Blinduro 2021 zakončilo sezonu na Karolince

Podzimní Blinduro 2021 aneb organizovaný sraz kámošů na Valašsku...

Autor: Andrea Drengubáková
Foto: Patrik Procházka
Blinduro 2021 zakončilo sezonu na Karolince


Nevědět, kam jedeš, nevědět, jestli se za boudou stočí trail doprava nebo doleva, nevědět, jestli ta kláda klouže nebo podrží, nevědět, jestli v zatáčce na louce dostaneš velký smyk nebo ještě větší. A pak mít nehoráznou radost, když to projedeš bez pádu. Na oči. Jak už to ostatně na Blinduru bývá. 

Skoro bych letošní podzimní Blinduro na Valašsku reklamovala, protože nám bylo slíbeno klasické mokro a bahno a místo toho jsme měli dva dny opalovačku, kýčovité výhledy na malebné valašské kopečky s roubenkami jak z pohádky a podzimně zbarvenou krajinou. No prostě jak říkám, tohle jsme si neobjednali :-) 

Rozhodně jsem si ale objednala startovní skupinku „C“  s tou nejlepší bikovou společností v čele s novomanžely Kramperovými, držákem Frantou Žílou, rychlýma Vojtama, Klokočkovic klanem, Romanem Adamim zaskakujícím za svého zraněného syna a s komplet týmem Kolofix včetně šéfa Pavla a olympionistky Jitky Čábelické.

 

Na první erzetu prvního dne jedeme hned do ortodoxního kopce na Kohútku, takže kdo si nenabušil gumy, jako by nejel. Klíčové bylo si je hlavně upustit na startu erzety, na což si ne každý vzpomněl, a tak hned jednička leckomu utkvěla v paměti víc, než by musela. Já se soustředila na upuštění hlavně předního kola s tím, že na „zadku“ už tolik nezáleží. Hned první zatáčka na trávě naznačila, že na jedničce prášit rozhodně nebude. Uklouzané kořínky v lese se nám smály na přední kola jak rejžák na poslední schod, takže se vyplatilo přeskakovat i ty nejtenčí kořínky, ať už se tvářily sebelíp. Zpětně musím říct, že první erzeta se mi snad líbila ze všech nejvíc, protože měla příjemné flow a zároveň byla poměrně technická a obsahovala asi milion zrádností, které se mi díky ještě dostatku energie na začátku závodního víkendu podařilo včas přečíst a přelstít.

Dvojka kombinovala lesní trailík se sekcí po sjezdovce, kterou jsme si na transferu mohli trochu „nakoukat“. Asi jsem koukala přes nějakou pivní mlhu, která se po pátečním večírku táhla za Milanem, protože jsem si nějak vyhodnotila, že louka neklouže a podrží. Když se na tuhle pasáž v závodě dostávám, všimnu si kameramana Roba, který mě přátelsky pozdraví, načež mu chci ve stejném duchu odpovědět, leč v tu chvíli dostanu na louce smyk a s ním asi srdeční příhodu, protože se tak leknu téhle „no control“ jízdy, že začnu vřískat, jak když mě na nože berou. Naposledy jsem takhle podobně ječela, když jsem jela na klouzačce na Dolní Moravě a odřela jsem si o ni lokty. Hádám, že závodníci, co zrovna jeli kolem po transferu a slyšeli mě, si pak na tuhle zatáčku dali sakra pozor :-)

Třetí erzeta toho dne už se jela v areálu Karolinka, jak už tomu bývá zvykem. Teprve na startu trojky zaúkoluju Milana Kramperu, ať mi sáhne na zadek, jestli je dost tvrdej. Myslím tím samozřejmě zadní kolo… Ten zmáčknul gumu, převrátil oči, mávnul rukou a povídá: „No, jestli jsi to dojela až sem, tak už je to asi jedno. No máš to samozřejmě nabušený jak blázen…“ Aha. To vysvětluje možná ty drifty na loukách…. ☺ Každopádně trojku už dávám bez infarktu, jezdivý trailík je poměrně dobře čitelný, má fajn flow, sem tam pár kořenů v zatáčce, abychom asi neusnuli na vavřínech, a samozřejmě nechybí přejezd sjezdovky a testování, jak moc to (ne)klouže, když nemáte nabušené zadní kolo. Do cíle se mnou do mírného kopečka kolem pojízdného pásu jede i kyselina mléčná, ale následná cílová odměna v podobě frgálu a valašské trnkovice je adekvátní odměnou.

