Andorra Epic – Epilog

Pár šrámů mi přece jen připomíná, že jsem asi nebyl v kanceláři a taky mně dnes dorazilo sestříhané video od Stefana z Jihoafrické republiky, který se Andorra Epic také zúčastnil a je navíc na rozdíl ode mě šikovný, pokud jde o tvorbu příběhů na sociálních sítích.

Jak jsem slíbil, vracím se ještě jednou k etapáku a pokusím se subjektivně/objektivně shrnout vše, co by mohlo zajímat potenciálního účastníka nebo jen fanouška horské cyklistiky.

Lokalita

Andorra je nepochybně jedna velká nádhera! Dlouho jsem toužil se tam podívat a nabídka účasti na Andorra Epic k tomu dala zásadní impulz. Andorské knížectví je se svými cca 440 čtverečnými kilometry opravdu mikro území, které lze na kole poměrně snadno prozkoumat. Pokud ovšem přijmeme za své, že po rovině se rozhodně jezdit nebude. Cesta z domova dlouhá autem přibližně 1750 km se trochu zajídá, ale dá se to. Znechucený jsem byl z cen pohonných hmot, které ve Francii a Německu už přesahují dvě eura za litr. K tomu je třeba připočíst přibližně 100 euro za jednu cestu přes Francii, protože tahle země vysává cestující na dálnicích prostřednictvím svých mýtných bran opravdu ukázkově.

Ale vraťme se do Andorry, protože tady díky bezcelní zóně jsou ceny docela přijatelné. Infrastruktura hotelů a jiných ubytovacích zařízení je tady kvalitní, pokud jde o restaurace, vybírali jsme pokud možno místní hospůdky na periferii, kde člověk okusí katalánské speciality za rozumné peníze a cítí přátelské prostředí. Co považuji za opravdu velké plus etapáku, je fakt, že všechny etapy sice končily ve městě La Massana, kde byla postavena i race village, ale starty se odehrávaly kromě první etapy každý den jinde. Postupně jsme navštívili lanovkou Vallnord/Pal Arinsal, autobusem Canillo a Naturland. To jsou všechno nádherné lokace poskytující nádherné prostředí pro cyklisty a v zimě lyžaře, vesměs ve vysoké nadmořské výšce, tahle místa by stála za návštěvu i bez kola. Díky takhle postavenému etapáku každý účastník viděl z Andorry opravdu hodně a to není nezajímavý bonus.

Zabezpečení závodu - logistika

S ohledem na opravdu stísněné možnosti pro pořádání takto velké akce není možné poskytovat ubytování účastníkům centrálně formou stanového městečka jako třeba na Cape Epic. Závodníci jsou odkázáni na oficiální nabídku tří hotelů, které jsou situovány opravdu blízko race village. Dva z nich tak blízko, že pěšky je to maximálně pět minut, třetí, ve kterém jsme trávili čas mezi etapami my, je vzdálený dva a půl kilometru, ale organizátoři po celou dobu poskytovali autobus, který od rána do večera pendloval mezi centrem a hotelem; interval byl přibližně patnáct minut. Taky něco, co zasluhuje pochvalu.  Race village zasazená v jakémsi údolíčku mezi domy už si takovou pochvalu nezasloužila. Byla zde situována startovní/cílová brána s dojezdem po louce, obrovský párty stan pro všechny účastníky, ve kterém se odehrávaly veškeré oficiální ceremoniály a kde byly umístěny i výdejní místa teplého a studeného jídla. Horší už to bylo s přilehlým bikeparkem, servisními stany a mycími boxy. Tady musí pořadatelé na úrovni zapracovat. Vše postavené na narychlo srovnaném hliněném prostranství působilo první dva dni, kdy hodně pršelo, docela potíže; všichni se brodili blátem, kola stála v loužích a obsluha wapek se snažila prokopávat stružky ze stráně, aby aspoň část vody odtékala jinam. Na jednu stranu chápu prostorové potíže ve městě, ale už jsem v rámci Epic Series navštívil hodně lokalit z nichž tahle byla i přes nespornou snahu a ochotu personálu nejhorší.

Plusové body naopak dávám vysoké úrovni týmu, který poskytoval masáže, mladí byli ochotní a znali dobře svou práci. Další luxus pak přinášela všem účastníkům povedená aplikace, přes kterou měli on-line veškeré informace o probíhajícím závodě, časových dispozicích jednotlivých dnů a výsledkový servis.

