Author Bikechallenge summary

Zkusím stručné shrnutí o zázemí a organizaci akce, účastníci závodu si v tom určitě najdou sami sebe, třeba to bude námět a inspirace pro ty z Vás, kteří to letos nezkusili.

Závod
se inspiroval etapákem Transalp, jedná se o týmový závod dvojic. Je to bezpečnější pro závodníky i pořadatele. Volba parťáka do týmu se ukázala jako zásadní pro průběh závodu. Vyrovnanost dvojice umožní nejpohodlnější projetí trasy, v naší dvojici byl Svaťa vrchařem a větrným štítem, já zase sjezdařem a tahounem v terénu. Domluvili jsme se, že si budeme pomáhat při defektech a jinak si pojedeme na dohled. Tlačit se navzájem? To né, to necháme jiným. Kolem nás vidíme vzájemnou fyzickou pomoc u všech kategorií, nejvíc se nadřou kluci v mixech, v táhlých kopcích si připojí holky na pružné lano, v krátkých prudkých stojkách slezou z kola a tlačí. Ale viděli jsme holku, která táhla chlapa. Připadá mi to férové řešení, jedná se o týmovou soutěž, a když si uvědomím, jak se nechají na některých maratonech ambiciózní holky tahat v háku za klukama, není co řešit. Vítězní kluci z Pítrs bikes taky měli s sebou mlíko a pokud bylo potřeba, Petr Sulzbacher potáhnul Frantu Žiláka.

Trať
Náročnost tratě a převýšení byly tak akorát, ani pro špičkové jezdce nic lehkého, pro nás normální slušný záběr, tratě měřily 85, 75, 73, 74 a 59 km, celkové převýšení bylo přes 8200 m. Pokud by pořadatelé přitvrdili a navíc zapršelo, náročnost závodu by v budoucnu ovlivnila účast.

Účast
Přihlásilo se 216 týmů ze 13 zemí. Myslím, že počet do 500 jezdců je optimální pro možnosti pořadatelů i zázemí. Závodní pole se okamžitě po startu roztrhalo, na trati bylo vždycky hodně místa.

Značení a pořadatelské zázemí na trati
Značení trasy bylo bílými šipkami na modrých papírových cedulích, na polské straně navíc s šipkama na asfaltu a polskými policisty na každé křižovatce, nemělo to chybu. U nás značení taky fajn, ale bez šipek na zemi, šipky z mouky se ukázaly jako krok vedle ( vápno nebylo povoleno ), celkově taky v pohodě. Proti oznámením v propozicích chybělo jakékoliv značení tratě kilometrovníky před cílem.

Občerstvovačky
Jeli jsme celkem vpředu, takže nám nic nechybělo, v některých etapách došla vzadu voda nebo i sortiment jídla. Je fakt, že standart dobrých českých maratonů je úplně jinde, vozili jsme si svoje energetické tyčky a tablety.

Výsledkový servis
Pomocí čipů Winning Time, v papírové podobě velmi rychle, na webu půlku závodu vůbec.

Zázemí, aneb jak se bydlí a žije po etapách
Na začátku každý tým nafasuje dvě tašky s označením čísla, jednu červenou a jednu černou. Do toho nacpeš všechno, co potřebuješ a naložíš do kamionu — já tam mám navíc batoh s notebookem, je to těžký jako prase a po etapě se s taškou každej trápíme. Kluci od kamionu jsou hodní a tašku s „kompjuterom“ mi dávají do horní řady v návěsu. Spousta lidí má vše ulehčené doprovodem v autech, v cíli Tě čekají známí, kteří pro Tebe znamenají velkou pomoc. My jsme zvolili variantu sami bez pomoci. V cíli etapy čekal kamion, vyzvednul sis tašku a šel se zbavit kola do depa v tělocvičně. Skladování kol byl problém, pořadatelé stavěli často kola na řídítka, ale to nedělalo dobře vidlici ani hydraulickým kotoučovkám, ale když si člověk řeknul, zůstalo stát na kolech. V cíli byl k dispozici technický servis a taky wapky, bylo neuvěřitelné, jak lehce zaprášená kola valili lidi wapkou na plný výkon. My jsme se spokojili s lehkým dotažením spojů, vyčištěním a promazáním řetězu.

