Franta v teple

Tak už jsem tady, poprvé na na Mallorce, jako velkej cyklista! ;-) Už jenom to vystoupení z letadla stálo za to. Je pravda, že doma se počasí poslední dva tři dny tvářilo, jako že by si i dalo říct, ale tady je to přece jen trochu něco jiného. Sluníčko, větřík od moře, na teploměru patnáct, možná sedmnáct stupňů, prostě pohádka. Dneska už toho teda moc nedáme, včera půl dne v autě a dneska stávat ve čtyři na letadlo. Ale zítra, zítra bych do toho už nejradši praštil pořádně. Pěkně se vyletnit, abych přijel domů pěkně hněďoučkej a hup – nějaká ta sto padesátka nás nemůže zabít. Je nás tu na to šest, tak jakýpak copak. Nejsme tady na borůvkách, čtrnáct dní uteče jako voda. Jen kdyby mě ten napsanej plán tak neškrtil...

Pravidelnému čtenáři je už bylo asi dopředu jasné, že i v tomto dílu udělám z Franty většího hlupáka, než je v cyklistických kruzích běžné – i když, člověk nikdy neví, někde jsem to vidět musel, že... ;-)

První chybu, kterou se František chystá udělat, je oblečení. Jarní počasí na Mallorce klame tělem. Teploměr ukazující někde v Arenalu, v polostínu a za větrem patnáct stupňů přehání jako Blesk v titulku na přední straně. Tepelná pohoda, což je výsledná veličina, zahrnující v sobě i ochlazování proudícím vzduchem, vlhkost, ochlazování proudícím vzduchem a sálavé teplo, může být v tu samou chvíli o pět kilometrů dál na silnici pro jedoucího cyklistu pod deset stupňů. Je poměrně úsměvné vidět v tu chvíli skoro vedle sebe profesionála v teplém dresu, windstopperové vestě,kulichu a čapákách, a „takyprofesionála“, vystavujícího své bledé nohy a paže v kombinaci „krátké-krátké“. Jeden si potom říká, kterýpak z nich asi našel zdraví na hnoji...

Druhá chyba se dá shrnout pod termín „velký voči“. Nepochybuji o tom, že každý, jen trochu lepší hobík dokáže ujet sto padesátku a stejně tak dokáže odtrénovat jedenáct dní z patnácti. Skoro žádný si ale neuvědomuje, že to nedokáže obojí najednou – dokud si to nezkusí. Správný pocit, který by člověk měl mít po prvních dvou blocích tréninku je „o co jde, to bych zvládl dvakrát“. Pokud vás po prvních dvou trénincích bolí nohy tak, jako po náročnějších víkendech doma, čekají vás s největší pravděpodobností trudné konce soustředění. Nejčastěji vypadají tak, že se vám ráno na kolo chce méně a méně. Pokud jste na soustředění sami, nebo s několika málo podobně postiženými, budete vyjíždět později a později a vracet se čím dál dříve – ze sto padesátek na začátku budou šedesátky na konci. Pokud jste tam s větší, nebo silnější a ambiciózní skupinou, budete je na konci smrtelně nenávidět a zároveň trnout hrůzou, kam vás zase zavezou a jestli vás tam tentokrát nenechají. Všechno je to proto, že pokud chodíte normálně do práce, neregenerujete obvykle po těžkém tréninku do druhého dne, jak si myslíte, ale 3-4 všední dny, kdy jezdíte jen kratší švihy.

Pokud bych měl dnešní článek a trénink shrnout do jednoduchého doporučení, znělo by: první týden roviny, s co největší, výkonnostně srovnatelnou skupinou a odpoledne si užít odpočinku někde u kávičky na promenádě. Tvrdé časy ještě přijdou...

Ondra Vojtěchovský, www.cyklotrenink.com