Tratě

Tady mně bohužel nebude stačit „papír“ k tomu, co bych vám rád popsal a řekl. To nejde popsat, to se musí zažít! Očekával jsem těžký závod, ale to, co jsme absolvovali, mě dostalo do kolen. A nejen mě. Zpětně se kaju nad tím, že jsem tak nějak v duchu zlehčoval čtyřdenní etapový závod, jehož nejdelší etapa měla šedesát kilometrů. Kdyby měla sto, tak tam budu ještě dnes pochodovat, nebo někdy na podzim najdou moje ohlodané kosti vysoko ve skalách. Dovolím si říct, že absolvovat šedesátikilometrovou etapu za víc než sedm hodin nebylo známkou špatné trénovanosti, ale ukrutné obtížnosti trati, a to překvapivě zejména dolů z kopce. Když mně před první etapou člověk, který ji vymýšlel, popisoval její záludnosti, zejména varoval před sjezdovou tratí, kterou celá etapa končila. Byl to již mnou zmíněný Commencal DH, který měl devět kilometrů. Podsaditý Španěl se smál a vyprávěl, jak ve spodních pasážích už mívá v klopenkách křeče ve stehnech, když se snaží kolo udržet ve správné lajně a rychlosti. My měli křeče nejen ve stehnech, ale jako chabrusové z českých maratonských tatí také v zápěstí, bolest za krkem byla nesnesitelná a celkově jsem docela trpěl. A to byla první etapa ze všech nejjezdivější.

Druhý den přišlo něco, co už nechci zažít. Naše průměrná rychlost za etapu klesla hluboko pod deset km v hodině. Kromě toho, že kopce nahoru byly dlouhé a prudké, tak když se trať zlomila z kopce a my jsme se radovali, jak si odpočineme ve sjezdech, poslali nás do lesů a luk, kde byla trať místy sotva patrná a terén byl tak těžký, že jsme si s drtivou většinou spolubojovníků připadali spíš jak na nějakém treku. Akorát nám dost překážely biky… Jasně, když se podívám do výsledovky, vidím, že elita a řekněme prvních padesát týmů se s tím popasovalo nesrovnatelně lépe, ale tyhle etapáky jsou hlavně pro amatéry, kteří tvoří hlavní masu, živí z nikoliv nízkého startovného pořadatele, a tak by asi měly trati odpovídat spíš jejich schopnostem.

Třetí den se v královské etapě situace opakovala. První „sjezd“ z nejvyššího bodu akce, tj. 2615 metrů nad mořem, byl opět spíš pochoďák, pak se to zlepšilo, ale díky teplotě  a náročností všech stoupání už bylo startovní pole kompletně zdevastované a do cíle tak dorážely postupně dvojice zombie, které se vrhaly na borce u pípy s pivem; ta byla celkem příhodně situovaná ani ne třicet metrů za cílovou bránou.

Čtvrtá etapa, dá se říct, napravila reputaci stavitele tratí, zde to bylo spíš o umění a neumění závodníků popasovat se s obtížnými traily, ale obecně řečeno, bylo to sjízdné. Do seriálu pro širokou veřejnost bych ale nezařadil ani jeden den. To by skončilo tragicky.  Ukazuje se něco, co my starší už absorbujeme s ohledem na zažité stereotypy obtížně. Chce to teleskopku a určitě by se tady užilo lehké endurko s vyššími zdvihy anebo aspoň progresivní  XC mašiny se 120mm odpružením. Do těch táhlých výjezdů je sice každý ušetřený gram dobrý, ale na druhou stranu, když vidíte, že někteří se po druhém dni vyzbrojili do další etapy plastovými chrániči kolen a loktů, nutí to člověka k zamyšlení, kam se odvětví etapových závodů posouvá a jestli je to tak dobře.

Andorra Epic bojuje o své místo na slunci

Andorra Epic, byť je zařazen exkluzívně v Epic Series, bojuje o přízeň bikerů. Zatím je to spíš menší akce pro cca 250 dvojic, přes již zmíněné prostorové podmínky si organizátoři nedovolili startovní pole rozšířit. Možná se tak v budoucnu stane. Když se tvořila celá Epic Series, byla hlavním hlediskem pro zařazení etapáku do ní atraktivita a jistá specifičnost, v nějakém aspektu neopakovatelnost. Tady jsem vždycky za příklad dával chorvatský 4Islands s jeho vzrušujícím cestováním lodí na starty jednotlivých etap. Osobně si myslím, že Andorra Epic poskytuje také magickou atmosféru, i když jiným způsobem. V údolí sevřená městečka, obrovské plochy zdravých lesů na okolních horách, teplo i vysoko v horách… traily, kde se vám zastavuje srdce. To všechno na vás po příjezdu dýchne a jste polapení. Nechce se vám odsud, je to svět ve světě.

Nevím, jestli se sem ještě někdy podívám. Jak už jsem se vám svěřoval v předchozích reportech, mám bohužel pocit, že můj potenciál pro takové akce je vyčerpaný. Ale kdo chce zažít brutálně spravedlivou bikeřinu v nádherných kulisách, neměl by váhat. Ale to by se dalo říct o všech závodech Epic Series. Je to taková obrovská mucholapka na bikery.  Nechat se chytit tady ale rozhodně není na škodu.