla ještě silnička a já poznal kouzlo hladkých gum. Stovka ve výsledcích se zakymácela a padla, občas jsem atakoval i osmdesát a zdálo se, že mě v dalším růstu nikdo a nic nezastaví.

Letos jsem už závodil skoro každý týden a kilometříků padlo už přes osm tisíc. Jenže — osmdesátka už se nezakymácela, naopak, konkurence přituhla a já sotva obhajoval dobyté pozice. Ke konci srpna už jsem toho všeho měl až po krk, trénink v týdnu do bezvědomí, v sobotu závodit, zkrátka depka, že bych kola klidně prodal...

Když jsem se z toho po několika týdnech normálního života (tj. bez ježdění) trochu vylízal, došlo mi, že takhle by to dál nešlo. Výsledky rozhodně neodpovídaly vynaloženému úsilí ani nemalým očekáváním. I usoudil jsem, že mému tréninku chybí dvě maličkosti — hlava a pata. A tak jsem tady.

Moje silná stránka: Vydržím se týrat v tréninku i v závodě. Docela dobře visím po rovině

Moje slabá stránky: Špatně snáším počáteční intenzivní tempo. Nemám rád kopce a taky v nich nejvíc odpadám.

Můj rozvrh:
Pondělí: 1 hodina večer
Úterý: 2 hodinky urvu vždycky
Středa: 2,5 hodiny snad dohromady dám
Čtvrtek: 1 hodina večer v nejlepším případě
Pátek: 3 hodiny odpoledne — pátek je přece malá sobota
Sobota a neděle: Tři až čtyři hodiny nejsou problém, rodina už si zvykla.

Moje oblíbené (i neoblíbené) hračky:
Kromě bajku a silničky vlastním trenažer a od letošního podzimu i válce (přemluvili mě kamarádi — naprosto netuším, jak se na nich naučím ;-). Posilovnu máme přes ulici a na bazén je to čtvrt hodinky autobusem nebo deset minut autem. Vlastním pohorky, běžky obojího druhu, v nejhorším případě jsem ochoten i běhat (ale ne dlouho, bolí mě kolena).

Komentář trenéra:
Příběh Františka je tak obvyklý, že si opravdu svoje příjmení zaslouží. Bývalý aktivní sportovec, který po zahájení profesní kariéry neměl na sport čas, se po stabilizaci v zaměstnání i v rodině ke sportu vrací. Nejprve jakoby náhodou, teprve po prvních závodech zjistí, že by se mu návrat k pravidelnému tréninku a soutěžení zamlouval.

Tělo si i po třicítce (i po čtyřicítce či padesátce) velmi rychle vzpomene na zaváté schopnosti, takže ze začátku je každý trénink úspěšný a přínosný. Ani závodů, ani tréninku navíc není tolik, aby se z toho nedokázalo tělo snadno zregenerovat. Takže vůbec nevadí, že jezdí každý trénink „nadoraz“ - rozuměj v meziprahové oblasti, bez jakékoliv struktury, stupňování a intervalů.
Po dvou letech ale začne narážet na skleněný strop — z podstaty už víc trénovat nedokáže a navíc si za sebou začne táhnout i únavu z předchozích období. Únava a stavy demotivace v posledním měsíci už v sobě nesou jasné známky přetrénování.

I subjektivně vnímané silné a slabé stránky jsou obvyklé. Souhrnně vypovídají i bez další znalosti např. laktátové křivky Františka o nízké aerobní vytrvalosti, resp. nízkém výkonu při práci ve vytrvalostním režimu práce. Proto při závodě přechází ihned a automaticky do práce v oblasti okolo anaerobního prahu (ve které je nakonec zvyklý i trénovat). Proto špatně snáší vysoké postartovní tempo (jiné ani jet nemůže, jinak by neudržel krok), po rovině „uvisí“ ale vystřílí veškerý prach a do kopců mu nezbude. Slabá aerobní vytrvalost také znamená chatrné základy, na kterých se potom nedá vystavět ani síla, ani vytrvalost ve „vyšším laktátu“. Navíc podobný způsob tréninku a závodů „z podstaty“ neustále nahlodává regenerační schopnosti organismu, takže se závodník postupně víc a víc propadá do přetrénování. Hledání a nalezení někoho, kdo by tréninku dal hlavu a patu je tedy nanejvýš na místě a můžeme říci, že se pro něj František rozhodl právě včas.

Časové možnosti Františka jsou bohatě dimenzované, pro jeho potřeby víc než dostatečné a dá se říct, že svěřenec s takovým prostorem pro trénink je snem každého trenéra. Čas je základní „materiál“, se kterou pracujeme. Čím větší časový prostor, tím více se můžeme na jedné straně rozmáchnout a tím víc můžeme v případě potřeby na druhé straně ořezat. Tím chci říct, že těch 16-17 hodin týdně, které nám dal František k dispozici, zdaleka ne vždy využijeme, občas, zvlášť na jaře, se ale budou hodit. Velmi rozumný trénink směřující k podobnému cíli se ale dá napsat už do prostoru okolo deseti hodin.
I soupis všech tréninkových prostředků, které jsme od Františka dostali „na hraní“ je víc než bohatý a díky tomu mu rozhodně nehrozí přetrénování z monotónnosti zátěže.

A teď už dost teorie, příští neděli se už můžete těšit na první modelový tréninkový týden!

Ondra Vojtěchovský
www.cyklotrenink.com