Hlavně teda v sobotu končíme docela brzo, asi kolem třetí, takže je dostatek času na to hlavní: poctivě zavřít sezonu v hospodě U vleku. I když…dost z nás ji zavřelo už v pátek večer, ale o pivní mlze jsem se tu už zmínila… 

Nedělní ráno se sice nese ve znamení ranního mrazu a s ním spojeného škrábání auta, na druhou stranu o hodinu později už to bylo ve znamení sluníčka, modré oblohy a skoro až ikonických beskydských hřebenovek. V devět ráno jsem postávala na startu asi v 5 stupních jen v jedné vrstvě termoprádla s tenoučkým dresem navrch, jelikož se ale už kolem proslýchalo, že se ten den pojede na Soláň, bylo mi jasné, že zima mi zas tak dlouho nebude. Že nás ale bude chtít Michal zahřát hned chvíli po startu krpálem, na kterém by česká armáda mohla piánko trénovat slaňování, jsme ale asi nikdo nečekali. Kdo měl ze soboty zbytkáč, tak tady ho rozhodně vypotil. Čtvrtá víkendová erzetka nám naservírovala opět zrádné kořínky, odkloněné svahy a trilion zavřených zatáček, kde platilo „míň je někdy víc“. Nějak jsem si neuměla představit, že bych někde pustila brzdy na déle než dvě sekundy, na druhou stranu to bylo určitě takhle po sobotním večírku lepší, abychom si alespoň ujasnili, která brzda je zadní a která přední. Co mě ale zase fakt bavilo, byla hravost erzety, kdy se dala volit různá stopa, ať už horem, nebo dolem, ať už kolem pařezu zprava, nebo zleva nebo jestli zavřenou zatáčku projedete normálně, nebo si pomůžete smykem zadního kola. A všechna tahle operativní rozhodnutí musí jezdec udělat „teď“, protože „potom“ už je pozdě. 

Na další erzetu jedeme na avizovanou Soláň a spíš musíme vypadat jako banda kámošů na nedělním výletě, protože jedeme celou dobu v grupě, povídáme o všem možném a fotíme si výhledy, jako bychom nikdy nebyli venku. 

Erzeta ze Soláně byla třešinkou na dortu. Nebo spíš čokoládový fondant …prostě paráda, lahoda, slast! Lesní hrabanka byla puštěná víc z kopce bez šikan a zavřených zatáček a flow tak příjemné, až mi vlály copánky. „Highlightem“ erzety byla rozhodně trochu oslizlá rockgarden, kde podél trati rozpoznám žlutou bundu i hlas Petera, který tentokrát nepřijel obsadit bednu, ale zafandit, takže si dávám obzvlášť záležet, abych si neudělala ostudu a nevykýblila se mu rovnou na teniskách. A dát si záležet zrovna na tomhle docela technickém úseku se dvojnásob vyplácí, protože díky tomu, že neškrtím brzdy o sto šest, se kola mojí Kony valí přes všechny nástrahy skoro samy. Pak už zase pěkně svižným tempem beskydským lesem, až vidím záda Michala Hoffmanna, který po dlouhé době odložil foťák a šel zakusit race mode na vlastní kůži. Asi už to vyhodnotil, že takhle na konci sezóny máme už všichni fotek až až. Tu se ale stanou dvě srandovní věci najednou. Jednak, že mi Michal začne zastavovat a uhýbat, ještě když jsem kilometr za ním, a jednak že to udělá asi tak 4 metry před cílem :D Jsme z toho nějak zmatený oba, protože já na chvilku zaváhám, jestli si takový pouštění vlastně zasloužím a mám chuť dát Míšovi do cíle přednost, nakonec se ale nějak domluvíme a tím cílem úspěšně projedeme oba.

