Cape Epic 2020 – zápisky zklamaného (ne)účastníka

Co všechno se letos přihodilo v souvislosti s celosvětovou pandemií, je vám všem pravděpodobně dobře známé. A jelikož jsem cyklistický web, zaměřujeme se logicky na události související s naším nejoblíbenějším sportem. Jedním z velkých témat, které doposud úplně „nevychladlo“ a které bude mít nepochybně svou dohru, je zrušení legendárního Cape Epic těsně před jeho zahájením.

S laskavým svolením Honzy Malíře, jednoho z nováčků v letošní startovní listině - společně ve dvojici s Vojtou Zemanem, vám přinášíme jeho komplexní pohled na tuto událost, jakoby přepsanou z jeho soukromého deníčku. Věříme, že tento necenzurovaný text, jen mírně upravený pro formát MTBS, vám přinese nevšední a přitažlivý pohled na situaci, o které jsme si všichni mysleli, že nemůže nastat…

  
Honza Malíř a Vojta Zeman...

Už před odjezdem jsem cítil velkou nejistotu uspořádání závodů, ale všechny informace od pořadatelů byly jednoznačně pozitivní – jede se!

Na cestu jsme se vydali v den, kdy děti poprvé nešly do školy – st 11/3. Dálnice na rakouské straně, letiště ve Vídni a letadlo do Doha - vše poloprázdné, ale odpovídalo to situaci.

Po klidném přestupu, kde jen sem tam měl někdo z personálu letiště roušku, už jsme naskočili na obsazený let do Cape Town. Po příletu jsme si vystáli frontu na změření teploty a krátký dialog o tom, jak se cítíme (to bylo poprvé a naposledy, včetně cesty zpět).

Bez jakýchkoli problémů jsme i s koly dojeli na penzion (Vojta takticky objednal ubytování, kde bydleli Honza Gábriš s Radimem Novotným – další český pár v kategorii Grand Masters), vybalili jsme a jeli se projet. To bylo odpoledne čt 12/3. Do startu zbývaly 3 dny a my neměli jedinou pochybnost, že by se závod neměl konat, protože tamní situaci bych viděl jako minimálně o měsíc pozadu oproti ČR – plné ulice, restaurace, nikdo nic neřešil. Seznámili jsme se osobně s kluky, vyrazili jsme na společnou večeři a tím, jak jsme poslouchali jejich vyprávění, naše natěšení bylo už doslova obrovské.

Alespoň fotku ve startovní rampě prologu. To byla povinnost...

Pá 13/3 (každý pátek třináctého byl vždy můj oblíbený datum, protože jsem se tak narodil) začal úplně skvěle – nakoukli jsme do již hotového zázemí stratu, projeli jsme si prolog, dali oběd na pláži... Po opět společné večeři jsme si šli poctivě včas lehnout a relaxovat. A pak to zjištění – závod je zrušen! Ale žádná zpráva mailem – první, kde to vyskočilo, byl Facebook. Pak už měli události rychlý spád. Doběhli jsme do města za kluky a po chvilce utvrzování (mezitím přišly i ofiko maily) jsme začali „válečnou“ poradu co dál. První myšlenky byla: „tak tu ten týden zůstaneme a uděláme si hezké soustřední“. Ale pak jsme si uvědomili, že pokud by se to zvrtlo tak rychle jako u nás, tak tam rozhodně být nechceme, protože by atmosféra byla asi značně odlišná. Honza ihned volal své známé ohledně letenek, ale letadlo na sobotu bylo v podstatě narvané – asi informace o zrušení prosákla někomu dřív. Dohodli jsme se, že využijeme zaplaceného ubytování až do pondělí a následující dva dny si zkusíme za daných podmínek maximálně užít. Rozhodnutí znělo jasně: Letíme všichni společně v pondělí přes Istanbul do Prahy, abychom se vyhnuli karanténě v Čechách. Vždyť na zrušení letenek u Emirates máme týden, ale co to auto na parkovišti ve Vídni? Vzhledem k tomu, že jsme ten večer spotřebovali vnitřní desinfekci, kterou jsme měli jako prevenci připravenou na celý závod, to bylo vedlejší. Byli jsme fakt nešťastní…

V den registrace so 14/3 nám to i tak nedalo, všichni jsme nasedli do taxíku a jeli se ráno na registraci podívat a také jako útěchu nakoupit do merchandise shopu. Byla to ponurá atmosféra, kdy do areálu směřovaly skupinky smutných lidí, jak závodníků, tak i místních, kteří se nám na každém kroku omlouvali za zrušení závodů. Areál komplet připravený, ale prázdný (i ty bagy připravené pro závodníky přes noc všechny zmizely). Cestou zpět jsme měli snahu objet pár lékáren, nakoupit desinfekci a nějaké respirátory, ale to bylo úplně marné, ani nechápali, proč bychom to měli chtít koupit. Odpoledne jsme se do areálu vrátili na kolech, udělali památeční fotky a s povolenkou vyrazili ještě jednou na prolog – nejtěžší výjezd jsme si s Vojtou dali naplno, abychom si vyzkoušeli souhru v reálném prostředí. Pak jsme pokračovali už všichni společně na Lions‘ Head (vyhlídkové místo vysoko nad Cape Town – pozn. red.) a udělali si to hezké.

