Cyklisti versus psi: marný boj s lidskou blbostí

V případě, že se vám pod kolo připlete rozkurážená čivava, pravděpodobně se jen blahosklonně ušklíbnete a snažíte se jí s nadhledem ohleduplně vyhnout a jed dál. V jiném rytmu se vám však srdce rozbuší tehdy, potkáte-li u lehce vybydleného statku uprostřed polí dvě vlčákům podobné obludy s odhaleným chrupem, který vám naježení chlupáči rozhodně neodhalují v přátelském úsměvu. V takové situaci bývá každá rada drahá, pakliže vůbec nějaká universální rada existuje. Samozřejmě, že pokud by se majitelé psů chovali tak, jak velí nejen zákon, ale i zdravý rozum, nemuselo by k takovým adrenalinovým setkáním docházet. Ale to jsou jen „kdyby“, které bohužel pravděpodobně v nejbližších letech nenastanou.

Většinou vás nechce posvačit
I v tomto případě platí úsloví „ Každý pes jiná ves“; ne všichni psi, kteří vás na kole vyštěkají, se vám touží zakousnout do vypracovaného lýtkového svalu.  Jsou psi zvědaví, co se chtějí zblízka podívat, co se tu tak rychle prohání, preventivně ňafnou či hafnou a tím to končí. Kurážnější chlupáči si s vámi zaběhají, někdy proto, že je to prostě baví a hrají si, jiní ve vás mohou vidět kořist, což už může být problém. Většině psů se z různých důvodů nelíbí, jak rychle se pohybujete, jak rychle kmitáte nohama, což mohou chápat jako ohrožení. Poměrně představitelná je i situace, kdy se vás pes jednoduše lekne a podle toho zareaguje. Někteří chlupáči mají s cyklisty již předchozí bolavé, negativní zkušenosti; vběhli někomu pod kolo, dostali pumpičkou po čumáku či ionťákem do očí, a tak jsou připravení si s ujíždějícím násilníkem vyřídit účty. Jiní mazaní „Žeryci“ si jen požitkářsky vychutnávají zrychlený rytmus vašich srdečních stahů a klokotající hladinu valícího se adrenalinu do krevního řečiště -  jednoduše si krátí čas strašením kolem jedoucích i jdoucích.

Samozřejmě nejpochopitelnější případy, kdy vás psisko vyštěká a má-li možnost i prožene (vyžene), nastávají tehdy, ocitnete-li se v jeho teritoriu. Z osobních zkušeností musím ale říct, že jsem si kolikrát lámala hlavu, co ho na mě vlastně tak naštvalo (nejela jsem na kole), a tak se kloním k názoru, že mnoho psů je v dnešní době prostě zkažených a nevyrovnaných; podobně jako některé děti, vyrostli bez jasných hranic, neví co chtějí, ale chtějí to hodně.

Co dělat v případě střetu?
Při reakci na napadení či při setkání s nepřátelsky naladěním hafanem bez pána samozřejmě záleží na velikosti. Asi je zbytečné zabývat se detailně útokem malých plemen, které sice často mívají velké ego, ale příliš reálného nebezpečí (nejedete-li na lehokole) od nich nehrozí. Pokud je nelze velkoryse ignorovat, samozřejmě můžete většině psích trpaslíků ujet (na rovině a z kopce), někdy na ně stačí autoritativně zakřičet či jinak pustit hrůzu, na vesnicích stále funguje náznak hození kamene. Nicméně VŠEM těmto doporučením se vyhněte u větších plemen. Obecně platí, že běží-li k vám štěkající, ale i nijak se neprojevující psisko, je dobré zpomalit, nedělat prudké pohyby a v případě, že víte, že vás pes nezaregistroval, začněte si klidně povídat se společníkem (se sebou, se psem apod.), abyste psa upozornili, že se blížíte. Vyrovnaný pes se po vás ohlídne a jde si po svém, zvědavý pejsek vás očuchá a vy můžete pomalu jet dál. V případě, že jde to tuhého a „jde po vás“, tak se pokuste dát kolo mezi sebe a psa (kolo mu bude pravděpodobně připomínat ohradu, plot), psa sledujte, ale nekoukejte mu upřeně do očí. Jestliže se pes pokusí kolo oběhnout, musíte se čelem k němu točit tak, aby bylo kolo stále mezi vámi. A co dál? Nezbývá než čekat, až to psa nepřestane bavit. Všechno je lepší, než prokousnutá paže (cvičený pes vám půjde po předloktí, paži, necvičený kamkoliv).

Proč neujet? 
Menším plemenům a očividně starým psům možná ujedete, zvláště z kopce nebo po rovině, ale velká plemena vás jsou většinou schopná, pokud opravdu chtějí, bez problémů dohnat. Ti nejrychlejší dosahují rychlostí okolo 40 - 60 km/hod., a v zápalu honu to mohou vydržet pekelně dlouho. Takže pokud chcete riskovat v duchu hesla „Kdo uteče, vyhraje!“, je dobré zvážit, s jakým hafanem máte tu čest. Jestliže vás z kola sejme 20 kg pes, mohou být následky pádu a následného okusování vcelku nemilé. Pokud dojde na nejhorší a pes vás opravdu kousne a drží (většinou cvičený pes), pokuste se i vy „zatnout zuby“ a necukat se, abyste nepřišli o kus tkáně. Mnoho psů ale spíš kousne a uteče. V případě masivního útoku, kdy nejste schopní se nijak bránit (nebývá v případě dospělých zas až tak častý), nezbývá než se schoulit se do klubíčka, přilba vám chrání hlavu a vy si sepnutými rukama v zátylku chráníte krk a zápěstím uši a částečně tváře. V případě, že útok ustal, je vhodné vyčkat, až pes odejde.

Milý čtenáři, nedělám si iluze, že všechna doporučení jsou stoprocentní, v některých radách se rozcházejí i jednotlivý kynologové, veterináři a psí psychologové, a tak uvítám i vaše postřehy a zkušenosti.

A na závěr přidám malou perličku pro pobavení (bavila jsem se jen já… při vyprávění), kdy jednoho mého cyklistikou vyčerpaného kamaráda, toužícího po zkrácení naplánované trasy, prohnal po pastvině kůň. Možná si chtěl jen zazávodit, kdo ví. Ale jisté je, že tak rychle už prý asi nikdy nepojede.


Foto: Michal Červený, Canpages