Franta stále v teple

První týden první Mallorky mám za sebou. A musím říct že dobrý. I když nějaké ty stíny to přece jenom má. Především ani tady není počasí úplně bez vady. Především tu umí být fakt zima a když prší, tak teda prší. Dva švihy jsme objeli v dešti a dost lituju, že jsem si nevzal blatníček, neoprenové návleky na boty a nowindovou termici. Druhá, poměrně závažná vada zdejšího počasí je vítr. Nechápu, v čem je rozdíl, ale když fouká u nás doma, tak se to nějak dá projet. Když ale začne foukat tady, máte chvílema pocit, že vám zalili kolo do betónu. A nejhorší na tom je, že se nedá spolehnout nani na směr větru. Ráno vyrazíte proti a říkáte si – fajn, domů to je za hubičku. Jenže houby – po dvanáctý hodině se to otočí a když máte trochu naváto, máte dojem, že se domů nikdá neprorvete. Zvlášť vypečená je na to pasáž pod horama od Santa Eugenie. Nekonečnějších patnáct kilometrů neznám...

Ale je tedy dobře, že jsem nepodlehl mámení a držel se první týden při zemi. Z konkurenční partičky vletěli na první dvoukilo v horách hned druhý den a dneska dva leží s virózou. Já jsem celkem v pohodě, dokonce i po schodech ještě v nejhorším případě od večeře vyjdu. Nemůžu ale popřít, že jména Soller, Sa Calobra nebo Formentor mým uším nezní ani z poloviny tak sladce, jako při příletu sem. Občas mě dokonce napadá, kolik by stál taxík z Inky, kdyby došlo na nejhorší...

Komentář trenéra

Druhý týden soustředění se „láme chleba“. Nejpozději v průběhu třetího cyklu se totiž ukáže, jestli jste se po žebříku výkonnosti pohybovali díky superkompenzaci směrem nahoru a nebo jste přecenili svoje fyzické kapacity a naopak ze svých tělesných rezerv den co den ujídali. Největší zrada spočívá ve faktu, že pokud vám v této chvíli nohy nebo tělo odepře poslušnost, není cesty, jak se ještě vzpamatovat a dojezdit do konce druhého týdne alespoň trochu komfortně. Pokud totiž povolíte a pokusíte se dát si den nebo dva volna navíc, tělo to většinou vzdá a buď onemocníte nebo vám nohy přestanou fungovat docela s nebudete schopni objet ani šedesát kilometrů průměrem dvacet. Jediná varianta je držet se zuby nehty dosažené úrovně a objíždět „standardní délku“ tréninku, na kterou jste zvyklí i z domova. Případné škody si tělo vyřeší po návratu domů v prodlouženém odpočinku.

Druhý týden Františkova plánu jsme zasvětili vrchařské vytrvalosti. Při vědomí jeho výkonnosti jsme se nepokoušeli o každodenní horskou etapu. Nepochybuji o tom, že by to František vydržel, ale přínos by vzhledem k únavě nebyl odpovídající. Takže jsme pro letošek vynechali kultovní Sa Calobru, jejíž záludnost nespočívá v její délce ani sklonu, ale v její vzdálenosti od Arenalu – z vrcholu to je domů bratru osmdesát kilometrů a z valné většiny proti větru. Ale aby si Franta nestěžoval, dostal místo toho asi nejdelší souvislý kopec na Mallorce – stoupání z městečka Soller pod nejvyšší horu Mallorky, což mu jistě v zážitcích slavnou „Kravatu“ vynahradí.

Ondra Vojtěchovský, www.cyklotrenink.com