Dolomiti Superbike 2009

Závod, který je pojmem a jehož trať hostila závody světového poháru a v loňském roce i mistrovství světa v maratónu horských kol (Maratonští šampioni jsou Dahle a Paulissen) - Südtirol Dolomiti Superbike.
Letos se jel v jihotyrolském Hochpustertalu již popatnácté a přestože mu letos nepříslušela úroveň SP nebo MS, konkurence se na startu sešla i tak poměrně silná. Úchvatná trať se letos jela po směru hodinových ručiček, což je rozdíl oproti loňsku, a v případě dlouhé trasy se na ní dvakrát stoupalo do nadmořské výšky přes 2000 metrů. Krásný závod s celkovou délkou 115,5 kilometrů a převýšením 3658 metrů tak stál všechny účastníky nemálo sil. Ani kratší trasa s parametry 60,5/1785 však neslibovala procházku růžovým sadem.

Hostící městečko Villabassa leží na italském území, avšak nedalo rakouských hranic. Místní se podle všeho považují více za Rakušany než Italy, o čemž svědčí mimo jiné i trička s nápisy „Südtirol ist kein Italien“ na zádech některých bikerů. Organizace závodu šlape jako dobře namazaný stroj a podle jasně daných plánů, což také není ryze italská charakteristika. Nicméně, Villabassa (německy též Niederdorf) čítá na 1400 obyvatel a tak je až s podivem, jak toto městečko pohltí v době závodu až 4000 bikerů z více než třiceti zemí. Mezi těmi převažují samozřejmě Italové a Rakušané, ale pár českých jmen ve startovní listině každoročně nalézt můžeme. Ne jinak tomu bylo i letos.

Startovní listina však mimo třinácti stovek bikerů, kteří si troufli na zmíněných 115 km, čítala i jména velmi známá. Těm z pohledu zájmu médií kraloval silničář Gilberto Simoni, vítěz etap z Tour de France, Giro dItalia nebo Paříž-Nice. „Gibo“ se již několik let úspěšně věnuje i bajkům, o čemž svědčí i jeho vítězství v loňském ročníku Salzkammergut Trophy. Proti němu se však do boje o velmi slušné prize-money postavila přesila maratónských specialistů: letošní vítěz Trans Germany Thomas Dietsch, jeho kolega z týmu Bulls Karl Platt, maratónský mistr světa z roku 2004 Massimo De Bertolis, úřadující mistr Itálie Mike Felderer nebo jeho krajané Mario Deho, Johann Pallhuber a Mirko Celestino. Z českých bikerů bohužel nikdo nejde v zavátých šlépějích Ivana Rybaříka a mezi muži se do bojů o přední příčky žádný elitní jezdec z naší země nevydal. To ale neplatilo o kategorii žen, kde vedle favorizované Němky Katrin Schwing nebo Italek Eleny Giacomuzzi a Eleny Gaddoni figurovalo i jméno Barbory Radové.

I počasí se v den závodu velmi vyvedlo a přestože v půl osmé ráno, kdy byl závod odstartován, bylo ve Villabasse poměrně chladno, takřka azurové nebe bylo příslibem příjemného dne. A také nádherných, mraky nerušených, výhledů. V plné kráse se tak již od brzkého rána odhalovaly vysoké štíty Dolomit.

Hned po startu najel balík rozdělený do šesti zón startujících s pětiminutovými rozestupy do prvního více než 10 km dlouhého stoupání, za nímž následovalo rozdělení tras. Počáteční asfalt brzy nahradily lesní sypané cesty a každý měl tudíž čas zařadit se tam, kam výkonnostně patří. Špička však v tu dobu již byla dávno pryč. Maratónci na 14. km, na rozdíl od startujících na kratší trati, pokračovali blátivým sjezdem do Wahlenu, na jehož okraji začali znovu stoupat na 1800 metrů vysoké Piazza San Silvestro. Následující šotolinový a v závěru také rozbitý kamenitý sjezd lesem zavedl závodníky do Vierschachu, kde po průjezdu občerstvovací stanicí začali ukrajovat první výškové metry ze stoupání na nejvyšší bod trati - 2059 metrů vysoký Helm. Těchto deset kilometrů přidalo bikerům 1000 metrů převýšení a po sjezdu k dolní stanici lanovky na Helm byla půlka trati za nimi.