Neděle 15/3 – den startu, který se nekonal. Museli jsme mít nějaký cíl a Mys Dobré naděje zněl jako adekvátní plán. Byl to trochu boj, 140 km tam a zpátky ve větru, který nás dokázal i zastavit, ale připraveni jsme byli na nejnáročnější týden, takže opalovačka .:-)

Mys Dobré naděje, nejfotografovanější cedule na Kapském poloostrově... Zleva Honza, Vojta a další české duo Radim Novotný a Jan Gábriš

Pondělí 16/4 byl den odjezdu, takže dopoledne jen relax na pláži a vzhůru na letiště. Tam už byla atmosféra lehce nervózní, lidé v rouškách a maskách nebyli vzácností, ale odlet proběhl naprosto v pohodě.  Musím přiznat, že slyšet, jak lidé v letadle kašlou a kýchají bylo trochu psycho. Při opouštění letadla v Istanbulu jsme si ale i my všichni nasadili dvojkové respirátory (které mi dal kamarád před odletem) a sundali je až v Praze venku před letištěm. V Istanbulu bylo na už letišti znát, že se fakt něco děje – většina letů zrušených, většina lidí chránící si dýchací cesty a napětí v gatech, koho do letadla pustí a koho ne. Našli jsme si prázdný, opuštěný kout a lehce si na podlaze zdřímli.

Úterý 17/3 byl koncem naší cesty – letiště v Praze liduprázdné, žádná kontrola teploty, odkud jedeme, prostě nic. Díky klukům z práce, kteří nám přistavili náhradní auto, jsme se dostali v pohodě do HK a začala naše další etapa. Ačkoli jsme nepřicestovali z rizikových zemí, tak jsme byli pro naše okolí „jedovatí“ a ani my jsme si nemohli být po tolika letištích a desítkách hodinách v letadlech jistí, že jsme čistí. Naordinovali jsme si tedy s Vojtou dobrovolnou karanténu. Vojta nechal manželku doma a moje holky (svoji dvouměsíční princeznu jsem nakonec neviděl 3 týdny) se odstěhovaly k babičce. Tak jsme s Vojtou strávili 2 týdny v mládenecké domácnosti, kde dopoledne probíhal home-office a odpoledne jsme vyráželi do lesa na kolo. I teď, kdy už jezdíme každý sám, si de facto nedokážeme vystoupit z najetého rytmu, a i když jsem měl v plánu po Epicu moc netrénovat (omlouvám se Evičko) a jen závodit, trénujeme dál, protože se nám chce, i když výhled závodů je nulový.

Se zástupcem Mitasu v JAR

Jakou máme šanci jet náhradní Cape Epic příští rok? To bohužel není v našich rukách. Pořadatel sice dodržel to, že pošle vyjádření do třetího dubna a nabízí v něm „zdarma“ registraci na 2021, ale netýká se to sponzorského startovného, které my dostali od Ghost Teamu (Hanese Hrušky osobně), respektive od Mitasu. Věříme však, že se k tomu v Mitasu postaví čelem, posoudí, jak velké úsilí (kdo se poctivě připravoval někdy celou zimu doma ví, o čem mluvím, a to byla letos zima mírňoučká) a spoustu peněz nás to stálo a tu šanci vrátit se na místo činu a dokončit náš sen, nám neseberou. Nezastírám, že jsme také všem chtěli dokázat, že to zvládneme, i když nám málokdo, kromě našich blízkých, věřil. Když se to povede, potvrzeno musí být do konce dubna, tak už máme spoustu plánů, jak naši přípravu během roku zlepšit, ne dělat úplně jinak, protože cítíme, že jsme na tom lépe, než kdykoli předtím, jen to ještě vylepšit…

 
Tolik slova Honzy. Nezbývá, než všem našim letošním (ne)účastníkům Cape Epic popřát, aby v nich zůstalo všechno pozitivní, aby nastřádané tréninkové hodiny uplatnili ještě letos aspoň na českých tratích, ale aby jim nejen zůstala neutuchající motivace, a aby je tahle nešťastná událost ještě víc zdravě naštvala a příští rok dokončili svou rozdělanou práci a splnili si svůj velký sen.