Dolomiti Superbike odložen o rok. Poznejme legendu alespoň virtuálně

Chcete si projet Pusterské údolí, které je asi známější pod svými jmény v němčině a italštině - Pustertal / Val Pusteria, svézt se po tratích světového poháru v běžeckém lyžování v Toblachu, bikovat v kulisách světového dědictví UNESCO Tre Cime, nebo si na biku vyzkoušet tamní lyžařská střediska a chvílemi také sjezdovky? Prima, pak je jeden z nejnavštěvovanějších závodů Evropy Dolomiti Superbike váš cíl. Ale bohužel ne letos, kdy se stal jednou z obětí virové pandemie, ale příští rok, přesně 10. července. Ale roušky pryč, my se na závod podíváme alespoň zde virtuálně.

Tre Cime v červenci  

Kýčovitost startovního městečka Villabassa nadoraz...

Superbike je opravdu legendární a hoodně veliký závod, na kterém se každoročně potkávají davy bikerek a bikerů. Start a cíl je vždy ve vesničce Villabassa a nutno říci, že je tam celý závodní weekend hodně husto. Jezdí se na dvou tratích, cca 113 km s převýšením kolem 3300m a 60 km s převýšením cca 1800 m, které jsou tradičně téměř stejné, jeden rok se jede ve směru hodinových ručiček, další rok v protisměru a takhle se to stále střídá. Co je na Superbiku docela unikátní a podle mého názoru naprosto skvělé je, že teprve na trati se můžeme rozhodnout, zda si střihneme dlouhou, nebo krátkou. Dělení tratí je po pár pěkných stoupácích, takže se v tom místě dá odhadnout na co člověk má a na co ne. Zejména, když se jede v protisměru, tak se na prvních asi 13 kilometrech nastoupá kolem 900m a to pak člověk docela ví, jak na tom je. Superbike byl v letech 2006 a 2007 zařazen do Světového poháru v maratonu a v roce 2008 se jel jako Mistrovství světa v této disciplíně, kde titul bral Roel Paulissen a Gunn Rita Dahle.

Česká stopa je na Superbiku tradičně silná, podařilo se mi dohledat pouze data od roku 2000, takže bohužel chybí prvních pět let. Od zmíněného roku 2000 do 2019 na tratích kolem Toblachu závodilo celkem 238 českých bikerek a bikerů, kteří  byli 24x na bedně a z toho skvěle 7x na prvním místě ve své kategorii. Hodněkrát na bedně byl náš elitní biker Kristián Hynek, který to komentuje takto:

„Dolomiti Superbike jsou jedním z mých nejoblíbenějších závodů, především díky neuvěřitelné atmosféře, kterou závod vždy má. Je to i jeden z těch nejprestižnějších maratonů, schází se tam vždy mimořádná konkurence a tudíž úspěch zde se vždy velmi cení! Poprvé jsem závod jel v roce 2013 a tehdy také vyhrál, je to tuším mé jediné vítězství na tomto závodě. Od té doby se tam vracím každý rok a byl jsem ještě několikrát druhý a třetí. Druhý naposledy v loňském roce, kdy vyhrál můj týmový svěřenec/parťák Martin Stošek, byl to velký triumf našeho Future Cycling týmu.“

Loňský úspěch české formace Future Cycling, jmenovitě tedy Martina Stoška a Kristiána Hynka  

Já osobně jsem jel Superbike celkem čtyřikrát, dvakrát dlouhou a dvakrát krátkou trať a vždy to byl skvělý zážitek. Kristián hovoří o atmosféře a ta je opravdu neskutečná. Nejenom v prostoru startu a cíle, ale i na trati, kde jsou hromady fandících skupinek. Start je kapitola sama pro sebe, zejména pokud je člověk hobík a má pocit, že se ztratí někde uprostřed davu. Řazení do startovních skupin je propracované určitě lépe než třeba u Hero Dolomites, o kterém jsem psal minule. Tam startují všichni hobíci v jednom balíku. Na Superbiku startují i hobíci v rozumně velkých blocích, do kterých jsou řazeni podle toho, kolikrát Superbike jeli. Takže pojedete-li poprvé, skočíte kdesi vzadu (ale zase se budete moci déle vyspat), každý další start vás posouvá dopředu.

