Adam Ťoupalík: Blesklo mi hlavou, že jsem blbec

Devatenáctiletý člen belgické stáje BKCP-Corendon svůj zkrat nijak neomlouval. Věděl, že ho velmi pravděpodobně stál vysněný duhový dres. „Když jsem si to uvědomil, blesklo mi hlavou, že jsem strašný blbec. Nic víc, nic míň. Prostě moje chyba,“ přiznal bez výmluv vicemistr světa.

Adame, co se v danou chvíli stalo?

Prostě jsem se špatně podíval. Někdo tam na mě křičel: poslední kolo, poslední kolo a já si myslel, že už jsem v něm, že je konec závodu. Ale nebylo tomu tak. Co se dá dělat... Slavil jsem kolo před cílem a v životě bych nepomyslel na to, že se mi něco takového může stát.

Neslyšel jsi ani zvonění do posledního kola?

Byl jsem samozřejmě v tranzu a chtěl jsem na trati nechat vše. Zvonec jsem na té cílovce, kde jsme jezdili asi 45 v hodině, vůbec neslyšel. Nic jsem nevnímal a koukal jsem kolem sebe. Nevěděl jsem, co se děje, nicméně Belgičani o tom věděli. Prostě moje blbina.

Jak dlouho trvalo, než ses vrátil do reality a začal jsi znovu šlapat?

Nejdřív jsem tomu nechtěl vůbec uvěřit, ale pak jsem se podíval zpátky za sebe, byla tam furt jednička a v tu chvíli mi to teprve došlo. Měl jsem tam hned díru, tak jsem je zpátky dojížděl. Říkal jsem si, že tam nechám všechno a buď to vyjde, nebo ne. Po té předčasné oslavě jsem si říkal, ať je z toho alespoň medaile. Zkusil jsem tam nastoupit, zase jsem byl první, ale ve spurtu už chyběly síly a více energie.

Ale s odstupem času už se zase usmíváš a je vidět, že tě medaile těší...

Asi musím na tom všem, co se stalo, hledat něco pozitivního. Konečně jsem jel dobrý závod, ale ta chyba mě stála možná trikot mistra světa. Nevím, co by se muselo stát v posledním kole... Měl jsem malý náskok a cítil jsem se výborně,

Bolest už odezněla?

Ty první chvíle, to byla samozřejmě velká bolest, protože vím, že jsem ten dres mohl mít, ale nedá se nic dělat. Čekám na něj už od juniorů. Když jsem měl v Hoogerheide jako druhoročák největší šanci, tak jsem byl nemocnej. Ale je to sport.

Jak jsi viděl závod jako takový? Po startu ses trochu propadl.

Start se mi docela povedl, ale v první zatáčce se to tak zavřelo, že jsem jezdil kolem třináctého místa. Pak jsem se probojoval na 10. místo, hodně závodníků se tam tlačilo dopředu a říkal jsem si, že závod bude ještě dlouhý. Každý začal dělat chyby, já se snažil na úsecích, kde se dalo předjíždět, dostat co nejvíce dopředu. A když jsem tam byl, věděl  jsem, že je šance na placku.

Považuješ tohle stříbro za největší úspěch kariéry?

Asi jo, jsem strašně rád, že mi to vyšlo. Že se mi konečně jelo dobře a neměl jsem nějaký problém. Celá sezona byla mizerná, lepší zapomenout. Trápil jsem se, byl jsem hodně přetrénovaný, měl jsem bakterii v krvi, do toho nemoci. Nedařilo se mi, měl jsem i nějaké technické problémy, ale dneska všechno klapalo.

Před startem sis na medaili věřil?

Ano, protože v prosinci jsem tady dojel na svěťáku třetí a to jsem nebyl v takové formě jako teď. Poslední měsíc jsem makal jenom kvůli tomuhle dni. Posledních čtrnáct dní jsme měli ještě těžké soustředění. Minulou neděli v Hoogerheide jsem byl úplně vyčerpaný, ale věděl jsem, že to musím dojet tréninkově. Pak se z toho vyjet. Tenhle týden jsem ještě dvakrát dobře odtrénoval a pak už si odpočinul na závod.

Kdo všechno ti dnes na trati držel palce?

Mám tady dědu, strejdu a taťku, mechaniky. Většina lidí, co se mnou jezdí od juniorů na velké závody. Podávali mi informace a fandili. Už jsem druhý rok v Belgii, takže mám i belgické přátele, kteří tu byli taky. Všem moc děkuju.

Na co se teď nejvíc těšíš?

Teď mám ještě tři týdny závody, pak odjedu aspoň na měsíc a půl domů. Chci si odpočinout, vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky, než jen na trénink a závod. Asi někam vyrazím na lyže, pak chci být co nejvíc doma se psem a s rodinou. Navštívit babičky, dědy, které jsem pomalu půl roku neviděl.


Foto: Michal Červený