Šestá erzeta vede z Kyčerky, kde býval kdysi bikepark, takže v rámci erzety se svezeme i v nějakých těch klopkách. Na startu se domluvíme, že kousek za mnou pojede Týnka. Tak si to tak štráduju v klopenkách a následně po hravém a relativně hladkém trailíku mezi stromy a najednou se přede mnou v zatáčce vynoří menší kláda přes trail, který vede zrovna mírně do kopce. V tu chvíli mi ale těsně za zadkem zazní: „Pojď, pojď, dávej!!!“. Moment. Týnka? No hustý! Všichni víme, co fandění od závodníka jedoucího za vámi znamená - je to takové diplomatičtější „Uhni, jedu!“. Jindy bych asi váhala, jestli kláda nebude klouzat a nebude lepší slézt z kola a přenést ho, takhle když na mě ale Týnka zařve, cítím hlubokou odpovědnost jít jí příkladem, takže se kousnu, šlápnu do pedálu, abych měla trochu rychlost a kládu přeskočím lomeno přejedu a zbytek erzety se snažím jet tak, aby mě Týnka v cíli nepomluvila, že jsem ji celou dobu brzdila ☺)) Nakonec ale v cíli s Týnkou vyhodnotíme, že bychom měly takovou dámskou jízdu předvést častěji. Jí prý pomohlo, že mohla vidět mojí stopu, mně zas pomohlo, že mi někdo po cestě fandil :D

Poslední erzeta je stejná jako sobotní poslední erzeta, takže už trochu tušíme, že za tím velkým stromem uhne trail ostře doleva, že tam při vjezdu ze sjezdovky do lesíka bude uprostřed koukat malý pařízek a taky tušíme, že si možná ublikneme na tý šlapavý rovině kolem pojízdného pásu do cíle. A i když to všechno tušíme, stejně nám tam někde v hlavě vrtá červík, jestli to stejně ten Michal někde nepozmění, nepřeznačí, nehodí tam výhybku úplně jinam. Protože jak Milan hned první večer řekl Jitce Čábelické, která s Blindurem nemá tolik zkušeností: „Tady nikomu nemůžeš věřit ani oči mezi nosem!“ ☺ Nakonec to Michal nechal tak, jak to bylo. I s tou slivovicí v cíli!

 

Pokračovat na: Výsledky

Seznam stránek článku:

  1. Blinduro 2021 zakončilo sezonu na Karolince
  2. Výsledky
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyT-Mobile Česká Enduro Série uzavřela svůj devátý ročník
    T-Mobile Česká Enduro Série uzavřela svůj devátý ročník
  2. DoplňkySpecialized uvádí novou odvětranou enduro helmu Gambit
    Specialized uvádí novou odvětranou enduro helmu Gambit
  3. Ostatní závodyMondraker Enduro Team 2021: jeden z nejhezčích enduro etapáků
    Mondraker Enduro Team 2021: jeden z nejhezčích enduro etapáků
  4. Ostatní závodyČeská Enduro Serie 2021 jde do finále. Tradičně na Špičáku
    Česká Enduro Serie 2021 jde do finále. Tradičně na Špičáku
  5. Ostatní závodyStartuje Mondraker Enduro Team, naše barvy hájí dvojice Žilák - Bláha
    Startuje Mondraker Enduro Team, naše barvy hájí dvojice Žilák - Bláha
  6. PozvánkyNejvětší e-bikový festival míří do Verbier
    Největší e-bikový festival míří do Verbier

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744