A jaké je to na trati? Pojďme si ji společně virtuálně projet. Letos jedeme ve směru hodinových ručiček, což je pro nás lepší, protože začínáme sice do slušného kopce, ale ne šílenou a dlouhou stojku na Plätzwiese, která by nás čekala hnedka po startu.

 Nádherná Plätzwiese, po výjezdu na biku si ji člověk ale moc neužije

Tu pojedeme z kopce.  Superbike je skvělý závod, ale nečekejme dlouhé traily ani umělé singlíky. Ne, že by tam nebyly, ale více jak 70% tratě vede po krásných alpských šotolinových cestách. Přiznám se, že to mám hrozně rád, nejsem velký technik a tak mi Superbike sedí. První kopec je částečně po asfaltu, všichni vyrazí, jako kdyby jeli sprint na 20 km, což je fajn, protože se za chvilku většinou utaví (hovořím o těch, se kterými závodím já) a startovní pole se krásně roztrhá. Jakmile se dojede do lesa, tak začíná zmíněná šotolinka.  Pokud se jede po směru hodinových ručiček přichází dělení tratí docela brzo, takže sil je dost a frčíme naprosto jasně na dlouhou. Před námi je sice asi 7 kiláků do kopce, ale ten se dá jet a odměnou je sjezd do Val Pusteria, kousek frčíme kolem řeky Drávy a pak je před námi hustých 900 m převýšení až na vrchol lyžařského střediska Monte Elmo. Sice taky šotolinka, ale výživná. Když jsem tu jel poprvé, tak mne předjel Rus v rudém dresu se srpem a kladivem. To teda ne! Myslím, že už nikdy tenhle kopec nevyjedu rychleji, ale dostal jsem ho. Odměna ve formě sjezdu vypadá jako sladká, zejména pokud jsme si dobře neprohlédli profil tratě. Je to opravdu málem z kopce, nebo po rovině kolem řeky až do Toblachu, tedy nějakých 20 kilometrů. Pastičkou je ale pár trailíků, které zejména když je mokro stojí za to a opravdovou pastí je stojka k mezistanici lyžařského střediska u obce San Candino. Ta taky stojí za to!

Před námi je krásný trail kolem Toblažského jezera a Lago di Landro pod poslední kopec na trati. Hned za Toblachem projíždíme po tratích, kde se jezdí svěťák na běžkách. Nikdy v životě bych neřekl, jak hrozný kopec jsou takové ty umělé nadjezdy, přejezdy. Jeden je před námi, je to kraťounké, nástup z roviny, pohoda. Chyba! Řadím, co mi ruce stačí a kousek před koncem jedu na kašpara a mám toho dost. Když tam vidíte přejet elitní běžkaře, tek se vlastně nic neděje. Prostě kdo umí, umí…

Je to vlastně kopeček?

Zmiňovaný poslední kopec vedoucí na Plätzwiese znamená zdolat na sedmi kilometrech kolem 700 m převýšení. Vzhledem k tomu, že v nohách máme 90 kilásků, tak je to docela výzva. Dostáváme se na nejvyšší bod do výšky 2014m nad mořem. Odměnou jsou neskutečné výhledy a vidina posledních 16 km z kopce do cíle. Ano, z kopce, ale chvílemi hodně prudkého a také po docela úzkých trailech. Pak že na Superbiku nejsou! Pokud bychom jeli v obráceném směru, tak tohle jsou místa, která se často ucpávají, zejména pokud bychom startovali hodně na konci pole. Jsme venku z lesa a hurá po lukách do cíle. Krásné hurá naruší ale jedna bezvýznamná stojka, na které křečuji. Vlastně není proč, ale možná znáte takový ten kopeček kousíček před cílem Krále Šumavy, kde se jede po asfaltu a křeče tam chytají leckoho. Tak tohle je podobné.

Ale teď už opravdu jenom cíl, super atmosféra, pivečko (čepují nealkoholické), výborné obložené housky, pokec s kamarády a i s těmi, které neznáme, ale přijeli do cíle s námi a pak zkusit najít auto, které jsme tam někde na ohromné louce ráno zahodili. Můj rekord na dlouhé je lehce pod 7 hodin, což byl průměr přes 16 km/h, což znamená, že Superbike je jezdivý i pro nás hobíky. Hrozně jsem se na něj letos těšil, co se dá dělat. Příští rok to bude o to větší zážitek. Pokud si chcete udělat radost, vyrazte taky!