4 Islands podruhé: #4 Co všechno může přinést jedna etapa

Autorem tohoto výroku je asi nejsympatičtější sponzor akce – Brit John. Kromě jiného nám dává do myček kol svůj čistící prostředek s velmi obscénním názvem. Dojděme ale k meritu příběhu chronologicky. Ráno se naposled budím v našem „kutlochu“ už snad o půl sedmé, neboť mi můry nahání počasí. Uf. Neprší. Definitivně opouštíme postel, která se změnila v pelech, o čtvrt na osm. Máme přesně hodinu a půl, abychom celou chatu nějak rozumně vyklidili. Příliš nestíháme, naštěstí si nic životně důležitého nezapomínáme a k trajektu sjíždíme s dvacetiminutovou rezervou. Vedle nás stojí i auto českého profesionálního týmu Vitalo Future cycling. Uklidňuje nás to, že máme na roštu dobrou pozici a do lodě se „Pašík“ vejde. Za chvíli nám trochu zamrzá úsměv, když pozorujeme, kterak Kristián Hynek sprintuje do lodi nesa na rameni rám svého Luxe a v rukách kola. Běžím zjistit situaci, co máme dělat. Už se pomalu zvedají kotvy. „Mlč a něco dělej.“ Rezolutně odmítá moji žádost řadič vozů. Sprintujeme do auta, z něhož vydolováváme zabarikádovaná kola. Já nesu stroje do lodě, Petr parkuje auto kamsi do fronty na Rab. Můžeme se modlit, ať nám ho nevyrabují a nebo  skutečně neskončí na Rabu.

Zatím nám příliš zle není, snažíme se nemyslet na to, jaké cestovní martyrium nás čeká po 73 kamenitých kilometrech. Dnes si střihneme tři cesty lodí.

Nutno zmínit, že podobný osud kromě nás a dua Hynek – Stošek, potkal i rakouskou skvadru, jež se správným závodním nasazením dofukovala na palubě své rezervy. Přesto všichni tito profíci si poradili s etapou s přehledem. Zřejmě je hned tak něco nerozhází. Česká dvojice dokonce ovládla dojezd. My také nejsme nijak rozhozeni, zjišťujeme, že nám de facto nic nechybí a můžeme bez obav vyrazit do závodu. Přístaviště v Meragu je neuvěřitelně titěrné, navíc se odsud ihned tvrdě stoupá.

Nějakých 40 minut před startem zatím nemáme ani kam odhodit své batohy, jinak všudy přítomnou startovní občerstovačku nikdo nepostavil. Pro spousty účastníků začíná platit „voda nad zlato“, přestože v Chorvatsku jsou v současnosti stráně zelenější jak v naší domovině. Jedinou možností je zakoupení v bufíku – litr a půl vody za 80 korun. Přesto si ho nakonec koupíme dnes dvakrát…

Stihnu se i lehce projet do kopečka, ač to není vůbec příjemné. Na to, jaký jsme měli rozlámaný program, se cítím dobře. Petra instruuji, že po výjezdu z lodě se jede do kopce jen nějakých 300 metrů, pak se opět sjede k moři, aby se mohlo pokračovat po velmi strmé cestě, kde projede jen jedno kolo. „Pokud to půjde, tak ty první serpentiny vysprintuj.“ Na houkání sirén čekáme na palubě dobrou půl hodinu. Panuje slabých deset stupňů.

Start. Nájezd k první zatáčce. Lehká zácpa. Sprint. První lehčí zatuhnutí. Druhý sprint. Zvolnění do rozumného tempa. Daří se mi jet skoro v čele našeho amatérského startovní pole. Není to žádný šílený sprint. Na stavy, které mě čekají, až vstoupím na startovní čáru nějakého kratičkého závodu v Česku, se fakt netěším, tohle je docela příjemné.

Lehce orosený čekám na vrcholu stoupání na Petra. Vedl se velice solidně, po chvilce přijíždí v docela slušném stavu. Můžeme pokračovat docela rovnoměrným tempem nejprve přes krkolomné sjezdy, poté zvlněným terénem, ale pro naše pevné ocasy už po přijatelnějších cestách. Jen společně trpíme na mountainbikovém pavé kličkujícím mezi zídkami. Nemusím jet úplně naplno, tak si průlety kolem vesnice Cres užívám. Pohybujeme se kolem 30. místa a dalším taktickým pokynem je zahákovat nějakou dobrou skupinu na mírně stoupající. Petr si počíná dobře, já zatím také žádné problémy nemám, a tak na první občerstovačku dojíždíme s namakanými českými hochy vezoucí dresy Endeka. Mají v osudí hned dvě dvojice s podobnou „diagnózou“, kdy jednomu se jede přeci jen trochu hůř. Do nejprudšího kopce jedu s nimi a s každým zvládáme ve 20% stojce pokecat. Učiněná balada, zvláště když si vzpomínám, jak vloni jsem za Martinem Pechem tady trpěl. Teď trochu trpí Petr.

