Cesta je cílem vstoupila do druhé poloviny

Naposledy jsme se s našimi dobrodruhy rozloučili při štědrovečerní večeři v Turecku "Cesta je cílem" pokračuje v tempu. Jejich cesta dál pokračovala k hranicím s Íránem. Našinec si většinou obrázky z této oblasti spojuje s mediálně zajímavými tématy ozbrojených a politických konfliktů, nicméně kluci se vydali vstříct přírodě, horám a dalším krásám této země. Írán je totiž hornatější, než bychom čekali.

První zastávkou byl Teherán. Ve městě obklopeném horami to žije nejenom na tradičním místě, bazaru, ale také v jeho blízkém okolí, kde se kluci potkali na sjezdové trati s partičkou místních bikerů a navštívili i motokrosový ráj ve stylu Motocross Madness.

Bohužel nerovné kamenité cesty a silnice se neblaze podepsaly na technickém stavu expedičního vozidla Sputnik, takže muselo ke slovu přijít kladivo.

Byť byly vrcholky hor zasypány sněhem, bikovačka se obešla bez dlouhých kalhot a rukávů. Trailů jak je známe od nás tu sice moc není, ale zato se dá jezdit skoro všude a to nejenom na kole, ale i autem.

V horských oblastech Íránu se nachází mnoho vesnic. Žije se v nich tradičním způsobem života. Pastevci tu jezdí většinou na oslících, zatímco chlapci se do hor vydali zkoušet umrzlý sníh na kolech.

Návštěva národního parku Dena nabízí neuvěřitelné scenérie a loučení s ní není snadné. Nicméně musí se pokračovat a dalším cílem je Shiraz. Východy slunce a vůbec atmosféra palem a velbloudů je prostě něco, co se u nás doma ve střední Evropě jen tak nevidí.

V Shirazu se nám stala jedna taková nepříjemnost. Nacouvali jsme totiž tak trochu do Peugeota místního šéfa cukrárny. Za trest nás pozvali na zmrzlinu a jídlo a my tak nakoukli do života místních. Jinak v Shirazu je spousta velmi udržovaných parků. My jsme navštívili jeden z nich - Eram garden, který patří k těm nej.

A z města si to míříme zas do hor a zas na kola. Neuvěřitelné scenérie jsou opět na pořadu dne. Sputniku zlobí zadní kolo, občas ho musíme větším či menším násilím opravovat. Ložisko prostě nevydrželo a tak trochu se po 11ti tisících km rozemlelo, tak jsme ho raději naložili na loď a vyrazili s ním na ostrov Kish bikovat a užívat si u moře. A výlet jsme si prodloužili ještě o bikování napříč ostrovem Hormes. Ten se autem skoro nedá objet, protože tu je jen jedna vesnice a minimum silnic, tak si dáváme bikovačku podél scenérií s červeným pískem, který slouží jako barvivo do potravin.

Nechat si ujít návštěvu národního parku Mangrovy také nešlo. Jako správní přírodovědci si najímáme člun a vyrážíme na průzkum.

A následuje další neočekávaný přírodní zázrak - Tandisha Valley. Pozor, tohle není cvičení ani USA.

Výzva jménem Pakistan

Pomalu se blížíme k hranicím s Pákistánem. Jelikož je tam benzín šestkrát dražší, tak je dobrý se trochu předzásobit. Tankujeme proto 100 litrů v přepočtu za 350 Kč a blížíme se k hranicím Iranu, Afghánistánu a Pákistánu. Místní teenageři občas vzbuzují celkem respekt, ale chtějí si jen hrát.

Před Pákistánem nás všichni varují. Přeci jenom báchorky o terorizmu asi nejsou jen plané řeči. Jenomže my máme cestu v Garminu jasně naplánovanou a prostě tam musíme. Silnice jsou občas plné písečných jazyků a jejich charakter i kvalita se dost mění.

Cestovat lze jenom za světla a spát musíme jen v policejních stanicích. Chudoba je tu opravdu na hodně vysoké úrovni, topit v noci aby vám nebyla v mrazu zima si nemůže dovolit každý. Dřevo je tu celkem drahé. Nabíráme do Sputniku dalšího cestovatele. Jmenuje se Axel pochází z Austrálie, je to doktor biologie, učitel angličtiny a historie a téměř celý život cestuje.

Kdyby se u nás někdo pokoušel rozjet restauraci s takto vypadající kuchyní, asi by si ho hygiena vychutnala a zavřela by mu lokál dřív než by přišli první hosté. Tady v Balučistánu je to ale úplně normální a vaří navíc velmi dobře.

V doprovodu policajtů vyrážíme na další cestu. Cílem je hlavní město Balučistánu Kveta. Děti tu pracují dřív, než se naučí číst a psát a bez policejního doprovodu nás nepustí nikam. Policejní motocykl může vypadat třeba i takto.

Ulice jsou tu rušné a plné různých povozů. S civilizací to mnoho společného tak jak ji my známe ale nemá. Občas tu vidíte místo motorového pohonu velblouda. Zajímavé také je, že spousta dětí tu nemá ani svou vlastní identitu. Řídit tu ale umí skoro každý minimálně oslí povoz. Kamkoliv se hneme, jsme stále pod kontrolou místní policie - "následujte nás". Tenhle výhled už nás pomalu přestává bavit.

Foto: Jirka Kroužek & Ondra Bárta

Fotogalerie

Foto: Jirka Kroužek & Ondra Bárta