Noclehy probíhaly ve školách a gymnáziích, všeobecný problém byla kapacita záchodů a sprch po etapách a ráno před etapama. Ve školní třídě jsme spali jenom jednou, bylo nás tam dvacet.. Další dny jsme si našli místa na školních chodbách, 2 x jsme spali pod širákem. Stan by byl parádní výhodou, kdybychom tušili, jak budou velké tašky, neváhali bychom. Jedlo se ve školních jídelnách nebo na dvoře školy pod širým nebem, ranní sortiment v pohodě, večeře na začátku nic moc, po sladkém jídle přes den se člověk těšil na jiné jídlo, než např. rýžový nákyp s ovocem, v kontextu celého týdne to beru jako prkotinu. Pořadatelé to už ví. Když byl cíl přímo u školy a jídelny a zároveň tam stál kamion, bylo to luxusní. Když bylo vše daleko od sebe, strašně to bolelo. Nejdřív jsme zkoušeli nosit tašku přes rameno, pak jako batoh a nakonec na štangli pod sedlo a druhým koncem na řídítka.

Pořadatelé
Celý závod byl v polské produkci, české území bylo zajištěno českými pořadateli na trati. Na začátek scházely jakékoliv informace, jak už jsem řekl, standart českých maratonů je vyšší. Když už jsme se zorientovali, co a jak se bude dít, zvykli jsme si a vše fungovalo v pohodě. V rámci možností všechno zafungovalo, myslím, že pořadatelé měli celkem fofr — po startu zlikvidovat start, sbalit zábrany, nafukovací brány, reklamy, přejet do cíle, tam vše postavit a počkat pár minut na vítěze etapy. Špičková byla česká zdravotnická pomoc v čele s Petrou Hajšpicovou, dále český masérský tým makal každý den do noci. Přestože pořádám Author Šela marathon, etapák je jiné sousto, klobouk dolů před Gřegořem Golonkem, v téhle části Evropy zatím nikdo na podobné úrovni etapák neuspořádal. Speciální poděkování věnuju Pawlovi Urbaniakovi, fotografovi závodu, každý den mi nasypal z karet 1,5 GB fotek.

Závodníci
Jezdci s ambicemi i cílem jenom dojet, ani mi nedošlo, že je nás přes 400, díky českému spolupořadateli se přihlásilo letos výrazně více Čechů, kteří až na veterány vyhráli všechny kategorie. Mezi námi byli účastníci etapáků Transalp, Cape Epic v Jihoafrické republice i účastníci Transrockies v Kanadě. Po etapách jsem strávil spoustu časů psaním reportů a sháněním fotek, i tak jsme se seznámili se zajímavými lidmi, např. spolunocležníci Peter a Andrea ze Skalice, účastníci Ironmana i X-terry na Havaji.

Zážitky
1. etapa — rozdělení pozic, 3 x přes čáru, nekonečné kamenné cesty na polské straně, nejtěžší etapa
2. etapa — sjezd Vodní zámky, průjezd podzemní továrnou Osowka, nádhera kopec i sjezd Wielka Sowa
3. etapa — etapa prachu, vedro, výjezd až na hřeben Krkonoš
4. etapa — přejezd Krkonoš, brutal sjezd z Jánského vrchu, večerní gurmánské hody v Teplicích n.M.
5. etapa — brodění Metuje, hurá je konec

Štěstí
Nespadl jsem, ani parťák, na rozdíl od mnoha ostatních jsme dojeli bez jediného škrábance. V cíli etapy v Karpaczi jsem zjistil seknutý plášť, díru držela dvě vlákna boku, jinak jsem šel z hřebenu Krkonoš pěšky. Spolunocležník Pavel měl stejný plášť v tašce a půjčil mi ho, Pavle, ozvi se mi na mail selasport@selasport.cz, ať to můžem srovnat.

Díky MTBS, žes kývlo na můj nápad, napsat reporty a poshánět fotky. Byli jsme první, kdo o Author Bikechallenge dal vědět, že proběhlo, pořadatelé na to bohužel rezignovali. Mějte se fajn a když budete mít chuť, těším se na Vás na 5.5. 2007 na Helfštýně na AUTHOR ŠELA MARATHONU.

Čaues Aleš Procházka