Pohoda končí hned v první kamenitém sjezdu, přišel defekt. Jezdecká chyba, říká se, tady ale objevuji zapíchnutý hřebík. Nejednalo se o jezdeckou chybu, nýbrž o mechanickou, po zimě jsem do zadního kola samozřejmě nedoplnil tmel. Alespoň jsem doteď jezdil na nejlehčí možné verzi… Při opravě kazíme, co můžeme. Nejdřív nám nejde zapíchnout knot, poté výrazně chybujeme, když vypotřebováváme jedinou Petrovu bombičku. Jsme bez šance plášť nahodit.

Rozbíhám se do další vesnice, kde doufám v dobrou duši s velkou pumpou. Bohužel ves připomíná westernové městečko duchů. Další bombičku nám půjčuje Tomáš Hromádko – borec, který si střihl i Cape Epic. Bohužel její zbytek nám nestačí, tak rozhoduji vyžebrat duši. Od závodníka s číslem 208 ji skutečně dostáváme. Samotná oprava pak zabere pár minutek. Pak, že nějaké knoty a CO2 bombičky – nejlepší je duše a pumpička.

Peripetie však ještě nekončí. Pěkně jsme se propadli a v následujícím kamenitém poli sice nijak extrémně nespěcháme, přesto si klestíme cestu mezi pomalejšími týmy. Jedna dáma mi sice decentně uhýbá, ale to mi nezabraňuje, abych řidítkem trefil keřík a tvrdě ulehl na jeden z kamenů. Moc na nohy se mi nechce, bolest je značná. Vím, že je potřeba v těchto situacích co nejrychleji pokračovat, tak si vybírám jen dvouminutový medical time-out, během něhož mi Petr rovná sedlo. Znovu do kamenů.

Solidně otřesen jedu docela opatrně, naštěstí hlava je v pořádku, nezapomněl jsem jezdit, a tak se bez problémů dostáváme na silnici. V jednom kopečku trochu ujíždím Petrovi, zvolním, aby mě dojel, a následně akceleruji, abychom se nebrzdili. Najednou šlápnu do prázdna, zcela nečekaně trhám řetěz. V ten moment jsem skutečně pomyslel, že osud oproti nám a nemůžeme se dostat do cíle, protože mě naražená hýžď pekelně při točení pedály bolí. Nicméně za maminkou daleko. Petr je však zručný nýtovač, za nějaké tři minutky jedeme dál. Spoustu borců tak už komicky předjíždíme potřetí. „Snad už naposledy,“ říkám každému na cestu. Musíme vypadat jako šílenci.

Výsledky 3. etapa Mitas 4 Islands 2019

Zhruba od 45. kilometru se Petr nečekaně rozjíždí. Už to není unavený mladík, jak jsem ho viděl ráno, ale ukazuje mi, jak za to dovede v terénu vzít. Nějak se zvládám přizpůsobovat, i když mi to občas opravdu není příjemné. Na občerstvovačce beru ještě dva gely, které najdou na posledních 20 kilometrech své využití. Organizátoři mile obměnili trasu, která není teď nijak záludná, ale i tak Petr může nechat vyniknout svoji solidní techniku. Sice stíhám, ale říkám si: „Ještě pět kilometrů takhle v trailech a definitivně se zabiju.“ Přežívám to, moje ego také. Petr na mě čekat nemusel. Samozřejmě jsem si mohl tady zvolnit. Ztrátu 40 minut už opravdu nedoženeme, ale nebyla by to nuda. Je zábavnější jezdit rychle než pomalu.

Posledních osm kilometrů vede po asfaltu. Kvalitně si po minutě zastřídáme a cílem doslova proletíme. Alespoň že Petr ulehá ve finiši na zem, tak si přeci jen taky hrábnul.

Můžeme si vychutnat místní skvělý oběd a začít vymýšlet, jak se dostaneme do Valbisky k vozidlu. Naštěstí nás svým obytňákem odváží parta kolem týmu Kross Bikeranch – Vitrix. Kolo jsem si nechal v depu, ke svému zděšení zjišťuji, že mi bylo odvezeno do Malého Lošinje na start poslední etapy. Snad se ráno šťastně setkáme. Cestou do Meragu si poprvé za celý zájezd dáváme i pivo. Díky moc! Dvojplavba také probíhá hladce. Dle Petra následná  66kilometrová jízda ve šňůře aut připomíná závod, což nemohu posoudit, protože lovím písmenka na klávesnici, která mi stále kamsi odjíždí. Krátce po deváté hodině se dostáváme na velmi honosné ubytování. Já jsem tedy řádně rozlámán a doufám, že zítra nějak přemohu bolest. Vloni jsem se ale možná cítil ještě hůř.

Poslední etapa má charakter spíše XCO, leč ji organizátoři lehce poupravili. My můžeme být rádi, že jsme si udrželi první koridor.