Následoval ve srovnání s jinými kopci závodu krátký „brdek“ na Rifugio Baranci a pak už bylo třeba se obrnit trpělivostí, protože závěrečné stoupání na Prato Piazza do výše 2000 metrů nad mořem znamenalo celkem 22 kilometrů jízdy do kopce. Prvních 10 km od Toblacher See bylo velmi pozvolných — jelo se spíše po rovině a výškové metry naskakovaly jen velmi pomalu. To nahrávalo vzniku větších skupin čítajících i 30 závodníků. Pak se ale na 92. km v Carboninu trasa prudce stočila k závěrečnému stoupání na vlastní Prato Piazza a začal se teprve lámat chleba. Kdo přepálil začátek, stihl ho krutý osudຯ

Vedoucí skupina závodníků čítala po prvním kopci na dvě desítky jmen, z nichž se postupně vykrystalizovala sedmičlenná skupina obsahující snad všechny výše jmenované favority s výjimkou Němce Platta, který se trápil.
O vítězi závodu se ale rozhodlo až v druhé půlce závěrečného stoupání, kdy si nevelký náskok na své soky vytvořil mistr světa z roku 2004 a vítěz Superbiku z roku 2007 Massimo De Bertolis. Závodník stáje Full Dynamix RSM náskok udržel i v následujícím 16 km dlouhém sjezdu do Villabassy. „Včera jsem do kamery italské televize řekl, že vyhraju, a nechtěl jsem před národem vypadat jako chvástal. Děkuji všem, kteří mi věřili. Jsem zpět,“ řekl ještě se slzami v očích v cíli De Bertolis.
Jen 27 vteřin po vítězi spurtovali o druhé místo nakonec úspěšnější Thomas Dietsch (Bulls) a bronz bral Gilberto Simoni (Serramenti PVC Diquigiovanni), který ale neprojevil ani trochu zklamání: „Přijel jsem do Villabassy po patnáctidenní dovolené a tak jsem neměl velká očekávání. Nakonec ale všechno dopadlo na výbornou, vydržel jsem s nejlepšími až do konce a třetí místo je skvělé,“ řekl Gibo.



Mezi ženami se rozhodlo rovněž až v závěru, když dlouho vedoucí Elenu Giacomuzzi (Caprivesi), loňskou vítězku Superbiku, postihly křeče a tudíž ji předjela v závěrečném stoupání na Prato Piazza Katrin Schwing (Trek). Němka pak s náskokem pouhých 11 vteřin na zklamanou Giacomuzzi vyhrála. Třetí místo pak již s odstupem takřka pěti minut vybojovala Elena Gaddoni (Progress FRM). Nejlepší českou závodnicí byla Barbora Radová (Studio 2001), která po hodině závodu jela ještě druhá, ale nakonec se vedoucí žena ČP v maratonu na závěrečné pódium probojovala šestým místem a ztrátou devíti a půl minuty.
„Závod jsem jela už počtvrté, ale letos se jelo na rozdíl od loňska v opačném směru a novinkou byl Helm. Jelo se mi ale dobře, takže jsem spokojená,“ svěřila se Bára krátce v cíli. Ve své věkové kategorii se pak druhým místem předvedla další česká závodnice, a to Lída Damková.

Většina závodu vedla po šotolinách, což zkrátka k Alpám patří. To ale lze Superbiku odpustit, protože rozhledy, jaké se z mnoha míst na trati nabízely, byly doslova úchvatné. Atmosféra závodu úžasná a organizace na ryze profesionální úrovni. Přestože se závodu účastní šílená čísla startujících, na sprchu, jídlo ani mytí kol se až na výjimky nečeká. Navíc, jak již bylo zmíněno výše, provází celý víkend přesné načasování a ani vyhlašování se zbytečně neprotahovalo. Občerstvovací stanice obsahovaly přepravky plné koláčků, ovoce, pečiva a několika druhů pití, punc nadstandardu jim dodávaly také krabice plné gelů od Enervitu. Značení trati rovněž bezchybné a na mnoha místech davy fanoušků hnaly vpřed neúnavně kohokoliv se startovním číslem na řidítkách. Není zkrátka divu, že je Südtirol Dolomiti Superbike svátkem pro Italy, i bikery z jiných zemí světaຯ
Příští ročník závodu se pojede 11. července 2010!

Kompletní výsledky najdete ZDE

Foto: Tomáš Gladiš, Hermann Maria Gasser & www.dolomitisuperbike.com